Pakty s čertem

Sedím a tupě zírám do zdi. Já jí miluji, ale ona mi řekla, že nemám smysl pro romantiku. Že prý se mnou není šťastná. Udělal bych cokoliv, opravdu cokoliv, aby se mnou byla šťastná. Aspoň ještě chvíli, malinkou chvíli, nechci si s ní dát sbohem. Snad bych se i upsal čertu, jak to bývá v pohádkách. Bohužel, dneska už nic takového není, to by snad na to ty hlavy přišly.
Lekl jsem se, když jsem slyšel tu ráno. Ale tohle bylo větší. Kouře jak ze srazu „Přestaňte kouřit“, ale smradu jak kdyby si zapomněli všichni zapalovače a měli jen sirky.
„Vyvracuješ mojí osobu?!“ řekl vychraptělý hlas z kouře. Začal kolem sebe mávat rukama a já postupně viděl urostlého muže s kudrnatými vlasy a přísahal bych, že má rohy. Normální rohy jako kráva. Měl na sobě rudý oblek a na tváři šibalský úsměv schovaný pod roštím.
„Ne, to…“ nedořekl jsem. Byl jsem hodně zaskočený. Ten pekelník se zasmál - z toho smíchu jsem měl smíšené pocity. Chtělo se mi smát taky, ale děsilo mě to.
„Tak co chceš! Nemám čas! Opravdu ne. A taky za to budu něco chtít!“ začal na mě chrlit.
„Chtěl bych mít smysl pro romantiku, co byste za to chtěl?“ nadhodil jsem.
„Romantiku?“ začal se zase smát: „Jestli jí opravdu chceš,“ podíval se na mě a já přitakal. Jen lousknul prsty a najednou se mi točila hlava. Kolem něj se tvořil kouř.
„Romantika je prokletí! Sám sis vybral trest!“ začal se ohromně smát a zmizel.