Honza a zlatokapr

U rybníka, kde v rákosí kvákaly žáby, z hráze lemované topoly prádlo namáčely a praly hospodyňky ze vsi, na písčitém kousku zkraje se cachtaly děti, anebo z jiného okraje zas sedláci plavili koně, seděl s prutem v ruce Honza. Při rybaření byl až po uši zachumlán v huňatém svetru a pospával, jelikož na peci, v níž se doma netopilo, mu bylo zima.

Splávek se najednou pohnul. Vlasec dělal ve vodě čáry, jak jej cosi pod vodou táhlo sem a tam.

Ztuhlý Honza vyskočil a začal nerovný souboj. Na jeho konci ulovil ne velkou, ale ni mrňavou rybu. Připomínala kapra a zlatavě se leskla. Třpytila se jak skleněná ozdoba na vánočním stromku.

Když ji vyvlékl z háčku a chystal se hodit do připraveného kbelíku, rybička zaprosila: „Když mě pustíš zpátky do rybníka, splním ti tři přání.“

Honza se pobaveně plácl do stehen i rozesmál na celé kolo. Štípl se, zda se mu to jenom nezdá. A jelikož byl pro každou srandu, rybku pustil a ještě za ní zvolal: „Tak si plav a pozdravuj paňmámu hastrmanku…“

Cestou ke stavení, co již stálo takříkajíc na dobré slovo, střechou teklo, okapy plakaly jinudy, než měly, trávník byl přerostlý a květiny bylo sotva přes plevel vidět, se mu do cesty postavil poutník. Byl z jiného než vesnického světa. Sněhobílá košile, oblek, motýlek, bílá šála, naleštěné střevíce, které tolik kontrastovaly s Honzovými odřenými a děravými křuskami. Mocně rozkládal rukama, ukazoval hned doprava, hned doleva. Vzápětí nahoru a zase dolů. K  tomu mluvil řečí, které Honza nerozuměl ani za mák. Tak jenom krčil rameny a kroutil hlavou.

„Kdybych tak uměl cizí jazyky,“ pomyslel si v tu chvíli Honza.

V tom se rozvlnila hladina rybníka, jedna vlna se převalila přes hráz, div nespláchla pradleny. Rákosí se ohnulo jako brčka a z topolů se začlo sypat listí. Honzovi ve vichru, co se tak zprudka a náhle zvedl, málem odlétla čepice, tak tak ji stihl zachytit.

Když se podnebí za pár sekund zklidnilo, Honza najednou rozuměl všemu, co chtěl cizinec vědět. Byl to světoběžník, který nedaleko vsi nouzově přistál se vzducholodí a potřeboval novou plynovou bombu. A svoji prosbu, pro jistotu, opakoval pořád dokola ve španělštině, italštině, němčině, ruštině, čínštině, francouzštině, angličtině, čímž z toho vlastně udělal babylonštinu.

Honzovi teprve až cestou k čerpací stanici, co byla až na úplně opačném konci vsi, došlo, že najednou jako zázrakem rozumí cizím řečem, které jaktěživ dřív neslyšel. Připadal si jako novorozeně. Puberťák na prvním rande. Cítil se opařený jako při opravdickém poznání tchyně. Byl v šoku, jak by v nějaké loterii vyhrál jackpot a ferrari jako prémii. Ejhle, krindapána, himl hergot, zlatá rybka splnila, na co jsem pomyslel. Chtělo se mu tančit, vískat. Snažil se ovšem držet na uzdě. Moc se mu to nevedlo. A tak na cestě metal kozelce.

Nad druhým přáním Honza už přemýšlel na peci, ve které si pro lepší pohodu zatopil.

Nakonec se rozhodl pro přání vlastnit ostrov v průzračném moři, určitě s přístavem a letištěm, na ostrově si přál vegetaci jak v nějaké botanické zahradě, taky třtinová pole a palírny na rum na export, plantáže banánovníků a kávovníků, též pláže s pískem sladkým a jemným jako krupicový cukr. K tomu malé přívětivé hotýlky, ale i velké honosné hotely pro cizokrajnou klientelu. Ze všech končin světa. Každého hosta na ostrově by sám osobně přivítal, pokud možno v jeho rodné řeči a pohostil by ho želví polévkou. S takovým přáním Honza usnul.

Ráno se probudil v houpací síti natažené mezi dvěma palmami. Před ním stál sluha celý v bílém a ptal se: „Pane, copak si budete ráčit k snídani? Humra nebo pečené banány s lososem a ořechy? Nebo raději sladké, máme čerstvé kokosky…“

Honza si dal kokosky a třtinový rum s kapkou mangové šťávy. Ani nedojedl, nedopil. Na obzoru se objevilo malé letadlo s prvními návštěvníky Ráje. Vyhoupl se ze sítě, zkontroloval, zda je stylově oblečen a nasedl do přistaveného džípu.

Dny a roky plynuly a Honza si lebedil. Blahobytněl. Zpupkovatěl. Jeho vysněný ostrov  zářil, bodoval: pořádaly se tu karnevaly, hostil finále Miss, byl na špičce ve veškerých cestovatelských žebříčcích, restaurace sklízely jednu platinovou medaili za druhou. Pláže neměly konkurenci.

Velebení návštěvníci ostrova i movití milovníci jachet neskrblili uznáním ni úplatky. Obzvláště žádaná i ceněná byla nejlepšími světovými architekty v malebných zátokách, v ústraní, vyprojektovaná honosná vladařská a prezidentská rekreační sídla.

Když táhlo Honzovi na šedesátku, rozhodl se využít třetího přání. Prostřednictvím přivolané kouzelné moci zlaté rybky že si dá si dárek k narozeninám.

Vymyslel a usmyslil si, že se na svůj ostrov podívá z kosmu a vůbec si do vesmíru udělá takový menší výlet v raketoplánu. Stalo se. Honza se stal astronautem a lítal si kolem planety ve svém raketoplánu Kosmas. Kochal se. Užíval si.

Do chvíle, než z obrazovek všech významných televizních stanic odezněla zpráva: „Dnes v časných ranních hodinách se raketoplán Kosmas srazil s UFO. Následkem nehody zemřel jeden člověk a tři mimozemšťané.“