TRPASLÍK S KŘÍDLY

 

 

 

TRPASLÍK S KŘÍDLY

 

 

 

 

„Ach, kdybych tak měl křídla!“ zasnil se sádrový trpaslík, když ho na nose pošimral bělásek, než zase odletěl opodál ke kopretinám. Ovšem zasnil se tak intenzivně, tak moc intenzivně, že ho po chvíli začalo šimrat na obou lopatkách. Když si totiž někdo něco hodně moc přeje, tak moc, že už bez toho skoro ani nedokáže žít, tak se to kolikrát i vyplní – nejen lidem, ale i trpaslíkům. Takže mu skutečně po chvíli narostla ona vytoužená křídla, ale protože si přál ta motýlí, byla moc malá a křehká, aby ho dokázala unést. Ať jimi třepotal, jak chtěl, z místa se neodlepil. 

„Taková křídla jsou na nic“, smutně si pomyslel a vyhrkly mu slzy. „Vždyť motýl není ze sádry, to se mu to pak lítá.“ Jenže tenhle trpaslík byl houževnatý, neměl ve zvyku něco jen tak vzdávat. Když mu slzy vítr odfoukal a vysušil, svraštil pořádně čelo, až se mu červená čepička posunula ještě víc na stranu, a usilovně si začal představovat křídla husí, ta přece fungovat už musí! A taky že jo!

Zanedlouho už mával husími křídly tak mohutně, až se z něj začal sypat na zem letitý prach, odlepil se od ní a okamžitě si to namířil ven ze zahrady směrem do polí až ke hřbitovu, a protože tam už ho ten výkon trochu zmohl, je přece trpaslík a ne husa, usedl na nejbližší rovný náhrobek, hned naproti andělovi s mramorovými křídly. A aby byl víc nenápadný, sepjal nábožně ruce jako on a tvářil se strašně důležitě, jako že na tom náhrobku stojí odjakživa. Jenže za chvíli se ten náhrobek začal celý klepat, to jak se nebožtíci pod ním vzpamatovali z prvního překvapení a rozesmáli se tak, až jim začaly klapat čelisti a třást se všechny kosti – tolik legrace nezažili ani za života, kdo to kdy viděl trpaslíka s křídly! Chachachachacha! No smáli se úplně jako Burianův chechtací pytlík. A postupně se začaly otřásat i další hroby, jak si to kostlivci mezi sebou tichou poštou rychlostí blesku sdělovali. Andělé na náhrobcích měli co dělat, aby udrželi balanc, protože s mramorovými křídly se balanc drží fakt hodně špatně! Ten rachot dolehl až do vsi a způsobilo to paniku skoro jako v době koronaviru – někteří si mysleli, že na hřbitově je epicentrum zemětřesení a jiní se křižovali, že spíš přichází konec světa a mrtví vstávají z hrobů k poslednímu soudu.

To už ale trpaslík nevydržel, když viděl, jaké pozdvižení způsobil – vždyť je jen sádrový a nemá zrovna ocelové nervy. Zamával svými husími křídly a tradá zpět na rodnou zahrádku. Právě včas, protože stará Jeřábková zrovna přes plot vyhrožovala sousedu Zlámalovi, že ho půjde udat na policii za krádež trpaslíka, protože nikdo jiný to udělat nemohl. Moc dobře si všimla, jak po něm kolikrát závistivě pokukuje. „To nebylo závistivě, ženská bláznivá, já jen nechápavě vždycky kroutil hlavou nad tím, jaký kýč si to na tom vašem záhonku tak opatrujete, jako kdyby to byla socha od Myslbeka nebo alespoň od Knížáka!“

„Já vám dám Myslbeka, dědku plesnivá, a Knížáka k tomu! Ten trpaslík je rozhodně kvalitnější a hezčí než ta vaše bakelitová volavka u toho vašeho žabince, ze kterýho k nám lítají v létě akorát komáři a jsem od nich vždycky celá doštípaná! Že se…“, ale to už nedořekla, protože jim nad hlavami prosvištěl trpaslík a přistál na své původní místo.  Oba naráz oněměli a zůstali stát s otevřenou pusou, než se stará Jeřábková svalila jako špalek do trávy, takže dědek Zlámal musel rychle utíkat domů pro pleskačku, aby měl babu čím křísit. Pro jistotu si lokl pořádně i sám, a nakonec si ještě dali spolu u Jeřábkové kafe, na které ho pak pozvala, aby se mu omluvila. Ta husí křídla, co trpaslíkovi hned po přistání odpadla, hodili raději do popelnice, a než dopili druhou pleskačku, pro kterou Zlámal ještě pohotově skočil, shodli se, že to má na svědomí určitě Fanouš  od Pospíšilů, protože ten je podobnými vylomeninami vyhlášený po celé vsi a má přece to vznášedlo, jak jim furt bzučí nad hlavami. „Ne vznášedlo, ale dron“, opravil Zlámal Jeřábkovou. Každopádně si ale svatosvatě slíbili, že to raději nikomu říkat nebudou, protože by jim to stejně nikdo nevěřil a byli by ostatním jen pro smích a za blázny.

I trpaslík byl rád, že to jeho dobrodružství nakonec ještě dobře dopadlo, protože ani on nechce být lidem pro smích, stačí, že byl pro smích nebožtíkům. Od té doby už o žádných křídlech ani nesnil a nechával si zdát raději o trpaslicích. I tento sen se mu nakonec ale vyplnil, protože starý Zlámal přinesl zanedlouho pro utužení přátelských sousedských vztahů Jeřábkové krásnou sádrovou trpaslici a moc to těm dvěma spolu sluší – tedy těm trpaslíkům. A Zlámalovi zas Jeřábková pořídila bakelitového čápa, takže už má u toho svého žabince ptáky dva. A taky jim to spolu moc sluší, tedy Zlámalovi s Jeřábkovou, protože to oba vdovci spolu dali nakonec dohromady.

A pokud se trpaslíkovi od té doby žádné další pitomé sny už nezdály, jako ty o křídlech, žijí tam všichni pěkně spokojeně a pohromadě až dodnes.

 

 

 

 

 

 

Praha, 14.6.2020

 

https://www.youtube.com/watch?v=wEHuqFZHI6s