Spravedlnost.
Je to jen slovo či modla, ke které se upírají naděje?
Jsem však v tomto ohledu plný beznaděje.
Lidé ji vnímají jako pohyblivý bod na stupnici váhy.
Musí jim jít naproti.
Jinak se jedná dle jejich názoru o nespravedlnost.
Spravedlnost by si měl každý v sobě nést jako stabilitu těla.
Měla by být součástí života.
Ale často, tedy mnohdy tomu takto není.
Lidé jsou i nesoudní, zlý i nepřející, hloupý, arogantní, opojení mocí, penězi.
Samozřejmě, že existuje protiváha těch z druhého spektra.
Moudrých, hodných, pracovitých, přejicich, pomáhajících.
Očekávám spravedlnost v tom, že co si zasadím, to si taky sklidím.
A ne, že za to budu po zásluze potrestán.
Taky bych byl rád, kdyby byla jistá míra možného vykoupení za hanebné činy.
Vždyť kdo jste bez viny, hoďte kamenem..
Let vážky.
Viděl jsem ji nad hladinou, viděl jsem ji stát.
Byla krásně zbarvená, křídly mávala jak zběsilá.
Kam asi mířila a odkud ona letěla.
Přiletěl tam zpěvný pták.
A ona náhle zmizela.
Může za to on?
Či jiný jejich lovec.
Byl to její konec.
Zazvonil zvonec.
A pohádky je konec.
Stohy starostí.
Na stole mám stoh pořadačů.
Každý šuplík s názvem.
Byt, chalupa, podnikání, účty, zdraví, faktury, nápady, realizace, vize....
Občas některý již překypující, vložím do šanonu s popisem.
Ve stodole jich mám už pár metrů.
A pak tam leží ten placatý elektronický zápisník.
A v něm paměť 1 Terabit.
To je myslím jednička a dvanáct nul.
A to je celkem hodně.
Tedy celý život, každou vteřinu tam lze uložit.
Osmdesátiletý život má 700.800 hodin tedy 2.530.000.000 vteřin.
Mezi ty křemíky, vodiče i polovodiče.
Jedná, dva a nula.
Nic víc.
To je ten jazyk počítačů.
A něm zmizí ty starosti.
On je jejich požíračem.
Dobrým bude hráčem.
Blik, klik, zkrat či přepětí.
A jako bys nikdy nebyl.
Bez zálohy je z tebe debil.
Co nikdy nebyl.