Příběh Panáčka z papíru

Skládka veřejného odpadu. Na první pohled jakoby bez života. Ale večer, když zapadne sluníčko a okolní svět se ztiší, všechny odpadky náhle obživnou. Leží si tu, zbavené všech povinností být někomu nebo něčemu užitečné, hlavičky vyvrácené k noční obloze čekají na další příběhy o svých zapomenutých potřebnostech. Dnes je na řadě Papírový Panáček, co byl v dávných dobách brusným papírem. Všichni se těší na jeho příběh, vždyť na skládce je mezi všemi oblíbený, panáček s neznámou, tajemnou minulostí, co nikdy neztrácí úsměv ani jemné způsoby. Je tu rádcem i utěšovatelem. Prozatím mlčí, pohlíží dlouho na vycházející hvězdy, snad čeká, až k němu samy sestoupí a posadí se do první řady…
„Je to už dávno,“ začal vyprávět, „žil jsem tehdy v jedné malé dílně. Byl jsem velmi mladý a domníval se, že mi celý svět leží u nohou. Oblečen do krásných šatů jsem se snažil okouzlit okolní dílenský svět. Ve společnosti brusných papírů jsou šaty tím nejdůležitějším v životě, víte? Tenkrát jsem si to alespoň myslel. Jemné spodní prádlo, zateplené šaty ze středně hrubé tkaniny a navrch hrubý kabátec. Byl jsem tehdy pyšný na svůj vzhled, i když pro ostatní v dílně asi více nafoukancem trochu drsných mravů i jména.
A pak jsem ji jednoho dne spatřil: Do života dílny i mého vstoupila krásná Dřevěná Panenka, která vždy celou místnost naplnila svým tancem i zpěvem. Na první pohled jsem se do ní zamiloval. Nesla své jméno hrdě, ne však výše než svůj nos. Seznámily nás dvě postarší místní ženy. Paní Pravá a Levá Ruka si nejdříve spolu cosi šuškaly a potichu se chichotaly, pak nás k sobě přistrčily a já, tenkrát ještě moc mladý a nezkušený, se nestačil ani představit, natož se dívce mých snů dvořit. Vrhnul jsem se na ni příliš zhurta a byl přesvědčen, že jen tak jí mohu vyjevit své nejhrubší city a získat tak její srdce. To se Dřevěné Panně ani za mák nelíbilo, mé násilnické manýry i drsný vzhled odmítala od samého začátku. Takové doteky ji prý moc bolely a vůbec, byla přece se svým přírodním vzhledem náramně spokojená, tak proč ho měnit? Začal jsem odborně vysvětlovat, že jí chybí forma, tvar i charakter, co druhé nadchnou a udělají z ní neobyčejně zářivou hvězdu. A jak už to v takových případech bývá, nastalo dlouhé přemlouvání, až si nakonec Panenka dala přece jen říct. Začal jsem ji opracovávat do podoby překrásného šperku, hvězdy, co jednou vsadím „na nebe“. Nejprve jsem použil své nejhrubší rysy, svůj kabátec, abych vytvořil tělo budoucího klenotu společnosti. Svrchník jsem při tom dočista prodřel. Pak jsem začal panence utvářet již jemnější tvary, na ně jsem vysvlékl své střední ošacení. I zde jsem se natolik vyčerpával, že jsem mohl být spokojený pouze s průběžným výsledkem své práce, ale již méně se stavem svého těla. V té době jsem již asi vypadal velmi zuboženě. Přesto jsem stále pokračoval v díle, stával jsem se téměř posedlý svou prací. Až za mnoho a mnoho dní přišlo na řadu „závěrečné finále“. Trhal jsem ze sebe to nejjemnější, abych docílil úplné dokonalosti svého díla. Věděl jsem, že Panna bude ozdobou každého nebe a její sláva přesáhne hranice našeho vesmíru. Pracoval jsem a pracoval, přitom jsme si s Pannou povídali o její budoucnosti i slávě, co měly přijít. Celou svou hrubost jsem vkládal do její jemnosti, do šatů Panny, jaké svět ještě neviděl. Ta stále toužebně vzdychala a pobízela mě, abych si s prací pospíšil. Byla tak netrpělivá a dávno již zapomněla na svou lesní podobu. Zhlížela se teď často v zrcadle, které jsem jí musel představovat. Bez ustání přemýšlela, kolik nadšení, obdivu a závisti vyvolá její brzký vstup do vyšších nebeských kruhů. I přes značnou únavu jsem se přinutil k poslednímu pracovnímu vypětí. Celý jsem se obrousil, ze všech svých brusných šatů. Na chvíli nebylo vzhledem k poletujícím pilinám vůbec nic vidět, a když dopadly zpět na stůl jako bílý sníh, ležel jsem tam úplně nahý…
Leželi jsme vedle sebe. Ona, Dřevěná Panenka, s tělem ve tvaru srdce, krásná a zářící kolem svými vykreslenými letokruhy, drahý šperk s nevyčíslitelnou hodnotou, s cenovkou jen pro velmi zámožné zájemce, čekající na svého kupce i život hvězdy…
A já, muž bez šatů i mravů, lehký jako vánek, panáček z papíru, co ztratil svou hrubost. Neměl jsem již jméno. Setkal jsem se opět s paní Pravou a Levou Rukou, ty mě po zběžné prohlídce poslaly do Domova pro vysloužilce, do nedaleké popelnice. A odtud, protože jsem prý dosloužil, mě popeláři svezli až sem…“
Nastalo dlouhé ticho, nikdo nepromluvil. Dívali se spolu na hvězdy a pak se zeptala stará lednice:
„A co se stalo s tvou Hvězdou?“
„Co se stalo s mou hvězdou?“ zopakoval Panáček její otázku.
„Ano, kam se poděla?“ volali všichni zvědavě a kroutili svými nepotřebnými hlavičkami.
„Co myslíte vy?“
„Dáme se poddat…“ překřikovali jeden druhého a chovali se jako malé děti, když je připravíte o konec pohádky.
„Kde je tvá hvězda? Kde je tvá hvězda? Kde je dnes?..“ zpívali sborově všechny odpadky a náramně se u toho bavili.
Panáček se pousmál, rozhlédl se kolem a ukázal na oprýskaný dřevěný příčel, co byl v dávných časech součástí dětského požárního auta s žebříkem až do nebes. Pozvedl ho do výše a pravil:
„…je přece v každém takovém…“
A celá obloha se tak rozesmála, až začaly i hvězdy padat…
A to už nastal nejvyšší čas pro jedno nevyslovené společné přání…