Vrchní křeček

Bylo jednou jedno pole a na něm žila spousta křečků.
I řekli si, když jich tam je tak hodně, proč by si nezaložili království? Křečci byli ale pokrokoví demokraté, nehodlali trpět žádná bezpráví. Uspořádali tedy volby a zvolili si vrchního křečka.
Všichni byli nadšení, byli rádi, že jsou tak chytří a že dokázali vybudovat takové krásné království.
Říkali třeba: „To jsme ale moudří křečci, vytvořili jsme první křeččí stát na světě, budeme se mít dobře!“ nebo také „Takového dobrého, šlechetného a čestného krále jsme si zvolili, bude nám pěkně vládnout a všichni budeme žít v blahobytu.“
Čas plynul a všechno vypadalo nádherně. Nikdo si neměl na co stěžovat.
Jednoho dne se ale někdo podíval ke křeččímu králi domů, a co nezjistil: v jeho noře byla obrovská komora plná zrní!
Mezi křečky se začalo proslýchat, že prý jejich vladař, vždy když dojde do křeččího parlamentu, naplní si lícní torby zrním, kolik se mu ho jen do nich vejde, a pak ho nosí domů.
„To je krádež!“ ozývalo se z křeččího tisku.
Vrchní křeček se je snažil uklidnit: „Půjčil jsem si zrní od svého strýčka, víte – on celý svůj život pečlivě střádal zrní ve své noře, pečlivě se o ně staral, aby se mu nezkazilo.“ A někteří mu věřili.
Ne však všichni. Několik křečků přijelo navštívit králova strýce.
„Zrada!“ křičeli potom, a občas se i někdo smál: „To je ale legrace!“. Zjistili totiž, že strýček těsně po založení království všechno zrní sežral a od té doby je mu z něj hrozně špatně a žádné nemá.
Vrchní křeček ale mluvil dál. „Lháři,“ označil šťouravé křečky, „mi závidí a snaží se mi uškodit. Nikdo jim nevěřte!“ A strýček ještě doplnil: „Ba, zrní jsem už sice neměl, ale půjčil jsem si je od jednoho sysla. Můj synovec to tak potřeboval...“ A sysel mlčel.
Celé pole nevěřícně vrtělo hlavami.
„To je hrozné, my našemu králi věřili, zvolili ho a on nás takhle podvádí,“ truchlili, jenže vrchní křeček jako by neslyšel a křeččil dál.
Odpovídal jim takto, když měl dobrou náladu: „To, co říká zde přítomný křeček ten a ten, je holý nesmysl, a doufám, že vás nikoho nenapadlo věřit mu! Ostatně můžete mě prověřit, klidně se koukněte do mých nor, už jsem je vyklidil a všechno zrní vrátil.“ Když měl špatnou náladu, na zavolání neodpovídal.
Ale měl, alespoň zčásti, pravdu – své nory skutečně pečlivě vyklidil. Jen zrní vráceno nebylo, ostatně nebylo ani komu. Vrchní křeček zrní totiž ukryl ještě lépe, což ale nikomu neřekl. Místo toho provolával: „Všechno je vyřešeno! Je to pryč! Je to pryč!“ A zrní ze státní obilnice skutečně bylo najednou zcela pryč.
Už to vypadalo s králem nahnutě.
Naštěstí si rychle vzpomněl na potkany: „Potkani milí, jak jsme na vás mohli zapomenout!“ Potkani byla totiž odporná stvoření, se kterými se nikdo nikdy nebavil. Byli zlí, hloupí a potměšilí, a ke všemu jich bylo nebezpečně mnoho. Potkani byli rádi, že se s nimi někdo dal do řeči, a navíc byli vždy hotovi království ublížit.
Proto se za krále postavili: „Nechte ho být, mluví pravdu a je to křeček na správném místě! My ho chceme za vládce.“ Jen ještě dodali, co všechno pro ně vrchní křeček musí učinit. To ale nebyl problém...
Tento příběh by měl mít ponaučení. Proto vězte, že vrchní křeček, když se udržel v čele celého pole, skryl se do svých tajných spižíren a začal v nich pořádat svoje zrní. A cpal se děsivě. Plnil si břicho tím nejlepším zrním ze státních sýpek, až už byl plný, ale on nepřestával a cpal se a cpal a cpal... Až praskl a umřel.
Ale protože je tento příběh pravdivý, může mít ještě jeden konec: Hlavní křeček se sice ukryl ke svému tajnému zrní, ale i když se cpal a cpal, zrní zbylo dost i na jeho křeččata. Ta nemusela celý život sbírat obilí na poli, ale cpát se mohla také. A jejich křeččata a křeččata jejich křeččat také. A tak to šlo dál a celá rodina vrchního křečka se měla skvěle, ale ostatní obyvatelé pole měli málo zrní a tak pomalu hládli, až všichni uhládli a pomřeli hlady bez jediného zrníčka.