Postava dvou barev

Vilda se zastavil. Před ním se vypínala stará vila se širokými okny. Působila na něj zasmušile a starodávně. "Kdo v ní asi bydlí?" zeptal se sám pro sebe, rozhodnut, že zaklepe na dveře. To ale nebyly dveře, byly to přímo vrata! Vzal do ruky veliké klepadlo a třikrát silně zabušil. Nikdo se neozýval. Lehce přitlačil na kliku a vrata se kupodivu otevřela. To, co bylo za nimi, Vildu úplně rozhodilo. Byla tam zvláštní postava zahalena napůl bílým a napůl černým pláštěm. Hoch nechápal. Přepadl ho zvláštní pocit, a tak trochu i strach. Jako by se díval sám na sebe. Zjevení na něj zíralo bez sebemenšího náznaku života, z jejího pohledu sálalo hřejivé teplo. Stály naproti sobě a nikdo z nich nedokázal odepřít zrak. „Ať už se něco stane, chci pryč.“ pomyslel si. Ale nohy ho tížily, jako by byly z betonu. Ten pohled mu byl nepříjemný, začínal pálit. Pomaloučku tedy otočil hlavu doprava, ale… co to. Osoba udělala totéž. Otočil ji na druhou stranu, a ona zase. Chtělo se mu plakat „Co se to jenom děje?“ Chlapec se rozhodl co nejrychleji z té vily odejít. Udělal krůček vzad a …ona s ním. „Nesmysl, nesmysl, nesmysl.“ Napadalo ho jediné. Proč se chová jako jeho věrný odraz v zrcadle? A proč se jenom nemůže odhodlat k odchodu? Prudce sebou škubl, otočil se a mířil zpět. Stiskl mosaznou kliku, pevně rozhodnut, že teď už jej nic nezastaví, ale v tom za sebou uslyšel ironický hlas. „ Zase, jak vidím, prcháš před svými city. Jdeš a nevíš kam, utíkáš a nevíš kudy. Dříve nebo později opět narazíš na obrovská vrata a opět budeš muset řešit problém, opět se budeš muset rozhodnout. Přemýšlej! Stačí jeden krok, pokud bude správným směrem.“ Vildovi přeběhl mráz po zádech. Do ticha nahlas zakřičel „Nemůžu, mám strach“ a už byl za dveřmi. Kráčel pomalu zasněženou krajinou, tížilo ho, že cosi nedokončil. Po tváři mu stékaly slzy ani na cestu neviděl. V srdci ho tížila obrovská bolest. “Vždyť, ta bytost měla pravdu, kráčím, ani nevím kam. Nevím, co je správné.“ Ve svých myšlenkách se stále vracel do minulosti. Za svůj život nepoznal nikoho tak jedinečného, jako je ona, ta dívka kterou doopravdy miloval. Její duše byla odrazem hluboké obětavosti, porozumění, citlivosti i vyrovnanosti. Každému, kdo jenom trochu naznačil, se snažila pomoci a chtěla i jemu. On jí to však nedovolil. Jak jenom mohl být tak hloupý? Pomyslel také na svou matku „Proč mě musela dát do dětského domova? A otec? Toho ani pořádně neznal. Byl přesvědčený, že ho nikdo nemá rád, pochyboval, že s ní se to změní. Bláhové, chovala k němu snad ještě větší lásku než on k ní! Beztak by mu jenom ublížila, tak jako všichni, tak jako život. Rozeběhl se, slané kapky na tváři pomalu zamrzaly. Celé jeho tělo se třáslo. Běžel, co mu síly stačily, ne však daleko. V dálce se tyčila opět ta samá vila. Poklekl na kolena, zmocnilo se ho zoufalství. Stará vila působila ještě starodávněji a smutněji. Proč, proč ho to tolik táhlo dovnitř? Budova, jako by se k němu sama blížila. Opět stiskl kliku, ale teď už nepovolila. Vrata byla pevně zavřená. Bušil, a zběsile klikou lomcoval, křičel „Dejte mi prosím ještě šanci, tak pusťte mě dovnitř!“ Usilovně přemýšlel, jak jenom se tam dostat. Pohlédl nahoru do širokých oken, a co uviděl, s ním otřáslo ještě více než před tím. Stála tam tatáž osoba, zahalena v ten samý šat, nebyl však napolovic bílý, ale černý již ze tří čtvrtin. Osoba na svraštilých ústech vytvořila umělý škleb. Jako by pravila „Máš co sis zasloužil, ale stále je čas. Teď se snaž, musíš více než před tím, vrata jsou zavřená, poraď si sám.“ Vilda se chytil pnoucího břečťanu, ve snaze, dostat se nahoru. Nohy podkluzovaly a ruce slábly. Po chvíli dřevina váhu nevydržela a povolila v kořenech, i s chlapcem, spadla dolů do chladného sněhu. Sníh studil každou minutou více a více, zběsile lítal unášen silným větrem. Jenom na metr kolem vily jako by bylo najednou jaro. Zdála se krásná, nově opravená. Spoustě věcem nerozuměl. Omrzaly mu špičky prstů, hlas pomalu ztrácel a neměl již síly nic pořádného vyslovit. Ledová vánice mu narážela do tváří, a opět jej porazila na kolena. Skrze létající sníh spatřil tu podivnou osobu, tentokráte celou černě oděnou. Stála nad ním a chvíli zírala chladným pohledem, potom se představila „Já jsem láska, jsem to, co ty jsi ve mně tři roky potlačoval. Jsem ta láska, kterou jsi ty zabil.“ Tak pravila a odešla.

Dítě, které nebylo milováno, NIKDY nebude umět dávat lásku!

Poznámka: Břečťan popínavý, nebo – li Hedera helix, dorůstá výšky až 20 metrů. Patří mezi kořenující pnoucí dřeviny. Tzn. Přichytí se k podkladu kořeny, které se vytvářejí po celé délce rostlinné osy. Nenáročný na klima, odolává téměř v každých podmínkách. Ale pozor, břečťan je jedovatý a zejména jeho černé plody.