Slon...

Jednoho dne jsem se rozhodl jít do lesa. Vybrat kus dřeva a vyřezat slona. Malého slona. Nikdy před tím mě nic takového nenapadlo. Bylo brzy ráno a slunce teprve vycházelo. Nemarnil jsem čas.
Protože takhle brzy ráno cestou do lesa nepotkáte mnoho lidí. Mohl jsem se tak vyhnout zbytečným otázkám, které by mi odváděly mysl od mého záměru.

Už samotná cesta pro ten kus dřeva, byla jako něco vytvářet. Říkal jsem si, že alespoň jednou v životě by každý člověk, měl jít do lesa pro svého slona. Být u toho, když vychází slunce.

Myslel jsem na svého slona. A věděl jsem, jak bude vypadat. Protože když se chystáte něco vytvořit, nejdřív to musíte vidět. A pokud to i cítíte ve svém srdci, bude to, co vytvoříte, mít vaši duši. A já si přál, aby můj slon měl mou duši. Aby se mohl ptát. Radovat se. Nebo i plakat, bude-li chtít. Proto bylo nutné ho cítit i ve svém srdci. Tak jsem se rozhodl.

Zpočátku mi to nešlo. Bál jsem se o něj. Cítil jsem zodpovědnost za své konání. Nožem sem odřezával kousek po kousku, až se postupně objevoval tvar malé neopracované bytosti. Pomalu jsem mu vyřezávat uši. Aby slyšel svět okolo sebe. Aby mohl zpívat, bude-li chtít. Pomalu jsem mu začal vyřezávat oči. Bylo nesmírně důležité, aby měl oči. Vždyť oči jsou oknem do duše, pomyslel jsem si. Proto jsem si na tom dal záležet. Přál jsem si, aby můj slon viděl věci opravdu takové, jaké jsou. Aby uměl spatřit krásu tohoto světa. A aby mu krása skrze jeho oči, pronikla až hluboko do srdce. To bylo důležité.

Pokračoval jsem dál. Vyřezal jsem mu kly a chobot. To jsem dělal velmi pomalu. Jediné sklouznutí nože, by znamenalo katastrofu. A protože jsem nechtěl jiného slona, musel jsem postupovat velmi opatrně. Nakonec jsem mu vyřezal nohy a ústa.

Nechal jsem ho trochu se usmívat. Přece jen celou svou existenci bude nehnutě stát. Proč by se tedy nemohl usmívat, pomyslel jsem si.

Dílo bylo dokončeno. Okamžitě jak jsem dokončil vyřezávání, cítil jsem jak se v něm probudil život. Sice jen nehnutě seděl, ale já cítil jeho živoucí duši.

Měl jsem ohromnou radost. Tu noc jsem usnul s krásným pocitem. Nevím jestli slon usnul tu noc se mnou, nebo objevoval poprvé krásu noci. Na tom, ale nezáleželo. Od teď se směl rozhodovat sám. Měl mou duši a má duše se též rozhodovala sama. Já směl jen cítit jeho přítomnost. A tak jsem si to přál.

Další den ráno jsem se probudil a okamžitě jsem se pohledem ujistil, že můj slon je pořád se mnou. Byl. Byl jsem šťastný. Nebyl jsem sám.
Našel jsem mu jeho místo v bytě. Pokaždé když jsem se vracel z práce, nebo odcházel, potkával jsem ho. Někdy ho jen tak sledoval. Bylo milé, mít ho.

Čas plynul. Jednoho dne, jak už to u lidí bývá mi bylo smutno. Cítil jsem se sám. Nevyhledával jsem společnost a nebral telefony. Díval se na svůj život zpětně a hledal cestu dál. A nenacházel. Byl jsem uvězněn ve své mysli. Vzal svého slona a díval se na něj. Ptal se ho. Dával otázky. Vysvětloval. Ale on neodpovídal. Cítil jsem jeho duši a věděl, že on cítí tu mou. Ale nemohli jsme vidět stejné věci. A nemohli jsme slyšet svá slova. Byli jsme každý z jiného světa. On byl stvořen ze dřeva a já z masa a kostí. Tak jako já nemohu mluvit s Bohem, tak jsem nemohl mluvit se svým slonem. Naše společná duše byla rozdělena hmotou.

Cítil jsem se ukřivděně. Dal jsem slona do vedlejšího pokoje a ten den jsem strávil úplně sám. Napadlo mě zlobit se na Boha. Venku zpívali ptáci. Zapadalo slunce. Ale já se ani nepodíval. Nechtěl jsem to sdílet sám. A nechápal jsem důvod svého trápení.

Nad ránem jsem se probudil. Došlo mi to. Vzpomněl jsem si, jak jsem se v dětství bál tmy. Když jsem byl doma sám a měl pocit, jako by na chodbě něco bylo. Něco čeho bych se mohl bát.
Ale také jsem si vzpomněl, jak jsem svůj strach překonal. Jak jsem v sobě našel odvahu. Vstát a jít se podívat. A kdykoli jsem měl ten strach znovu, znovu jsem vstal a šel se podívat. Ujistit se, že tam není nic, čeho bych se mohl bát. Až nakonec můj strach zmizel.

Uvědomil jsem si, že má osamělost, je pouze můj strach. Že to jen musím znovu vstát a jít se podívat.

Druhý den jsem se probudil brzy ráno a usmál se na svého slona. Chvíli si ho jen tak prohlížel. A sledoval jeho krásu a jedinečnost. Usmíval jsem se na něj a on se usmíval na mě.

Vstal jsem z postele a oblékl se. A vydal se pro další kousek dřeva. Došlo mi, že to byla má sobeckost. Můj strach. To jak jsem se zlobil na Boha. A že osamělost, kterou jsem cítil, cítí i můj slon.


.