Pohádky z Rozumu 7

7. Život psobota

Lucie byla vcelku obyčejná holčička. Měla ráda pohádky, zvířátka a zmrzlinu. Ale v jedné věci se lišila od ostatních. Byla nevidomá. Když byla ještě malá, kvůli vzácné nemoci přestala vidět.

Už dávno si přála pejska. A tak její rodiče začali zařizovat, aby dostala pejska zvláště vycvičeného k tomu, aby svému páníčkovi pomáhal s věcmi, na které nestačí sám. Takzvaného vodicího pejska. Mohl by ji doprovázet, aby nezablou­dila nebo nezakopla, podávat jí věci, nebo chránit před různým nebezpečím.

Na nového pejska se moc těšila. Vyprávěla spolužákům, že ho bude brát s sebou do školy. Normálně psi totiž do školy nesmí, ale díky ní ho pustí až do třídy, dokonce i při vyučování.

Proto byla velmi smutná, když zjistila, že vlastního psa mít nemůže. Ukázalo se, že má silnou alergii. Kdyby trávila moc času v blízkosti psa, nemohla by dýchat.

A tak několik dní proplakala a od té doby byla velmi smutná.

Je zvláštní, že na jejím zdravotním stavu jí více vadilo to, že má alergii na psy, než to, že nevidí.

Spolužákům jí bylo líto, a snažili se ji všemožně utěšit a rozveselit, ale příliš to nezabíralo.

Byla to náhoda, že když jela třída na exkurzi do Rozumovy dílny, byla Lucie zrovna doma nemocná s angínou. Role průvodce se ujal sám Rozum a ukazoval žákům všemožné typy robotů, které uměli vyrobit. Některé jen na obrázku, některé ve skutečnosti. Vyprávěl jim o svých vynálezech a ujišťoval je, že když se budou dobře učit a bude je to bavit, budou moci vymýšlet vlastní roboty, až budou velcí.

Oni ale čekat nemuseli. Jeden nápad už měli vymyšlený. Protože byli slušně vychovaní, netrpělivě čekali, až se jich Rozum zeptá, zda nemají nějaké otázky. A když k tomu došlo, všechny ruce vystřelily nahoru. Všichni se chtěli zeptat na totéž. Dokázal by vyrobit robotického pejska?

Rozuma otázka překvapila. Neměl představu, jak mohou být tak mladé děti chytré. Nevěděl ale, jak odpovědět. Tvářil se váhavě a zadumaně. Je to veliká zodpovědnost, vyrobit robota, který bude pro člověka tak důležitým pomocníkem.

Nechtěl být na přemýšlení sám, a tak se omluvil a na chvíli se vzdálil, aby vše mohl důkladně zvážit společně se svými zaměstnanci.

Vrátil se rozesmátý od ucha k uchu a volal na ně, že to půjde. Ale ať už se ven vyprovodí sami. On teď musí pracovat.

A nepracoval jenom on, ale celá dílna. Každý se chtěl podílet na záslužném úkolu.

Díky jejich odhodlání a spolupráci se zakrátko na své čtyři nohy postavil nový robot.

Tělo měl veliké jako menší stíhlý labradorský retrívr. Na hlavě plandavé uši a bystré oči. Čenich měl velký, černý a schopný rozpoznat každý pach či vůni. Čelisti silné a přitom jemné. Nohy měl silné a rychlé. A vzadu ocásek, kterým dával najevo radost i smutek.

Povrch trupu a hlavy měl ze zvláštního materiálu, takže vypadal, jako by byl plyšový, ale přitom byl dokonale odolný a vodotěsný.

Vypadal více jako pes než robot, a měli z toho radost. Byl to jejich psobot. Nebo spíše robofenka. Dali jí totiž jméno Dášeňka, podle oblíbené dětské knížky o štěněti. To podle nemotorných pohybů, které dělala. Měla totiž velikost dospělého psa, ale rozum právě narozeného štěňátka

Dlouho se dohadovali, jestli by Dášeňka měla mluvit. Lucie nemohla číst sama, když nebyly nápisy zapsané také v Braillově písmu, a tak se zdálo užitečné, kdyby to Dášeňka mohla dělat za ní. Ale Lucie si přála pejska, a proto se rozhodli, že Dášeňka bude jenom štěkat. Dostala alespoň kapsu, ve které bude pro Lucii nosit čtecí zařízení a další užitečné věci.

Pejska pejskem ale nedělá pouze to, jak vypadá. Aby se naučila skutečným psím způsobům, musela mezi opravdové psi.

Dášeňku tedy převezli do střediska, kde se trénují vodicí psi. A protože se pro takovou práci nehodí každý pejsek, drželi jí pěsti, aby jí to tam bavilo a aby jí to tam šlo.

Výcvik byl zpočátku těžký. Oproti ostatním pejskům měla tu nevýhodu, že se nejdříve musela naučit být psem, což ostatním nedalo žádnou práci.

Rychle ale dohnala náskok ostatních a naučila se drbat za uchem, běhat za míčky, a především nedůvěřovat kočkám.

Služební dovednosti jí šly také dobře. Brzy věděla, jak fungují přechody pro chodce a semafory, že po chodníku se chodí vpravo, jak podávat předměty, aniž by je rozkousala. Byla stejně šikovná jako ostatní pejsci.

Po několika měsících výcviku byla připravená.

Z Rozumovy dílny napsali Lucčiným rodičům, že si Dášeňku mohou převzít a odvézt si ji domů. Ti si ale přáli, aby u první setkání byli i všichni spolužáci, kteří měli ten skvělý nápad. K prvnímu setkání Lucie a Dášeňky tedy došlo ve škole.

Rodiče přijeli na hodinu fyziky i s Dášeňkou. Pan učitel na to byl samozřejmě připraven, a hned poté, co zazvonilo na začátek vyučování, řekl Lucii, že pro ni má zbytek třídy dárek z exkurze, které se nemohla zúčastnit.

Lucie se samozřejmě divila. Nebylo zvykem vozit dárky z exkurzí. Co to asi tak mohlo být?

Vtom vstoupili její rodiče a přivedli k ní Dášeňku. Ta jí dala tlapku do ruky, šťouchla jí do nosu čumáčkem, a nechala si pohladit svůj plyšový kožíšek. V tom okamžiku se staly nerozlučnými kamarádkami.

Předtím by Lucie nevěřila, že se spokojí s umělým pejskem. Ale když slyšela svoje spolužáky vyprávět, jak Dášeňku vymysleli přímo pro ni, a kolik lidí se na ní podílelo a kolik úsilí a vynalézavosti to obnášelo, věděla, že lepšího psa si přát nemohla.

S Dášeňkou Lucie získala nejen pomocnici, průvodkyni a kamarádku, ale také víru, že když kolem sebe člověk má dobré a šikovné lidi, dá se každá potíž překonat.

Pokapitola a prosba

Milé děti,

až budete velké, možná budete pracovat s roboty a umělou inteligencí. Možná je budete vymýšlet, možná je budete využívat, možná s nimi budete spolu­pracovat.

Mějte prosím vždy na paměti, že tím získáváte určitou moc. Lidé budou v tyto věci vkládat velkou důvěru. Budou jim svěřovat svá tajemství. Budou se na ně obracet pro pomoc a pro radu.

Dávejte si pozor, abyste této moci nezneužívali. Ať už z neznalosti, nepo­zornosti nebo z hamižnosti.

Snažte se, aby roboti vždy uměli vysvětlit, co dělají a co potřebují, podobně jako poslíček pana Trumpetky.

Počítejte s tím, že roboti mohou mít nečekaný vliv na vás a na vaše okolí, jako třeba vysavač u Drobečků, ale na rozdíl od něj ten vliv může být bohužel někdy i zhoubný.

Nedopusťte, aby umělá inteligence přiživovala vaše špatné vlastnosti, lenost a nezájem, i když to bude neúmyslné, jako od Rózy.

Naopak se nechte učit a inspirovat, když roboti nabídnou nové informace, přístupy nebo závěry.

Sledujte, jaké nové dovednosti roboti získávají, a když budou přínosné, rozvíjejte je, jako Rachotův zájem o živou přírodu.

Vězte, že vzájemná ohledu­plnost se vyplatí více než sebestřednost, tak jako to věděl galantní Kit.

Buďte všímavé a přemýšlejte, jak by nové vynálezy mohly lidem pomáhat, jako Lucčini spolužáci.

A ještě taková drobnost.

Milé děti, až budete větší, čtěte Čapka.