Pohádky z Rozumu 3

3. Rozhodovací stroj

O Honzovi by bylo těžké říci něco nepěkného a nelhat. Byl totiž velmi slušný, poctivý i pracovitý. Měl jenom jednu složitou vlastnost. Byl totiž velmi váhavý. Když si měl vybrat z více možností, trvalo mu to vždy velmi dlouho. A někdy se i stalo, že se úplně zasekl a nedokázal si vybrat vůbec. Ať už šlo o to, co si dá k jídlu, co si vezme na sebe, nebo co bude dělat. Honza nebyl hloupý. Spíše naopak. Tak moc přemýšlel o důsledcích toho, co udělá, o pravděpo­dobnostech všeho možného, co se může stát, až si tím úplně zahltil hlavu.

Jeho rodiče to čím dál více trápilo. Viděli, jaké mu to způsobuje potíže, jak je pro něj každá maličkost náročná.

Když se třeba oblékal na procházku, musel si nastudovat předpověď počasí na několik dnů dopředu, než se oblékl. Co kdyby se ztratili a museli strávit mimo domov delší dobu?

Když si měl vybrat, co si má přát k Vánocům, musel si vytvořit tabulku výhod a nevýhod všech věcí, které ho napadly. Ale nakonec ji stejně zmuchlal a hodil do koše, protože se neuměl rozhodnout, které výhody jsou důležitější a které méně významné.

Jeho váhavost mu způsobovala čím dál více potíží. Chodil pozdě do školy, neměl čas na kamarády, a místo toho, aby něco dělal, přemýšlel o tom, co by měl nebo neměl dělat.

Jeho rodičům to bylo líto a zkoušeli mu všemožně pomoci. Ale když se mu pokoušeli radit, jenom tím navyšovali počet možností, o kterých přemýšlel.

Jednoho dne náhodou v novinách narazili na článek o Rozumově dílně. Dočetli se o nových strojích, které dovedou zpracovávat velké množství všemožných údajů a podle nich účinně pracovat. Dlouho neváhali a napsali tam dopis. Dalo by se sestrojit zařízení, které by jejich synkovi pomohlo správně se rozhodovat?

Trvalo to jen několik týdnů, než dorazila odpověď. A s ní i menší balík, který rovnou vyžádaný přístroj obsahoval.

Vypadalo to jako obyčejné krychlové rádio. Jeden reproduktor, jeden mikrofon, a tři kontrolky. Jedna svítila, když byl přístroj zapnutý. Druhá, když poslouchal. A třetí, když přemýšlel. Nahoře trčelo několik antén pro příjem rádia a vzadu byly konektory pro připojení k internetu.

V návodu stálo, že se zařízení jmenuje stroze RoS-A, což byla zkratka pro Rozhodovací stroj, prototyp A. Protože se od své konstruktérky naučil mluvit klidným dívčím hlasem, říkali mu domácky Róza.

S Rózou se pracovalo velmi jednoduše. Stačilo se na cokoliv zeptat, a Róza vyhodnotila celou studnici vědomostí, kterou si udržovala. Honza se tedy například zeptal, jaké si má vzít oblečení do školy. Róza se podívala do svých záznamů o předpovědi počasí z rozhlasu a z internetu, zeptala se, co vše má ve skříni, vzala v úvahu také jeho rozvrh hodin a odpověděla, že nejlepší budou jeho modré dlouhé kalhoty, žluté tričko a červený svetr.

Honza i jeho rodiče byli z Rózy nadšeni. Honza měl čas na hraní i na kamarády. Dlouhé váhání, kterým dříve trávil veškerý volný čas, již nebylo potřeba. Róza věděla, jaká je vhodná skladba potravy, jaké šaty se hodí pro kterou příležitost a jaké věci by se mohly brzy hodit.

Určitě si ale, děti, říkáte, že není možné radit každému vždy stejně. Co baví jednoho, může nudit druhého. A máte úplnou pravdu. Róza byla ale tak chytře vymyšlená, že se dokázala poučit, když někdy poradila špatně.

Jednou se třeba takhle Honza Rózy zeptal, jestli má jít se svým skautským oddílem na pěší výlet. Róza věděla, že počasí bude jako malované, pohyb je zdravý a s kamarády bývá zábava, a tak Honzovi doporučila, aby se zúčastnil. A rovnou mu nadiktovala seznam věcí, co si má zabalit na cestu.

Když se pak vrátil a vyprávěl mamince a tatínkovi, jaký byl výlet, slyšela Róza, jak si stěžoval, že ho moc bolí nohy, protože již dlouho na tak dlouhé výpravě nebyl.

Róza byla chytrá a proto si zapama­tovala, že pěší výlet už nikdy Honzovi nedoporučí.

Jindy chtěl zase od Rózy poradit, jestli má jít s kamarády stavět ze dřeva bunkr. Róza věděla, že pěstování zručnosti je užitečné a budování čehokoliv je naplňující, a proto mu odpověděla, že ano.

Když se Honza vrátil, naříkal, že se při zatloukání hřebíku uhodil kladívkem do prstu a teď tam má pěknou modřinu. Od té doby už Róza nenechala Honzu dělat žádnou nebezpečnou práci.

A tak se Róza učila ze svých špatných rad a Honza přestal jezdit na kole, cokoliv vyrábět, jíst zeleninu a chodit na tělocvik.

Nadšení rodičů vystřídalo znepokojení z toho, že z jejich činorodého synka se stává lenoch. Za velkého povyku Rózu zabalili a poslali zpět Rozumovi, aby ji opravil.

Rozum z toho byl smutný. Chtěl, aby jeho výrobky lidem pomáhaly, a ne, aby jim způsobovaly potíže. Usilovně přemýšlel, co se mohlo s Rózou stát a jak to opravit.

Zvažoval všelijaké složité úpravy, aby Róza dokázala lépe rozpoznat, které její rady dopadly dobře, a které špatně. Aby nebrala tak úplně vážně všechno, co lidé říkají.

Ale ať dělal, co dělal, pořád to nebylo ono. Jak by také mohlo? Jak chtít po stroji, aby dokázal poznat, co je pro člověka dobré, když to ani lidé neví?

A jak Rozum vymýšlel čím dál složitější úpravy, zarazil se a rozhodl se změnit přístup. Přenastavil jedinou proměnnou v Rózině nastavení a odeslal ji s vysvětlujícím dopisem rodičům zpět.

Když Honza Rózu rozbalil, byl rád, že se nic nezměnilo. Róza vypadala i mluvila pořád stejně, a tak jí mohl žádat o rady jako dřív.

Poprvé se zachovala překvapivě, když se s ní radil, co si má přát za dárek k narozeninám. Řekla mu, ať si řekne o růžový kočárek pro panenky. Ptal se jí, proč by to dělal, když si s panenkami přece nehraje, co je to za nápad. Odbyla ho s tím, že se bude brzy určitě hodit, přinejmenším na díly, a ať se nechá překvapit.

Protože jí věřil, udělal, jak radila. Na narozeninové oslavě to způsobilo menší poprask. Ten ale rychle pominul, jelikož to nebyl první Honzův bláznivý nápad.

Další případ, kdy Honza pochyboval, jestli Róza funguje stále dobře, nastal o několik dní později. Plánoval, jaký fyzikální experiment si vybrat pro školní hodinu fyziky. Róza navrhla, aby předvedl vlastnosti páky. Honzovi se nápad líbil, protože byl jednoduchý a názorný. Navíc k předvedení experimentu bylo potřeba jen jedno koště. Róza ale trvala na tom, aby košťata Honza opatřil dvě. Jedno náhradní, pro případ, že by se první zlomilo.

Honza přehnanou opatrnost nechápal, ale řekl si, že se tím nic nezkazí, a tak v jeho pokoji kromě kočárku pro panenky začala překážet navíc dvě košťata na zametání.

Zase uběhl nějaký čas, než Róza předvedla svůj nejšílenější nápad vůbec. Honza se svěřoval, že neví, co by měl dělat o víkendu, a Róza navrhla, aby se přihlásil do závodu vlastnoručně vyráběných motokár na lidský pohon. Honza se divil, co jí to napadlo, když tak dlouho nic nevyráběl, a tak dlouho v ničem nesoutěžil. Ale Róza ho ujišťovala, že s jejími vědomostmi nemohou prohrát.

Přestavila svůj koncept rychlé, spolehlivé a elegantní motokáry. Stačí tři prkna, jedno hlavní, a dvě další na přední a zadní nápravu. Přední náprava otočná s tím, že zatáčet bude řidič nohama. Na nápravy se snadno přimontují kolečka z kočárku. A z kočárku se taky použije korba, která poslouží jako sedačka pro jezdce.

Protože nohy bude řidič používat na zatáčení, odstrkovat se může třeba košťaty.

Honza svou motokáru s mírnou pomocí rodičů vyrobil a na závody se přihlásil.

Poslední rada, kterou od Rózy dostal, se týkala počasí. Přestože nebe bylo modré a bez mráčku, předpověděla, že mohou přijít náhlé deště a jezdec, který se na to připraví, bude mít velkou výhodu.

A tak přišel den závodu. Asi není nutné příliš vysvětlovat, jak vedle kartonových formulí a šlapacích bugin s velkými koly vypadalo růžové odrážedlo vyrobené z kočárku a poháněné košťaty, ve kterém seděl jezdec v holinkách a pláštěnce.

A ještě horší to bylo po startu. Odrážení těžkými košťaty bylo s každým pohybem náročnější a kvůli malým tvrdý kolečkům byla cítit každá nerovnost na silnici.

I když byl poslední, bylo s podivem, že zvláštní vozítko dokázalo zdolat celou trasu, aniž by se rozpadlo, a že Honza překonal únavu a nepohodlí až do cíle. Diváci to odhodlání ocenili potleskem, ale ten výjev byl přesto tak legrační, že se neubránili bouřlivému smíchu.

A tak hned, jak se ze závodu vrátili domů, Róza byla bez smilování znovu zabalena do krabice a odeslána zpět výrobci. Tentokrát nadobro.

Honza se poučil. Pochopil, že zcela důvěřovat někomu, kdo neponese následky svých rad, není dobrý nápad. A dokonce se vyléčil i ze své váhavosti. Když viděl, že i matematicky přesný přístroj se může splést, přestal sám po sobě vyžadovat dokonale promyšlená rozhodnutí.

Róza se stala užitečnou pomocnicí v Rozumově dílně, ale prototyp B ani žádný jiný podobný výrobek již nevznikl. Rozum již věděl, že je nemožné vyrobit neomylného rádce. Důvodem však nejsou omezené schopnosti strojů, ale spíše slabosti lidí. Pro člověka je někdy těžké rozlišit, co je pro něj snadné, a co je pro něj dobré.