Příběh hraček 0

Kdysi dávno, v jednom malém městečku, v jednom malém bytečku, žili byli maminka, tatínek a jejich syn, malý Adámek. Adámek měl vlastní pokojíček a v něm spoustu hraček, které mu každý rok nosil Ježíšek. On si s nimi však nechtěl hrát. Vždycky říkal "jen trochu si s vámi pohraju, však telefon potom dostanu". A jen co splnil nutné minimum, hračky zůstaly ležet na zemi a Adámek běžel za maminkou. "Mami, mami, už jsem si pohrál, teď chci telefon!". A maminka vždy povolila. Jednoho dne se proto hračky rozhodly, že utečou a najdou si někoho, kdo si s nimi bude hrát a bude si jich vážit. Adámek výjimečně, ale opravdu jen výjimečně spal s maminkou v ložnici a toho se hračky rozhodly využít. Počkaly na jeden takový den a daly se do práce. Velel jim robot Fobos, jedna z Adámkových nejnovějších hraček. Nejenže byl Fobos ze všech hraček nejchytřejší, byl také nejsmutnější. Aby ne, vždyť si s ním od Vánoc Adámek vůbec nehrál. Ale Fobos už od prvního dne pozoroval, učil se rutiny celé rodiny a v hlavě se mu rodil plán. Když tedy toho osudného dne Adámek a maminka usnuli, zatímco se tatínek u počítače staral o živobytí, Fobos zavelel "Hračky, do akce!". Nejdřív Spider-Man skočil na parapet a vystřelil na zem pavučinu, po které na okno vyšplhal Hulk. Ten poté svojí nezměrnou silou okno otevřel. Mezitím ostatní hračky stavěly autodráhu, kterou posléze protáhli skrz okno. Největší kus práce odvedla Tatrovka, která vozila materiál i hračky z jedné strany na druhou. Menší hračky nasedly na autíčka a postupně byly po autodráze vystřelovány skrz okno. Větší hračky se však na autíčka nevešly. Ale i pro ně měl Fobos připravený plán útěku. Adámek měl totiž i domácího mazlíčka, potkanici Čovinu - nebo Čovíka, Vločku, Vločenu - záleželo na tom, jak se zrovna vyspal. Čovina měla v plánu stěžejní úlohu. Totiž i když hračky se zvířaty mluvit neumí, Fobosův důstojník, dinosaurus Danny, vymyslel způsob, jak ji využít. Nejdřív ale musely odlákat tatínka, protože Čovina měla domeček v tatínkově pracovně. "Použijeme bombu, řekl Danny." A tak se také stalo. Danny potichoučku donesl bombu do koupelny a aktivoval ji. Potom rychle běžel zpátky do pokojíčku. Bomba tikala, tikala a potom vybouchla. Ale ne doopravdy, jen udělala hlasitý, burácivý zvuk. Tatínek se lekl a šel se do koupelny podívat. Danny mezitím rychle vběhl do pracovny a otevřel Čovině dvířka. Čovina začala běhat po pracovně jako blázen a když se tatínek vrátil, schovala se pod gauč. "Jak ses dostala ven?" divil se tatínek. "Musím tě chytit, než mi tu překoušeš kabely!" zlobil se. Ani si nevšiml, že hračky mezitím odemkly vchodové dveře a daly se na útěk. Tatínek měl také několik hraček, jeho nejoblíbenější byl Pepechu - hybrid mezi Pokémonem a bílým supremacistou. Doposud byl Pepechu tatínkovi absolutně loajální, dodnes se neví, co Fobos Pepechuovi slíbil, že tatínka zradil. Byl to totiž právě Pepechu, který za ostatními hračkami zavřel dveře a okno, zamknul a zahladil tak všechny stopy. I tu bombu, poslední důkaz velkého útěku oknem prohodil. Tatínek odchytil Čovinu a šel spát.

Druhého dne ráno se Adámek probudil. Přišel do pokojíčku a začal plakat, "kde jste všichni?", naříkal. V pokojíčku totiž nezůstala ani jedna hračka. Nářek vzbudil tatínka a maminku, kteří se šli podívat a nevěřili vlastním očím. Maminka si nejdřív myslela, že se k nim vloupal zloděj. Ale tatínek řekl "prosímtě, opravdu si myslíš, že by se sem vloupal zloděj a šel by jen po hračkách? Podívej, Adámkova pokladnička tu zůstala, tvoje hodinky tu zůstaly, dokonce i sluchátka tu máš. Fakt jseš tak naivní? Tohle byl určitě inside job. A já vím, kde začít hledat. Maminko, vezmi prosím Adámka na procházku, něco tu potřebuji zařídit". Tatínek šel hned do pracovny, kde na stole seděl, s mírně řečeno nepřítomným výrazem, Pepechu. "Kde jsou??" křičel tatínek. Pepechu pořád jen seděl a nepřítomně se usmíval. Tohle si žádalo vyšší kalibr. Tatínek z kuchyně vzal provázek na maso a uvázal ho Pepechuovi k noze. Druhý konec provlékl za stropní světlo a vytáhl Pepechua do vzduchu. "Půjde to buď po dobrým, nebo po zlým, ale mluvit budeš." procedil mezi zuby tatínek. Potom vrazil pěstí Pepechuovi do zubů. Pepechu se stále usmíval. Dostal pěstí ještě jednou a znovu a znovu. Stále nic. Stále jen ten nepřítomný úsměv. Tatínek si obul boty a vyšel ven z bytu. Asi za pět minut se vrátil. V rukou držel startovací kabely. Ze skříně vyndal starý napájecí kabel a nožem obnažil jednotlivé vodiče. Potom sestrojil jednoduché zařízení. Jeden startovací kabel přicvakl Pepechuovi na ucho, druhý na místo, kde by obvykle měla být bradavka. A zástrčku vsunul do zásuvky. Pepechuovi se protočily panenky, "Uuuaaa, víc, ještě prosím!" zasténal. I když je to jen plyšová hračka, tatínek by přísahal, že se mu mezi nohama objevila mokrá skvrna. "Sledoval jsi někdy Pokémony? Už stárneš, ty blbe, zapomněls co za typ je můj otec??" smál se Pepechu. Tatínek se zamračil. Opravdu mu to nedošlo. Opravdu stárne a opravdu mu to možná tolik nemyslí. V návalu vzteku popadl nůž a vrazil ho Pepechuovi do oka. "Iuuaaaaaaa.... jseš hajzl, víš to??" křikl Pepechu, zatímco se zmítal v bolestech. Tentokrát byl tatínek o něco spokojenější. "Tak přeci jen na tebe něco platí... Budeš mluvit nebo ne?" Pepechu se na chvíli uklidnil a zašeptal "Libertatem nugas.". Následovalo několik hodin toho nejhoršího pekla, ale Pepechu už nevydal ani hlásku.

K večeru se vrátila maminka s Adámkem. "Tati, tati, našel jsi moje hračky? A kde je Pepechu?" ptal se Adámek. "Víš synku, Pepechu už s námi bydlet nebude. Odešel na pápá farmu. A tvoje hračky jsem nenašel. Ale budu je hledat a najdu je. Najdu je všechny. Všechny se mi budou zodpovídat." řekl tatínek a na tváři se mu objevil obrovský úsměv.

A děti, myslíte si, že tatínek hračky nakonec našel? Já vám to řeknu. Na své cestě tatínek potkal plno cizích hraček, řezal je, pálil, nořil do kyseliny, ale žádná mu neprozradila, kde se Adámkovi hračky nachází. Možná se jich ujmulo nějaké dítě, možná jsou na svobodě, to nikdo neví... A tatínek? Ten se časem zbláznil a prostřelil si hlavu. To se stává, když roky mluvíte s neživými předměty. A Adámek? Ten na hračky i na tatínka zapomněl a dodnes si jede mašiny na telefonu.

Konec pohádky.

Libertatem nugas.