Znamení

Když ho poprvé navštívila, řekla, že je Princezna. Smál se. Ptal se, jak se doopravdy jmenuje. Nikdy mu své jméno ale neprozradila. Stalo se tajemstvím, které pro něj navždy zůstalo skryto.
„Pojď,“ řekla. Ten úsměv na její tváři. Chytil ji za ruku a rozběhl se s ní hustým lesem. Větve je šlehaly do rukou. Necítili bolest. Nechtěli. Byli přeci ve snu. Zastavili na louce, plné jednorožců. Krásných, bílých, nevinných.
„Můžeme si vytvořit náš vlastní svět,“ zašeptala mu do ucha. A pak se vznesli. K modré obloze. Letěli. K horám na východě, až k poušti.
„Vše, co budeme chtít,“ řekla se smíchem a rukou ukázala k zemi. Z písku se vytvořila střecha. Kameny se změnily ve vysoké stěny. Tvořily kulovitý chrám s pouhým jediným oknem na vrcholku úzké věže. Klesli k zemi. Jejich bosé nohy se zabořily do rozpáleného písku. S úsměvem na rtech pozorovali monument před sebou.
„Pojď. Ukážu ti, co je uvnitř,“ řekla a zatáhla ho za ruku. Nechal se vést k masivním dveřím. Otevřely se. Samy. Bez jediného vrznutí. Uvnitř panovala naprostá tma. Zastavil se. Něco se změnilo. Pohlédl k poušti, která vedla na míle daleko. Viděl něco v dálce. Něco velmi malého. Třpytilo se to.
„Je čas,“ hlesl.
„Neboj,“ pohladila ho po tváři. „Počkám tu na tebe.“ A rozplynula se.

Probudil se. Před sebou vyhořelé ohniště a několik kostí zajíce, kterého ulovil předešlého dne. Pomalu pomrkával a mezi větvemi stromů sledoval mraky, které se ve svitu vycházejícího slunce barvily do ruda. Posadil se, promnul si své unavené oči a napil se z měchu, který ležel opodál. Vodou smyl sucho v ústech, a pak se najedl. Dva dny starý chléb už byl tvrdý. Pozřel tedy několik bobulí, které minulé odpoledne nasbíral. Po snídani se sbalil. Plášť hodil do koženého tlumoku a malou dýku, s vyrytým znakem království Tří měst na rukojeti, zasunul za opasek. Popadl svou hůl a vydal se na cestu.
Šel na západ. Hlubokým lesem, o kterém lidé vykládali děsivé příběhy. Mluvili o stínech, které se skrývaly v hustých keřích a mezi starými stromy. O nebezpečných lidech, kteří číhali v úkrytech a zabíjeli pocestné, kteří putovali po prašné cestě. Nedbal na tyto varování. Byly to přeci jen povídačky.
Putoval hvozdem, naslouchal tichému lesu a pokračoval v cestě za nalezením Princezny. Jeho Princezny. Tu noc, kdy jej poprvé navštívila, se jeho život změnil. Bylo to poprvé, kdy mu na někom opravdu moc záleželo. Křehká dívka s vlasy, zářícími jako samotné slunce. A ten její úsměv. Krásnější bytost snad neviděl. A dne, kdy jeho rodiče skolil černý mor, se ji rozhodl najít.
Ptal se jí, kde žije a kde se nachází místo, které nazývá svým domovem. Nikdy mu to nepověděla. Stalo se to jen jedním z mnoha tajemství, které měla a chránila za každou cenu. Bloudil tedy světem, hledal známky po své Princezně, ale vždy bez úspěchu. Ani vysoce postavení akademici a čarodějové z Car Belletonu, hlavního města království Tří měst, nevěděli nic, co by mu pomohlo ji najít. Smutek, který stále zůstával po smrti rodičů, se mísil se zoufalstvím. Jeho naděje ho postupně opouštěly.
Jak pokračoval po lesní cestě, zahloubán do svých myšlenek, nezpozoroval, že se větve keřů pohnuly. Ozvalo se tiché zapraskání větviček, ale to už byl pozdě. Než se nadál, kdosi jej zezadu udeřil do hlavy. Svalil se na zem a tváří dopadl do udusaného písku. Projela jím obrovská bolest. Překulil se na záda a spatřil dlouhovlasého muže s koženými kalhotami a kazajkou. V pravé ruce třímal nůž a usmíval se.
„Ale, ale, ale…“ procedil mezi zuby a sklonil se k němu. „Jseš tady na procházce?“ Muž se začal hlasitě smát a k němu se přidali další hlasy, patřící lidem, které neviděl.
„Jak by řekla moje stará, jseš ve špatný čas na špatném místě,“ a po těch slovech jej muž kopl do tváře. Mladík ztratil vědomí a vstoupil do světa snů.

„Co se to děje?“ zeptal se a jako by bez života zíral před sebe. Stál na kopci, před sebou měl rozlehlou poušť a v ní se nacházel obrovský chrám. Ten, který si poslední noc postavili.
„Chytili tě,“ řekla Princezna, stojící za ním. „Ti zlí lidé, z příběhů prostých lidí, kterým jsi nevěřil.“ Obešla ho a postavila se před něj. Viděla, jak mladíkovi stéká po tváři slza. „Neboj,“ utěšovala jej svým líbezným hlasem, „všechno dobře dopadne.“
„Ne,“ hlesl, „bandité nenechávají nikoho naživu. Je se mnou konec.“ Princezna jej objala.
„Všechno bude v pořádku. Nakonec budeme spolu, uvidíš,“ řekla a pustila ho. Usmála se na něj a vydala se po malé stezce schované mezi keři. Cesta se svažovala dolů do pouště a tam mizela v závějích zlatého, rozpáleného písku.
„Počkej,“ promluvil mladík a natáhl k ní ruku. Princezna se otočila.
„Hledej znamení,“ řekla a usmála se. „Znamení tě dovede ke svobodě.“ A všechno zmizelo.

Pomalu otevíral oči. Jedno měl nateklé a celá tvář ho bolela. V puse ucítil pachuť krve. Rozkašlal se.
„Podívejte, kdo se to probudil,“ ozval se ženský hlas. Jeskyní, ve které se nacházeli, se rozlehl mužský smích. Ve světle hořících loučí spatřil velký dřevěný stůl, kolem kterého sedělo šest lidí. „Náš chudáček konečně přišel k vědomí.“
„Tak co, už je ti lépe?“ zeptal se jeden z mužů a přišel až k němu. Pak jej kopl do břicha a mladík zaskučel. Podnapilý bandita se začal smát.
„Přestaň, Brutíku!“ ozvalo se od stolu. Muž se otočil.
„Jaks mi to řek, ty jeden…“ opilec se vydal ke stolu, ale zavrávoral a svalil se na zem.
„Vypadá to, že už máš dost, Brute,“ řekla žena a spolu s ostatními kumpány se zasmála.
„Zabiju vás, všechny!“ ozval se ze země bandita a pokusil se postavit. Znovu spadl na kamennou zem a zaklel.
„Dobře, dost už srandy. Musíme se rozhodnout co s ním,“ pravila žena a pohlédla na mladíka, přivázaného ke kusu velké skály. Opíral se o ni zády a vyplivoval krev.
„Zabijeme ho!“ ozval se opilec. „Nechte ho mně, já si s ním rád pohraju!“
„Ne, Brute!“ řekl další z banditů a došel ke svému společníkovi, válejícímu se na zemi. Pomohl mu na nohy a dovedl ho ke stolu. „Z toho nebudeme nic mít.“
„Přesně,“ promluvil někdo další a ostatní souhlasně přikyvovali. Nastalo mezi nimi ticho, přerušované jen mumláním opilého.
„Tak ho odvedeme k čarodějům u Soutěsky Duší. Slyšel jsem, že shánějí… ehm… dobrovolníky pro své pokusy.“
„Ti čarodějové a jejich kouzla!“ odfrkla žena a odplivla si. „Nechce se mi s nimi uzavírat dohoda.“
„Mně taky ne, ale… slyšel jsem, že platí obzvlášť dobře,“ promluvil znovu bandita a všichni se ohlédli na svého vězně. Ten jen bezmocně poslouchal, jak rozhodují o jeho osudu.
„Kolik?“ zeptal se jeden z mužů a všichni se zase otočili. Mladík již dál neslyšel, o čem se baví. Ani to nechtěl vědět. Tušil jen, že to pro něj nebude vůbec dobré.

„Já zemřu,“ řekl a bezmocně zakroutil hlavou.
„Ne, to se nestane,“ řekla Princezna a posadila se vedle něj. „Přežiješ. A nakonec budeme spolu.“ Chytil ji za ruku a pohlédl jí do tváře. Usmála se a tím se jeho tvář rozzářila. Stále však věděl, že ji dnes vidí naposledy.
„Zítra mě odvedou k čarodějům, a ti na mě budou zkoušet svá temná kouzla,“ hlesl a odvrátil zrak. „Není šance, jak změnit svůj osud.“
„Ale je,“ promluvila Princezna, chytila jej kolem ramen a políbila na tvář. Její rty se přiblížily k jeho pravému uchu, „Dívej se kolem a hledej znamení. Přinese ti svobodu,“ zašeptala.
„Jaké znamení?“ zeptal se a po tváři se mu řinuly slzy.
„Budeš vědět, až jej uvidíš,“ řekla a prohrábla jeho kaštanové vlasy. Oba dva tiše seděli na hřebeni pohoří, pod sebou velká poušť a obrovský chrám. Vysoká věž mířila k nebi, snažila se dosáhnout k oblakům a dotknout se jich. Mladík se podíval na ten monument a zasnil se.
„Žiješ uprostřed pouště, v překrásném chrámu jako je tenhle, viď?“ zeptal se a pohlédl na Princeznu. Mlčela, ale podle jejího výrazu šlo poznat, že uhádl. „Napadlo mě to, když jsme byli na tomto místě podruhé. Vypadá prostě tak… nádherně. Jako by bylo opravdové.“
„Ano,“ řekla Princezna a podívala se mu do očí. Spatřila v nich něco, co už několik dní neviděla. Radost. „A až budeme spolu, budeš tam žít taky.“
Usmál se. „Kéž by tato chvíle nikdy neskončila,“ řekl a objal ji. A tak tam seděli, v objetí, až do východu slunce.

Šli lesem, on se sotva potácel. Ruce měl svázané dlouhým provazem, který v rukách třímal jeden z banditů. Vláčel se za ním, za sebou slyšel kroky Bruta, který s sebou nesl kuši. Vedle něj šla zprvu žena, dávala na něj pozor, ale po chvíli se dala do řeči s mužem, který ho vedl. Mladík byl strašně unavený. Tělo ho bolelo od kopanců, které utržil, díval se kolem sebe, ale neviděl nic jiného než stromy a hliněnou zem. Naděje ho opustili. Už se smířil, že se svou Princeznou nikdy nebude a skončí jako nějaká loutka čarodějů, toužících po moci.
Došli k místu, kde museli překročit cestu. Nikdo po ní nešel, tak se v klidu vydali dál. Po pravé straně začaly stromy řídnout a mezi kmeny prosvítaly parsky slunce. A tehdy to spatřil. Zalesklo se to a tím to upoutalo jeho pozornost. Hledej znamení, to ti přinese svobodu, jako by slyšel Princeznin hlas. A pak ji uviděl. Stála tam na konci lesa a její zlaté vlasy zářily.
„Princezno,“ zašeptal a zastavil se.
„Hni sebou!“ uslyšel za sebou Bruta. Když neposlechl, porazil jej muž na zem. Tělem mu znova projela bolest. Otočil se k místu, kde ji spatřil. Pořád tam stála. Usmívala se. Natáhla k němu ruku a jako by řekla: „Pojď.“
Mladík pomalu vstal. Bandité se kolem něj shlukli a cosi říkali. Nevnímal je. Myslel jen na svou Princeznu. Bez většího rozmýšlení udeřil Bruta a poté vrazil do svého věznitele. Překvapil je. Žena na něj vytáhla nůž, ale on ze země rychle sebral kus dřeva a praštil jí do obličeje. Na nic dalšího nečekal a vyrazil ke své Princezně. Byl stále blíž a blíž, když vtom mu ze zad vyrazila ostrá bolest. Vykřikl a svalil se na zem. Nadzvedl se na rukách a z úst vyplivl krev. Ta se ihned smísila s šedým pískem.
Poté si všiml, že vedle něj někdo stojí. Otočil se. Byla to Princezna. „Skoro jsem to dokázal,“ hlesl a po tváři mu tekly slzy. „Uteč! Ať nedostanou i tebe!“
„Ne,“ řekla Princezna a poklekla vedle něj. Chytila ho za ramena a políbila na čelo. „Tys to dokázal.“ Pomohla mu vstát. Už nebyli v tom lese… ale v poušti. Jen pár kroků před nimi byl chrám.
„Jsi připravený jít dovnitř?“ zeptala se a mlčky pozorovala jeho překvapený výraz. Stál tam a nebyl schopen jediného slova.
„Ano,“ odpověděl po chvíli. „Jsem připravený.“
Princezna se usmála a chytila jej za ruku. Masivní dveře se otevřely a oba vešli dovnitř.

Tři bandité se postavili kolem mladíkova těla. Ze zad mu trčela šipka a všude kolem byla krev.
„Tys ho sakra zabil!“ promluvila žena a pohlédla na Bruta.
„Snažil se utýct! Co jsem měl dělat?!“ ospravedlňoval se muž a naštvaně se podíval na tělo osoby, kterou usmrtil.
„Čarodějové ho nevezmou. Berou jen živé lidi,“ promluvil třetí bandita a povzdechl. Nastalo dlouhé ticho.
„Tak ho tady necháme, ať ho sežere zvěř,“ řekla žena a odplivla si. Brut vytáhl šipku z mladíkových zad a všichni tři se poté otočili a odešli. Tělo zanechali mezi stromy. Dopadaly na něj paprsky slunce, které rozpalovaly krví nasáklý písek. Podle úsměvu mrtvého šlo poznat, že v posledních vteřinách svého života byl šťastný. Aby taky ne, když byl v chrámu na okraji pouště se svou princeznou.

KONEC