O Budulínkovi

O čem že to mám, Emičko, vyprávět tu pohádku. Aha, o Budulínkovi. Nevím, jestli si ji budu ještě pamatovat, to víš, je to strašně dávno, co mi ji vyprávěl můj dědeček. Snad ji po těch letech moc nepopletu.
Tak tedy… Byla jedna babička a jeden dědeček a u nich občas pobýval vnouček, byl to takový malý chlapeček jako tvůj bratříček a jmenoval se Budulínek. Babička s dědečkem chodili ještě do práce, a protože jim v rámci úsporných opatření zrušili školku a neměli Budulínka kam dát, nechávali ho doma samotného. Babička mu vždycky uvařila něco k jídlu, v poledne si to dal do mikrovlnky, naobědval se a pak už jen čekal, až se babička s dědečkem vrátí. Vždycky, když odcházeli, kladli mu na srdce: „Buď hezky hodný Budulínku a hlavně, nikomu neotvírej a nikoho nepouštěj dovnitř. To víš, potulují se tady různí lidé, chtěli by vidět třeba naše účty za elektriku, aby nás pak přesvědčovali, že oni jsou levnější, nebo by je zajímalo, jestli nemáme doma nějaké starožitnosti nebo něco, co bychom chtěli prodat. Také by nám mohli nabízet zázračné nádobí, které samo vaří a chtít na tobě, abys jim podepsal smlouvu. Dobře si to Budulínku pamatuj a nikomu, ale vůbec nikomu neotvírej!“
Jednoho dne taky takhle odešli; babička předtím uvařila Budulínkovi brambory s hráškem, to měl moc rád a teď čekal, až bude poledne, aby si to mohl dát do mikrovlnky, ohřát si to a naobědvat se.
Když už poledne konečně přišlo a hrášek měl ohřátý, zazvonil z ničeho nic zvonek.
Kdo to může být, pomyslel si Budulínek a vyhlédl z okna. Za vrátky stála liška, rezavá, s velkými tlapkami a bílým bryndákem pod krkem. Co tady asi může chtít, pomyslel si Budulínek? Že by nám přišla nabízet stavební spoření s liškou…? No což, babička s dědečkem mi říkali, abych nikomu neotevíral, tak ji neotevřu. A sedl si znovu k obědu.
V tom začal znovu zvonek zvonit. A pak ještě několikrát. To už Budulínek nevydržel a vyšel ze dveří. Jakmile ho liška zahlédla, spustila: „Budulínku, pusť mě dovnitř a dej mi hrášku, povozím tě na ocásku…“
„Ne liško, nepustím tě. Babička s dědečkem říkali, že sem nesmím nikoho cizího pustit.“
„Ale Budulínku, já nejsem cizí. Já jsem skoro sousedka, bydlím tady v lese, hned vedle.“
„Ne liško, ne, ne, ne…!“ a zavřel za sebou dveře.
Jen usedl k talíři, začal zvonek zvonit znovu. Kdybych aspoň věděl, jak se ten zvonek vypíná, pomyslel si Budulínek a jedl dál. Ale zvonek zvonil a zvonil.
Znovu otevřel dveře, aby se pokusil lišku odehnat. Liška, jakmile ho zahlédla, vytáhla z kapsy mobil a začala do něj něco mumlat.
„Babička s dědečkem mi říkali, že ne…“
Liška mu ale skočila do řeči: „Právě jsem s dědečkem mluvila a ten mi říkal, že mi máš hned otevřít, dát trochu hrášku a pak se se mnou projet po lese. Ten zákaz se týká jen těch, co nabízejí levnější elektriku nebo plyn, nebo co si chtějí prohlédnout váš domeček, jestli v něm nemáte nějaké pěkné věci. Ale jak vidíš, já nic takového nechci. Já chci jen trochu hrášku, je ho stejně hodně. Kdybys ho Budulínku všechen snědl, mohlo by tě bolet bříško. A pak tě za odměnu pěkně povozím. A to úplně zadarmo. Dej si říct…“
Budulínek začal váhat. Ta liška má docela pravdu. Nakonec s dědečkem právě teď mluvila, sám to viděl. Dobře, pomyslel si a šel odemknout vrátka. Jakmile to udělal, liška se do nich opřela, otevřela je, milého Budulínka popadla a utíkala s ním k lesu… Když se babička s dědečkem večer vrátili, našli jen otevřená vrátka, také dveře do domečku byly dokořán, i dveře do kuchyně zůstaly otevřené a Budulínek nikde. I oběd na stole zůstal nedojedený.
„Budulínku! Budulínku!,“ volala babička, ale nikde se neozýval. „To je hrozné,“ začala vzdychat a dědeček zatím obcházel domeček.
„Pojď se babičko podívat,“ zavolal po chvíli. „Tady na kraji záhonu jsem našel nějakou stopu, vypadá to na lišku.“ Babička se šla hned podívat a také si myslela, že je to liščí stopa.
„No nic,“ prohlásil teď dědeček, „musíme něco podniknout. Liška bydlí tady v lese, není to odtud daleko. Pokud vím, tak lišky, stejně jako psi, nesnášejí špatnou hudbu. Jistě si vzpomínáš, jak Šeltejsek, co ho má Emička tak strašně vyje, když spustí místní rozhlas. Ty si vezmeš bubínek, já ten starý heligón, co leží na půdě, a půjdeme lišce zahrát. Uvidíme, co to udělá.
„A ty si myslíš dědečku, že ten heligón ještě ufoukáš? V tvých letech! Navíc, co si pamatuji, tak jsi na něj nikdy nehrál. Nebyly by lepší ty housličky, co máme ve skříni. Na ty jsi hrál naposledy, když jsme potřebovali vyhnat ze zahrádky krtka. A když k tomu pěkně zazpíváme, tak vyženeme z lesa i pytláky.“
Dědeček si tedy vzal housličky, babička bubínek, přibrali ještě starý pytel a provázek na zavázání, a vydali se do lesa, k místu, kde měla liška pod stromem vyhrabanou díru, ve které bydlela i se svými malými liščátkami. Postavili se s babičkou před tu liščí noru a začali hrát a k tomu i zpívat:

Já mám nové housličky,
babička bubínek,
jsou tam čtyři lištičky,
pátý Budulínek.

Když to liška uslyšela, málem jí to utrhlo uši. „To je hrůza,“ povídala. „Jak jen může někdo něco takového provozovat. Vochkova Smutnice přece už byla. A vyzvala jednu malou lištičku, aby se šla podívat, co se to tam venku děje.
Jakmile lištička vystrčila hlavu, dědeček ji popadl, babička podržela pytel a lištičku do něj strčili. A znovu začali:

Já mám nové housličky,

babička bubínek,
jsou tam jen tři lištičky,
čtvrtý Budulínek.

„To je hrůza,“ povídala zas ta stará liška. „Tak oni nepřestanou a nepřestanou. A ta holka se odtamtud nevrací. A poslala druhou malou lištičku, aby to šla obhlédnout.
Jakmile vystrčila hlavu, dědeček ji taky popadl, babička podržela pytel a přihodili ji k té první. A znovu začali:

Já mám nové housličky,
babička bubínek,
jsou tam jen dvě lištičky,
třetí Budulínek.

„Tak dost,“ řekla stará liška. „Tohle se nedá vůbec poslouchat. Běž,“ řekla té poslední malé lištičce, co tam ještě zbyla, „a řekni jim, ať hned přestanou, nebo jim ukážu…!“
Malá lištička vyběhla ven, dědeček ji strčil do pytle a znovu s babičkou spustili:

Já mám nové housličky,
babička bubínek,
je tam jedna lištička,
a s ní Budulínek.

„Tady už přestává všechno,“ řekla stará liška, a protože neměla už koho poslat – Budulínka nechtěla, poněvadž se bála, aby neutekl – vyšla ven sama. A jak to dopadlo, to si Emičko, můžeš teď domyslet. Dědeček ji popadl za kožich a strčil do pytle k těm ostatním.
Budulínek čekal, byl teď v liščí díře úplně sám. Když se dlouho nic nedělo, osmělil se a vylez ven. Tam uviděl babičku s dědečkem a byli všichni rádi, že to nakonec dobře dopadlo.
„Co teď uděláme s liškami?“ ptal se dědeček. „Co si s nimi počneme. Když je pustím…“
„Tak mě dědečku něco napadlo,“ řekla na to babička. „Víš přece, že sháníme psa, aby nám měl kdo hlídat ten náš domeček. V sobotu jsi chtěl jet dokonce na trh, podívat se, jestli tam nějakého hezkého nebudou mít. Co kdybychom si lišku nechali, a ochočili ji. Pak by nám hlídala náš domeček místo psa. A malé lištičky by si mohly hrát s naším Budulínkem, zahrada je na probíhání dost veliká. Měly by to jistě lepší, než v té jejich noře.“
„Ale každý hned pozná, že nám domeček místo psa hlídá liška, a myslivci by ji mohli třeba zastřelit,“ namítal dědeček.
„To je docela jednoduché,“ řekl Budulínek. „Šeltejsek, co ho má Emička, vypadá přece úplně stejně, jako tahle liška, i ocas má takový. Jenom tam, kde je liška zrzavá, je černý. Co kdybychom lišku přebarvili.“
„To je výborný nápad,“ zajásal dědeček. „Po kom jsi tak chytrý. Hned zítra půjdeme koupit přeliv na vlasy a lišku přebarvíme. I s liščaty. A nikdo nepozná, že to ve skutečnosti nejsou žádní psi… A nakonec, kdoví, jestli ten Šeltejsek není nakonec taky jen přebarvená liška.“
To také udělali a od té doby žili ve svém domečku spokojeně: babička, dědeček, Budulínek a čtyři lištičky, co si o nich každý myslel, že to jsou pejsci. Stará hlídala domeček, a to velice pečlivě, a ty malé se probíhaly s Budulínkem po zahradě. A večer s ním pak spaly v jeho postýlce a zahřívaly ho.

(Za nějaký čas)
Babička s dědečkem odešli do práce a Budulínek se právě chystal dát oběd do mikrovlnky. Měli švestkové knedlíky, Budulínek je měl moc rád a babička jich musela udělat víc, tak, aby se teď najedli všichni. Tedy Budulínek, stará liška i mladé lištičky, co si o nich všichni mysleli, že jsou to takoví hezcí pejskové. Vtom zazvonil zvonek. Budulínek vyhlédl z okna, u vrátek stála nějaká mladá paní a s ní nějaký pán. To jdou určitě nabízet levnější elektriku, napadlo Budulínka a chtěl od okna odejít. Pak se ale na ně pozorněji zadíval, připadli mu nějak povědomí, jako kdyby je už někde předtím viděl. Potom si vzpomněl. Určitě je zahlédl v televizi, když ji ještě měli, než ji dědeček vyhodil z okna…
Nedalo mu to, a vyšel přede dveře. Ti, jak ho zahlédli, hned spustili: „Přesvědč bábu, přesvědč dědu…!
„O čem je mám přesvědčit,“ zeptal se Budulínek nechápavě.
„No přece, aby šli k volbám, a volili tu správnou politickou stranu. Tu naši,“ řekla ta paní.
„To nepůjde,“ opáčil Budulínek, „babička s dědečkem jsou v práci.“
„To oni chodí ještě do práce?“ zeptala se zas ta paní.
„Ještě jo,“ přisvědčil Budulínek. „Ale už se strašně těší na důchod.“
„Tak na to ať zapomenou,“ řekla zas ta paní. „Když vyhrajeme volby, tak hned tak do důchodu nepůjdou. Odchod do důchodu posuneme…“
„Tohle nesmíš zatím říkat nahlas, to si máš teď jenom myslet,“ napomenul jí ten pán.
„Jé to je škoda,“ zalitoval Budulínek, „a já se tak těšil na to, až budou v důchodu a já tady nebudu muset být celý den sám.“
„Nebudeš sám,“ řekla mu zas ta paní. „Kde pracují?“
„V továrně.“
„Tak to se nemusíš bát,“ utěšila ho ta paní. „Továrnu hned po volbách dostane zahraniční investor a brzy ji zruší. Místo toho tam bude skládka. A pochybuji, že by babička a dědeček ve svých letech hned tak našli zaměstnání. Budou celý den doma a budou si s tebou moct hrát.“
„Neboj se, hlady neumřete,“ vmísil se do debaty zas ten pán. „Nějaký čas budou brát podporu, a pak… No jak koukám, tak máte blízko do lesa. Rostou tam jistě maliny, borůvky i ostružiny. A to ty máš určitě rád. Viď, že se na to už těšíš. A taky houby tam rostou. To si pochutnáte! A když budete mít štěstí a najdete muchomůrku hlízovitou, tak si ani nebudete muset dělat starosti, co v zimě.“
„A stát by v tom případě strašně ušetřil. Jak na dávkách v nezaměstnanosti, tak potom i na důchodu,“ řekla zas ta paní.
„Říkal jsem ti přece, že o tomhle se nahlas nemluví…,“ napomenul jí zas ten pán a hned pokračoval: „Pokud by to nevyřešily houby, máme tady pro vás ještě i jiné věci“ a sáhl do batohu. Vyndal z něj několik barevných letáků a pak ještě něco.
„Vidíš Budulínku ten krásný provaz. To není dovoz z Číny, to je ještě kvalitní česká práce. To dědečka udrží, i kdyby vážil přes dva metráky.“
„Vyndej ještě jeden, musíme myslet i na babičku,“ připomněla mu ta paní.
V tom ze zadu vyběhla liška. Měla mahagonový přeliv a moc jí to slušelo. Vždycky, když šel někdo kolem, tak se zastavil a obdivoval, jakého mají krásného psa. „Ten je pomalu tak hezký, jako Emiččin Šeltejsek říkal každý,“ a babičku s dědečkem to moc těšilo.
„To je hezkej pejsek,“ řekla ta paní a upřeně se na lišku zadívala. „Kdybyste náhodou dostali chuť na maso, tak na česneku…,“ ale už nedomluvila.
„Vari, od našeho prahu,“ pronesla liška. Od té doby, co si ji vzali do domečku, se hodně vzdělávala, uměla nazpaměť i některé básničky a často je recitovala. Jako tu z Erbenovy Kytice. Inu, ne nadarmo se říká, že jsou lišky chytré.
Ta paní na ní koukala s otevřenou pusou a liška začala zpívat (měla taky hudební talent):
„Táhněte do háje,
všichni pryč…“
Teď na to začal koukat udiveně i ten pán.
„Co tady čumíte,
táhněte někam…,“
zanotovala ještě jako přídavek. Chvíli se nic nedělo, jen na sebe koukali. Potom se liška naježila, zavrčela a přeskočila vrátka. Ta paní s tím pánem už na nic nečekali a dali se na útěk. Liška se rozeběhla za nimi a při tom strašně štěkala a vrčela.
„Pomóóc! Maminkóóó…!“ křičela ta paní.
„Tatínkúúú…!“ křičel ten pán a utíkali pryč. Při tom jim z batohu vypadly všechny ty barevné letáky, rovnou do kaluže.
Liška se za chvíli vrátila, Budulínek mezitím ohřál švestkové knedlíky, všichni si sedli ke stolu a moc si pochutnali.