Prší...

Prší, voda padá z výšky
na lidi i malé myšky,
prší, voda padá tence
na cesty i na mravence.

Prší, voda jako z nití
šněruje kraj do svých sítí,
prší, pejska zebou tlapky,
na zápraží sčítá kapky.

Štíhlé prsty deštné víly
k životu zem probudily
a na střechu při měsíčku
sypou rytmus pro písničku.

Bylo po dešti. Na nebe se vyhouplo sluníčko a zahřálo promoklou zemi. Malé kapičky zvědavě vykoukly z brázdy. Po dopadu byly ještě trochu potlučené, ale přesto se chtěly hned vydat na cestu vzhůru. Zatím však pro let nebyly připravené. Tížila je jejich bachratá kapkovitá tělíčka. Sluníčko se usmálo, pošimralo je pod nosem a uchopilo kouzelnou hůlku. Řeklo jen „abrakadabra“ a v okamžiku je proměnilo v mléčnou páru stoupající pomalu k nebi.

Stejně jako malé děti natropily cestou spoustu vylomenin a nezbedností. Nahoře na ně už netrpělivě čekal strýček Vítr a coby správný pastýř všechny sehnal do mrakové školky, kde se postupně naučily všemu potřebnému : létací technice, jak měnit barvu i tvar, co dělat při bouřce atd.

Lidé pohlédli na jasné nebe a tvořícímu se malému mráčku nevěnovali velkou pozornost.
„Z toho nezaprší,“ utěšovali se navzájem, „rozfouká ho vítr.“

Mrak rychle rostl a ze zářivě bílých kalhot se převlékl do šedých šatů. Pozoroval ubíhající krajinu a lidičky pod sebou. Z té obrovské výšky byli malinkatí jako hvězdy na nebi. Kapky se na lidi zeptaly strýčka Větra. Dozvěděli se, že mají být trpělivé. Až se jejich osud naplní, setkají se s nimi. Už se na to moc těšily.

Starý sedlák na poli pozvedl hlavu a s nedůvěrou se zadíval na blížící se tmavý mrak. Otřel si rukávem pot a vzdychl:“Bože, dej mi ještě půlden, abych mohl dokončit práci.“

Jak mrak stárnul a přibíral na váze , měnil i svou barvu. Přes temně modrou až do černé. Jeho oblek nyní působil svátečním dojmem a kapky podvědomě vytušily, že se blíží čas naplnění jejich osudu. Mrak postupně ztrácel výšku a kapky už rozeznávaly některé detaily krajiny rozprostírající se pod nimi.

Vítr poznal, že je na čase otevřít bránu a nechat kapky „padat“. Odemknul nebeská vrata a před nedočkavými kapkami se objevil největší tobogan, jaký si kdy dokázaly představit. Padaly a padaly. Tu a tam se ozývaly jejich nedočkavé výkřiky :
„Haló, už jsme tady!“
„Moc jsme se na vás těšily.“
„Lidičky, chceme si s vámi hrát...“

„Prší, ale snad to rychle přejde,“ pravili milenci v parku a odešli se schovat pod střechu. Žena vyšla z domu a uklidila ze šňůry prádlo. Paní učitelka přikázala dětem na výletě, aby si oblékly pláštěnky. Mladá atraktivní blondýna vyšla od kadeřníka a rychle nad sebou rozprostřela deštník, aby jí déšť nepoškodil nový účes.

Vyschlá pole i louky přijaly kapky s otevřenou náručí a v okamžiku s nimi splynuly. Země uhasila žízeň a kapky svou touhu. Lidé je ale odmítli. Místo na vyprahlou pórovitou kůži dopadly na igelity, impregnované tkaniny a ochranné krytiny všeho druhu.

Bouřka odešla tak rychle, jak se objevila. Milenci si smluvili schůzku na pozítří a rozloučili se. Žena vyšla ven pověsit prádlo. Děti svlékly pláštěnky a žena s neporušeným účesem dorazila domů. Svému muži vyprávěla cosi o špatném počasí. Hladové kapky odtekly stružkami do stok a kanálů.

Bylo po dešti. Na nebe se vyhouplo sluníčko a zahřálo promoklou zemi. Malé kapičky zvědavě vykoukly z brázdy. Po dopadu byly ještě trochu potlučené. Přesto se chtěly hned vydat na cestu vzhůru ...