Pohádky z Rozumu 6

6. Žlutý rytíř

V jednom velkém městě fungovala jedna menší taxislužba. Byla veliká tak akorát, aby v běžných dnech stihla odvézt všechny, kteří si zavolají. Ale při zvláštních příležitostech, když byl ve městě velký provoz, třeba o víkendech a slavnostech, již všechny zájemce obsloužit nemohla. Potřebovali posily.

Potíž nebyla ani tak s automobily, ty by se sehnat daly, ale šikovných řidičů bylo málo. Zvlášť takových, kteří by přišli na pomoc jenom ve chvílích, kdy je veliký provoz.

Když se v taxislužbě dozvěděli o Rozumově dílně, hned se tam rozjeli. A objednali si tam na zkoušku jedno auto, které by řídilo samo a pomáhalo jim, když jsou všichni řidič vytížení.

A tak přišel na svět K. I. T. Kybernetický inteligentní taxík. Po domácku Kit. Na první pohled obyčejný vůz. Čtyři kola, čtyři dveře a pohodlně přístupný kufr. Při důkladnějším prozkoumání byste si možná všimli spousty čidel, která měl po celém obvodu. Čidla měřila vzdálenost od obrubníku, svodidel, chodců a ostatních vozů. K tomu měl Kit čidla na měření teploty a vlhkosti vzduchu, zrychlení v dané části vozu, to aby včas odhalil smyk, a různých další veličin.

O dokonalý přehled o situaci na vozovce se starala sada kamer, dvě u předních světel, dvě u zadních světel, a na každém boku jedna pomocná kamera.

Uvnitř byste volant hledali marně. Místo něj byla mezi místy řidiče a spolujezdce jen informační obrazovka. Domluvu s pasažéry obstarávalo několik zabudovaných mikrofonů a reproduktorů.

Díky tomu, že volant, pedály, ani řadicí páka nebyly potřeba, uvezl Kit pohodlně čtyři lidi. A méně pohodlně až šest lidí.

Pod kapotou se skrývala nejmodernější technika. Výkonný elektro­motor, který poháněl kola, a který by Kitovi mohl závidět leckterý závoďák. Centrální řídící systém, neboli hlava automobilu, byl z tradice umístěn tam, kde byste našli hlavu i u klasického spalovacího motoru.

Jelikož to byl taxikářský vůz, měl výrazný žlutý lak a na střeše typickou korunku s nápisem TAXI.

Vzhled a výbava jsou u samořiditelného auta samozřejmě důležité, ale ještě důležitější je to, jak umí řídit. Zvláště u taxikářského auta. To musí ještě navíc umět jednat se zákazníky, vybírat pro turisty trasy tak, aby viděli hezké části města, pokud si to přejí, a jezdit maximálně pohodlně a bezpečně.

A protože ani Rozum ani nikdo jiný z jeho dílny potřebné znalosti neměl, požádali o pomoc jednoho taxikáře v důchodů. Velkého odborníka, skvělého šoféra, a výtečného gentlemana.

Kit šel tedy do učení. Vozil starého pana taxikáře po městě a ten mu vypravoval vše o řemesle. Učil ho dopravní předpisy, komu kdy dávat přednost, kdy blikat, kde parkovat, jak rychle kde jezdit.

A učil ho také o lidech, jak se k nim chovat, jak slušně pozdravit a rozloučit se. Že čestné místo je vpravo vzadu. Že slušně se má chovat i k chodcům. Pouštět je na přechodech. Při dešti si dávat pozor na louže, aby nikoho neošplouchl.

Takto spolu projížděli městem celé týdny. Kit byl čím dál samostatnější. Starý pan šofér mu musel radit čím dál méně. Už ho ani neměl co učit. Při společných cestách už jen vyprávěl o všem možném, co v životě zažil.

Když to byl už celý měsíc od té doby, kdy musel Kitovi jeho učitel naposledy poradit, bylo rozhodnuto, že je připraven pro samostatnou práci.

Rozum byl nadšen. Byl to velký úspěch jeho dílny. Dokonce žertovali, že to jsou jeho lidé, kdo vyrobil první automobil, nikoliv Carl Benz. Teprve jejich Kit se dokázal pohybovat skutečně automaticky.

První Kitova služba vůbec neodpovídala jeho představám. Zákazníci neustále spěchali. Spěchali při nastupování a jeho zdvořilost považovali za zdržování. Spěchali při jízdě a neustále jej pobízeli, aby přidal a nepouštěl každého pitomého, s prominutím, chodce na přechodu. Spěchali při vystupování a nepovažovali za nutné se slušně rozloučit.

Těžko se s tím vyrovnával, ale doufal, že měl prostě jen smůlu na zákazníky. Že další služba bude lepší.

Další služba ale byla ještě horší. Zákazníci byli ještě nervóznější. Dokonce mu nadávali, že jezdí pomalu. Nevěděl, proč tomu tak bylo. Možná si mysleli, že je to jenom stroj, ke kterému si mohou dovolit cokoliv. Možná se lidé změnili od té doby, co jeho učitel naposledy vozil zákazníky.

Často o sobě pochyboval. Co když opravdu pracuje špatně? Zkoušel tedy jezdit za hranou pravidel. Na silnici řídil dravěji. Nezdržoval zbytečnými zdvořilostními frázemi. Ale dopadlo to tak, jak si spočítal. Do cíle dorazil téměř vždy později a vyčerpanější, než kdyby jezdil plynule a ohleduplně. A práce ho netěšila, když se nemohl řídit pravidly slušného vychování, která se naučil a která se mu líbila.

Vrátil se tedy ke svému původnímu způsobu práce, tak jak to uměl nejlépe. Mrzelo ho, že to nikdo neocení. Že lidé nedokážou pochopit, že je to pro ně ve všech ohledech výhodnější.

Začal se pomalu smiřovat s tím, že bude muset pracovat bez potěšení a pocitu naplnění. Až jednou jel pro elegantní dámu na nádraží. Když nastoupila, pozdravila a poděkovala mu, že jí otevřel dveře. Takový kavalír se již prý dnes jen tak nepotká. Potěšilo ho, že se přece jenom najdou lidé, které se obtěžují s tím, aby pochválili stroj. Poprosila ho, aby ji ukázal centrum města. Nikam nespěchala a kochala se archi­tekturou. Říkala, že se do města nedostane příliš často, a byla ráda, že si ho můžu v klidu prohlédnout.

Jindy zase vyzvedl u autobusové zastávky rodinu, která jela do zoo. Očividně je oslnila jeho technická vyspělost. Chválili jeho samo­statnost i výřečnost. A líbilo se jim, že se jich vejde do osobního auta všech pět.

To neznamená, že by všichni cestující, které od té doby vezl, byli zlatí, ale výjimečně narazil i na někoho slušného.

Jednou vezl pána se spoustou kufrů, který jej požádal o odvoz na nádraží. Byl takový přátelský a upovídaný a svěřil se Kitovi, že by na ty věčné dopravní zácpy ve velkoměstě neměl nervy. Že je rád, že bydlí jinde.

O tom bydlení jinde Kit dlouho přemýšlel. Pátral v mysli po tom, co mají společného lidé, kteří se k němu chovají hezky, a po chvíli na to přišel. Jsou to ti, kteří přijeli odjinud. Jaké by to asi bylo pracovat někde, kde nejsou všichni tak moc nedočkaví. Jaké by to bylo pracovat i v klidnějších časech, a ne jenom, když je taxislužba přetížena?

Musel to zjistit. Musel to vyzkoušet. Ale jak, když je jenom výpomocným samořiditelným vozem? Majetkem, který nemůže rozhodovat o svém osudu?

Vzpomněl si, že starý pan šofér, jeho učitel, říkal, že se na důchod odstěhoval do menšího města. Potřeboval se s ním sejít a poradit se. Oznámil tedy ve své garáži, že potřebuje mimořádnou prohlídku řídícího systému. Tak se dostal do Rozumovy dílny.

V dílně napojili Kita na různé měřící přístroje, ale nezjistili žádnou závadu. Šel tedy s pravdou ven a řekl, že má potíže vyjít se zákazníky, a potřebuje radu od zkušeného taxikáře.

A tak se opět sešli. Kit vyprávěl o svých trápeních. A pan učitel naslouchal. Projížděli spolu městem jako dřív. A vymysleli smělý plán.

Kit se vrátil do práce plný naděje, že se věci zlepší. Nejezdil už tak plynule jako dřív. Nejezdil ale ani tak zbrkle, jak by si přáli zákazníci. Naopak, jezdil ještě pomaleji a opatrněji.

A nedočkaví zákazníci si stěžovali ještě častěji a nadávali ještě hlasitěji. Kit jim na oplátku svým klidným hlasem říkal, že je to pro jejich dobro. Že spěchat se má pomalu. A tím je vytáčel k nepříčetnosti.

Stížnosti na Kita od cestujících chodili do taxislužby tak často, že se rozhodli, že se s ním budou muset rozloučit. Se spokojeností zákazníků si zahrávat nemohou.

Bylo jasné, že ho musí prodat. Ale komu? Kdo by stál o prototyp automatického taxíka, spíše tvrdohlavého než inteligentního. Tak to tedy alespoň viděli.

Brzy se ukázalo, že jejich obavy byly zbytečné. Okamžitě se ozval vážný zájemce. Starší pán, který se rozhodl přilepšit si k důchodu provozováním taxislužby na menším městě.

Kitovi začal nový život. Ne, že by na něj už nikdy nikdo nespěchal. Jistěže se našli lidé, co mu mluvili do řízení. Ale poměr klidných a nedočkavých cestujících byl mnohem snesitelnější.

A tak mohl jezdit tak, jak si spočítal, že je to nejlepší, a chovat se k cestujícím přátelsky, aby se během cesty všichni cítili dobře.

O bezohledných řidičích se říká, že jsou to piráti silnic. Kit byl přesným opakem. Chvilku to trvalo, ale lidé pochopili, že je to tak pro ně lepší. Že se s ním dostanou do cíle dříve a spolehlivěji.

On byl rytířem silnic.