Pohádka o Pravdě

Žila byla, po světě chodila Pravda. Stálého domova chuděra neměla. Život s pravdou totiž není to úplně makové. Kdo z nás by ji chtěl neustále slyšet byť i v dobrém myšlenou. Putovala tedy od města k městu, od domu k domu a nabízela svoje služby.
Měla neustálou touhu napravovat bezpráví a křivdu. Když bylo potřeba něco dosvědčit, Pravda ihned povstala a hrdě se hlásila: Tady…tady…já to řeknu, já to vím… Všem byla ale podezřelá už jenom tím, že všude chodila nahá a za pomoc nic nechtěla. Díky svojí nahotě se dokonce několikrát dostala do blázince. Pokaždé ale lékaři usoudili, že je vlastně neškodná a vrátili ji zpět mezi lidi. Navíc byla strašně vlezlá. Málokdo se s ní proto spojil ve svém boji. V horším případě dostala výprask, ze kterého se dlouho vzpamatovávala. Jednou když odcházela od soudu zbitá do krve, ve vzteku sama sebe proklela: ,,Než takový život, raději ať ve své nahotě navždy oněmím!!!“ V dalším okamžiku litovala vyřčených slov. Nebe se otevřelo, za mohutného rachotu sjel k zemi blesk a udeřil do Pravdy. Sice ji moc na těle neublížil ( Pravda přecejenom něco vydrží ) ale pecka to byla slušná.
Pravda leknutím vyjekla a chtěla vykřiknout směrem k nebesům. Jenomže ouha. Zjistila že nemůže vydat jedinou hlásku. Nevěděla co si počít. Pomocí posunků se ptala všech co potkala na radu. Až jeden připitý bezdomovec ji mezi škytáním řekl: ,,Obleč se ty náno…“ Prohrabala popelnici a ze zbytků hadrů si složila pochybný šat. Stále to ale nebylo ono. Přikrášlila se ještě knírem a na hlavu narazila starý klobouk. V tu chvíli se ji řeč vrátila. Pravda pochopila, že bez těchto okras se neobejde co po světě chodit bude. Smířená se skutečností, že bude- li nahá, nikdy již nepromluví. Na druhou stranu pokud si na sebe vezme šaty, nikdo si ji už nevšimne a ona zůstane na světě opuštěna a nepoznána. A teď babo raď … co je pro ni vlastně lepší?…