O švarném junákovi

Bylo, nebylo ... což je vlastně blbost, protože kdyby nebylo, tak o čem bych teď asi tak psala. Tak znovu:

Bylo, bylo ... no, takhle taky ne, prostě:

Bylo jedno království.
Mimořádně šťastné království.
Věřte nebo ne (váš problém, jestli ne), ale všichni se v něm měli dobře; nikdo netrpěl nouzí či pocitem zmaru (možná i proto, že nebyli členem EU), dokonce i podnebí bylo mírné, takže to všude díky záplavě pestrobarevných květů vypadalo jako v té nejkrásnější zahradě.
Poddaní upřímně a vřele milovali svého krále, který byl tím nejlaskavějším panovníkem, jakého si mohli přát.

Jenže nic netrvá věčně (jak by potvrdil každý účetní nad novelou Zákona o dani z přidané hodnoty, platnou od 1.1.2012). Kde se vzal, tu se vzal, přiletěl strašlivý drak, pár střech podpálil, stromy vyvrátil, kytičky podupal a vysoko v horách se uhnízdil.
Obyvatelé, kteří doposud byli nejen šťastní, ale i extrémně bohabojní, vypravili poselstvo s hojnými dary, převážně konzumního charakteru, ve snaze vlídně pohovořit s novým sousedem a na smíru se domluvit.
Ještěří predátor si na řeči zrovna nepotrpěl. Jeden plamen flusnul a poselstvo v jednolitý škvarek proměnil. Jen jeden (nekompletní) posel se domů vrátil a zprávu tragickou přinesl.
Čeho si netvor žádá a pak odtáhne? Překrásnou princeznu, královo dítě jediné.

Co teď? Babo raď!
Baba neporadila, zrovna kontrolovala kvalitu hezkých zelených rostlinek s velkými dlanitě složenými listy, kterým se na její zahrádce mimořádně dařilo (jejich název psát nebudu, stejně je určitě nikdo neznáte).

A co vojsko, ptáte se?
Nu, ano… vojsko zde bylo, zdatné a mocné, i nablýskanou zbroj mělo, na rozdíl od praxe v boji. Přesto hrdinně vzhůru na zteč se pustilo. A plynule do nebe pokračovalo.

Princezna po otci dobré srdce podědila a sama, dobrovolně, vstříc zkáze se vydala.

Květy rozkvetlé černé hedvábí zakrylo, barevná nádhera i štěstí zmizelo.

Ale pak:

Hřebec bujný na nádvoří vjíždí,
věru to není tempem hlemýždím;
pro jezdce nelze než dáti slova chvály,
tvář spanilá, jiskrné oko, ocelové svaly.
Ze sedla seskočí jak strunka pružně,
ke králi spěchá, kleká uctivě.

„Výsosti, moudrý, vážený pane,
nejsem já věru na řeči plané,
dovolte, prosím, já princeznu spasím,
k bestii dojedu, meč na ní tasím,
hlavu tu bídnou hnedle jí utnu,
nenechám žíti vás déle již v smutnu.
Nežádám pro sebe odměny žádné,
štěstí všech lidí je přec posvátné,
však prosbu malou bych vyslovit chtěl
a ve vašich modlitbách podporu měl.“

Král z trůnu schází, slzy osuší,
„Junáku švarný, prosit nemusíš,
má i národa vděčnost je ti již dána,
v chrámech zůstaneme do samého rána.“
Jak řekl, stalo se, v krátké chvíli
všechen lid sešel se, tak, jak král slíbil.

Princezna zlomená mezitím kráčí,
nohy z olova, též duši, a oči pláčí,
k osudu bídnému nevratně se blíží,
jeskyně temná, smrt na ní zhlíží.

Tu náhle, poblíž, podkovy zvoní
a junák švarný, na zpěněném oři,
kolem projede, z koně sesedá,
a v ruce kuši s šípem pozvedá.

Panna nevinná s úsměvem jásá,
„Hrdinný junáku, ty´s moje spása?
Zachráníš mě a draka skolíš?
Ty´s věru hrdina, že se nebojíš!
Vyrveš mě z drápů nestvůry té?
Můj vděk i láska budou jen tvé.“

„Leda hovno.“ prohlásil švarný junák a jedinou dobře mířenou ranou ji proklál srdce. Odhodil teď už nepotřebnou kuši, stáhl z koňského hřbetu napěchované sedlové brašny, překročil nožku, mírně se poškubávající v posmrtné křeči, opatrně je složil na zem a otočil se k ústí jeskyně, „Dobrý, můžeš vylízt. A rozsviť! Je tu pěkná kosa a tma jak v prdeli.“
Z nitra jeskyně vyletěl oranžovorudý záblesk a podpálil starou pokroucenou borovici. Po chvíli se s funěním objevila zubatá tlama, hlava, krk i zbytek těla obrovitého netvora. Vlastně,… ne až tak obrovitého, spíš průměrného… no, na svůj druh vlastně dost malého. Šupiny měl olysané a také mu chyběl jeden přední špičák. Upřel na švarného junáka tázavý pohled svých mírně šilhajících očí. Ten se krátce zasmál a přikývl, „Jo, všecko klaplo. Máme vystaráno do konce života a dost času k tomu. Ty idioti se ještě modlí; než zjistí, že maj vybrakovanou královskou pokladnici, budeme dávno za kopečkama. Klidně stihnem i večeři.“
Odsekl pořádné větve na rožnění, zpoza pasu vytáhl velkou ostrou loveckou dýku a prohlásil, „Takže zbejvá vyřešit jedinou věc: Dáš si prsíčka nebo stehýnko?“