Pavučina

V každém jiném životě i čase by prolétl...
Po celém lese se o něm říkalo, že je výborný letec – zvládal bezchybně průlety i těmi nejhustšími porosty - často se křídlem téměř dotkl listu nebo větve – ta se jen zachvěla jako při závanu slabého větru – přesto nikdy, i při nejroztodivnějších manévrech, neztratil kontrolu nad letem a vždy, lehce rozrušený, vylétal nezraněn z labyrintu houštin.

V každém jiném životě i čase by prolétl…

Pod Dubovým kopcem, tam kde řídne les a začíná paseka, prostírá se Borové království. Slunce již nadobro vystrnadilo zimu a narostlému náruč tak veliká, že se mu do ní vešla všechna zvířátka toho království. Vítr rozklinkal lesní zvonky probudily lučního koníka. Ten se protáhl, protřel si oči a se zájmem pozoroval odvážné akrobatické kousky červeného motýla na sametově modré obloze. Odkudsi přijel i nákladní kočár s Hlemýžděm Járou. Před chvílí ještě počítal suché lístky na keři, ale takovou podívanou si nemohl nechat ujít ani on.

Byl motýlem, co se vzhlédl v létání - opustil květiny a věnoval se výhradně tréninku - toužil dolétnout až za motýlí svět a věřil, že jen mistrné zvládnutí létací techniky ho zavede do těch krajin - proto létal od rána do večera - kličkoval v dešti i mlze mezi kmeny stromů i obilnými klasy - hledal stále těžší cesty, průlety - až ho jednou neviditelná ruka osudu zavedla k velké pavučině zavěšené na prastarém dubu - usedl na pampelišku v těsné blízkosti stromu a proměřoval, zda by se mu zdařil průlet největším okem pečlivě utkané pavučiny – „To je nemožné,“ konstatoval chvíli poté, co ukončil své předběžné propočty – „mám velká křídla, anebo je oko pavučiny moc malé“ - pokusil se zběžně poskládat křídla tak, aby byla co nejmenší, ale stále to nestačilo – nevzdával se – pak ho ještě napadlo obrousit špičky letek o kůru smrku na okraji lesa - trochu to sice omezilo jeho manévrovací schopnosti při vysokých rychlostech, ale tu pro svůj záměr nepotřeboval - podle následných výpočtů by to mohlo stačit - musel by však letět po ideální letové dráze, dokonale dodržel letovou křivku i úhel náletu na pavučinu - vše promýšlel a trénoval ve větvích hustých stromů do nejmenších detailů – pak zkoušel stále znova a znova nálety na pavučinu - trvalo však ještě dlouho, než byl připraven postavit se na rozletovou plošinu naproti dubu.

Na malé mýtině se již shromáždil malý hlouček zvědavců. Nechyběla Žabka Jájinka, cvrček Bzuk s paní Cvrčkovou i mraveneci Toník a Malíček. U jahodníku sněmovalo i několik komárů a na poslední chvíli přišla i beruška Álinka. Všichni sledovali odvážného motýla a zatleskali každému z jeho povedených akrobatických kousků. Létal moc krásně, ale moc moc blízko od pavučiny. Volali a zvedali k nebi varovně své malé prstíky:“Buď opatrný, ať se nezachytíš, snědl by tě pavouk Kouk!“

Skočil a s bušícím srdcem letěl vstříc své velké výzvě - jak se k pavučině blížil, její jednotlivá oka se zvětšovala - její pravidelné geometrické tvary jakoby mocným kouzlem vytvářely svět obrů - už byl na dosah – když uslyšel čísi hlas: Nejsi připraven ani dost velký pro svět obrů…

Zvířátka strachem oněměla. Barevný motýl se nerozvážně rozletěl přímo proti pavučině. Ozvalo je jejich sborové vyděšené:„Óóó“. Álinka zavřela oči, zase je otevřela, nabrala dech a zakřičela:“Pozóór!“

Pak se náhle svět smrštil a explodoval do sebe - obři odešli a zanechali ho napospas malosti tohoto světa - poznal ihned, že se mu průlet nezdaří - nemohl a neuměl však ani let přerušit či zastavit - byl lapen pavučinou - následoval prudký dopad –ale nebyl tak tvrdý, jak si představoval - byl však chycen v pasti a nezbývalo než čekat na pavouka, o kterém se v motýlím světě vypráví hrůzostrašné příběhy.

V každém jiném životě i čase by prolétl…

Pak už jen se strachem sledovali, jak se motýl zachytil křídlem a chvíli poté se jen bezmocně třepetal uvězněný v pavučině. Volali:“Uteč co nejrychleji můžeš! Uteč!“ Ale on se jen stále více a více zamotával do vlákna.

Uslyšel slova, ale šestinohého lovce ještě nespatřil - ten, kdo promluvil, byla sama pavučina – její hlas jakoby přicházel ze samotných vláken…
„Ty jsi Paví oko, viď?“ pravila.
„Říká se mi tak…“
Pak jen ticho a zase vše prostupující ticho – přeťal ho.
„Co bude teď?“ zeptal se motýl a lehce se zachvěl.
„Co myslíš ty?“
„Přijde pavouk a zabije mě.“
„Není to tak jednoduché, pavouk je pouze mou paží…“
„Umřu tedy ?“
„Ne, jen změníš formu, na to se neumírá…“
„Kdy přijde?“
„Myslíš pavouka? - až přijde čas - nejprve převede tebe, a pak se postará o mě - je architektem, stavitelem, kadeřníkem i lékařem - když se má tvář potrhá, vytvoří novou, vždy jinou tvář - je pro mě tím, čím je pro vás motýly slunce - jen s rozdílem, že já řídím jeho východy i západy sama.“
„Myslíš, že jsem to dnes mohl dokázat?“
„Do každého nového světa musíš přijít slepý a ty stále ještě vidíš očima motýla.“
„A jaké oči bych tedy měl mít?...“
„Ty své…“
„Může snad mít motýl jiné oči než motýlí?“
„Ty své…“
„Kde takové oči najdu?“
„Ve světě, který na tebe čeká - nejde o to, čím se na svět díváš, ale do jakých očí pohlédneš. Nejprve ale musíš opustit své tělo - pomůžu ti…“

Zvířátka zorganizovala záchrannou akci. Po krátké poradě se rozhodli pod pavučinou napnout plachtu s nadějí, že se motýlovi podaří seskok přímo do ní. Společně tedy pod pavučinu donesli dubový list. Mravenci z lesa ještě nanosili trochu jehličí, aby dopad byl co nejměkčí. Moc při tom spěchali a spěchali, a když byli konečně hotovi, vzhlédli celí upocení vzhůru. S hrůzou spatřili blížícího se pavouka - křičeli jeden přes druhého:“Uteč! Skoč! Pospěš si! Zachraň se, kdo můžeš!“

Pavučina pak k němu vyslala šest párů chlupatých rukou a ty ho něžně objaly - nebolelo to, pouze změnil formu - osvobodil se a volně se vznášel prostorem - spatřil své staré tělo uvězněné ještě v síti - nad tím se skláněl velký pavouk a dokončoval tak proces transformace - uviděl na křídlech své „paví oči“-poprvé v životě vnímal barevnou krásu toho pohledu, kterou za celý svůj život ani jednou nespatřil - až dnes - díval se sám do sebe -díval se do svých očí…

Poznali, že je na záchranu již pozdě. Pavouk se pomalu přiblížil k motýlovi, ale tou dobou toho již stejně moc neviděli, protože museli mžourat do sluníčka, které se právě zastavilo na druhé straně pavučiny. Malenka moc plakala, Koník jen vzdychl: „Ach jo!“ a paní Cvrčková si cvrlikala nějakou smutnou melodii. Všem jim bylo nebohého motýla náramně líto. Pak se začali pomalu rozcházet, protože už nebylo nic, na co by se mohli dívat…

Ještě si všiml, že se pavučina po nárazu jeho motýlího těla na jednom místě potrhala – pavouk se dal do práce tkalce - jedno zlaté vlákno se zcela uvolnilo - letělo, plulo vzduchem jak kouzelný had směrem k němu - když bylo na dosah, naskočil - had se s ním vinul dál, pak se náhle otočil a vracel se zpět k pavučině - její oka se však nezvětšovala - a jejich neměnnost jim zaručila bezpečný průlet - tohle vše již věděl předem - pavučina ho tentokrát vpustila dovnitř -nový svět plný starých stromů i keřů, vůně i zpěvu ptáků - had se obepnul kolem jednoho z kmenů a on vystoupil - svět se kolmo naklonil – čtyři páry nohou zajistilo naprostou stabilitu každého pohybu – čtyři krát dva je osm - jeho osm očí se rozhlédlo kolem a provedlo zběžný výpočet potřebný pro stavbu nové sítě - pak pohlédly na nebe a ustrnuly v očekávání netrpělivého motýla…