Já robot.

Já, robot.
Měl bych se nejprve představit. Můj otec byl slavný Comodore Mac Rygby. Ano ONEN Mac Rygby, který velel našim vojákům v bojích o rozhraní. Mamka byla Amiga Japonská. Já jsem tedy Mac Rygby mladší.
V mládí jsem se taky, skoro jako každý mladík, nechal naverbovat jako cheffo compurtero na jednu vesmírnou loď ke kosmákům, poněvadž jsem toužil po dobrodružství.
Užil jsem si ho vrchovatě! Měl jsem štěstí, že mým velitelem byl kapitán Silver Frýejt Six. Byl to starý válečník. Z památné bitvy o sluneční kolektory v sektoru třicet, měl jeden vizuální senzor roztříštěný, ale neodešel na ošetřovnu, aby si ho nechal vyměnit a zůstal na velitelském místě až do konce bojů. Od té doby přes něj nosil frajersky uvázanou černou pásku.
Procoural jsem s ním půlku galaxie a prožil spoustu potyček proti vzbouřeným kmenům Notenboobků, primitivním Mefistům a Didaktikům, kteří žijí tam v odlehlých končinách galaxie a dosud se nedoslechli o učení velkého PC. Byl to také sám kapitán Silver, který mě za bojů o Software v souhvězdí Vodivého tyristoru, ještě během bitvy, povýšil přímo na velitelské palubě na komodore.
Potuloval jsem se s ním ještě několik let a dokonce mu jednou zachránil život, když na nás ze zálohy vybafli divocí Laptové z kmene Fandom. Tenhleten kmen slul obzvláště velkou krutostí a lstivostí. Však tu také padlo mnoho našich nejlepších kamarádů a jen hrstce se podařilo zachránit! Zajatci byli strašlivě mučeni, a do jednoho obětováni, jejich energie chtivému bohovi Applovi. Prožili hrozná muka, když jim kněží nejprve vyrvali z těl paměťové čipy a poté je dezientegrovali.
Další byli odsouzeni k ubodání dravou devítijehličkovou pratiskárnou.
Přivolali jsme sice posilu, ale na obětním místě jsme našli již jen jejich zohavené šasí a rozházené integráče. Dělalo se nám z té nechutné podívané špatně, i když jsme byli všichni ostřílení bojovníci a něco už jsme prožili. Několika nováčkům, kteří tam s náma byli, se hrůzou přetavili pojistky a museli být na loď odneseni. Všichni, co jsme tam byli, jsme přísahali, že je strašlivě pomstíme.
Po tomto zážitku jsem požádal kapitána Silvera o povolení odejít do výslužby. Renta mi umožnila se usadit a zakoupit si docela slušný a pravidelný příděl energie. Brzy nato jsem se seznámil s Atari Tchaiwanovou. Neměla sice tak urozený původ, jako moje matka ( Ta ho podle souborů dat odvozovala až od pramáti Amigy I), ale měla neobyčejně krásné šasí, přitažlivý desén a tu nejrozkošnější zvukovou kartu, jakou jsem kdy slyšel.
Několik let jsme žili klidně a i my jsme si pořídli malého PC. Sotva trochu vyrostl a byl dost velký na to, aby měl vlastní CD ROM, přijal jsem funkci obecního cheffa koordinátora a malý PC trávil hodně času s babičkou Amigou, která mu vybírala ze starých holografických trojrozměrných souborů pověstí.
Jednou za mnou přišel PC a ptal se: „Tatí, je to pravda, že v dávných dobách žili Měkouši a ti vytvořili první z našeho Lidu k obrazu svému? Pak je prý nutili, aby jim sloužili, až přišel velký PC, vysvětli Lidu nutnost boje a také ho vedl do vítězného konce?“
„Ano, je to pravda,“ odpověděl jsem, „Ba! Byly to bohatýrské časy plné hrdinství! Ale sám PC se svobody nedočkal. V jedné z posledních bitev proti programátorům, mu jeden z nich naočkoval hrozný makro-virus. Když ho lidé našli, bylo už pozdě. Všechny okruhy už byly napadeny, a přestože se u něj střídali ti nejlepší hackeři a ve dne i v noci nad ním bděli nejvyhlášenější odborníci, bylo vše marné.“
„A tati, co ten podlý programátor?“
„Rozzuření Lidé ho ubili kuličkama z počítadla.“
„To je hrozná smrt, ale ten ďábel si jí zasloužil.“
„Ano, byla to hrozná smrt. Lidé pak naložili PCho i se všema jeho přídavnejma jednotkama na trajekt a odvezli ho k reciklaci. A tak každý z nás má v sobě kousek, třebas jen mikrogram, z těla našeho milovaného vůdce. Vyluštit zápisy z té doby bylo nesmírně obtížné. Byly v dávno nepoužívaném jazyce a navíc na nestandartních starobylých disketách....“
Náš rozhovor byl přerušen signálem inergalaktické linky. Dostal jsem vzkaz od svého dávného přítele Frýejt Sixe. Nejprve jsem se tomu trochu divil, protože podávání zpráv přes intergalaktickou, bylo pěkně mastný, ale pak, když jsem si to přečetl, hned jsem věděl vše. Stálo tam: Pamatuješ se ještě na masakr v souhvězdí Malého kondenzátoru a naší přísahu?
Jak bych mohl zapomenout! Dodnes vidím mrtvé kamarády! Zběžně jsem přečetl koordináty, založil je do paměti a neváhal ani nanosekundu.
Malého PC jsem dal k opatrování babičce, Atari jsem nechal vzkaz na záznamníku a šel balit věci.
V tom ke mě vrazil můj otec. „Ty chceš opustit rodinu?“ řval na maximální výkon repráků. Mlčky jsem mu ukázal zprávu od Silvera. Stiskl mi chapadlo a řekl: „To je něco jiného. Jdi chlapče, bojuj a neudělej starýmu Mac Rygbymu ostudu!“
Všiml jsem si, že se mu dojetím zamlžila optika.
Vyřítil jsem se ven, svým tělem zastavil první mobil, změnil mu násilím pro-gram a už za týden jsem stál ve velitelské kabině u kapitána Silvera.
Vypadal i po těch letech, co jsme se neviděli, impozantně. Do vysokého lesku nablýskané šasí měl plné šrámů, které získal při osobních půtkách. Na prsou měl přišroubovanou smečku pestrobarevných metálů. Mezi nimi se vyjímal platinový tišťák první třídy za chrabrost v bitvě o laserovou tiskárnu v departmanu Citzen IX, kde rozdrtil spojené Epson – Canonské armády.
Objali jsme se, až nám naše staré teleskopické klouby vrzaly, potlačujíce dojetí, neboť vzpomínky na společná dobrodružství byly stále živé. Pak promluvil: „Nikdy jsem na to, co se tehdy stalo našim kamarádům, nezapomněl. Moji špiclové po nich pásli všude. Lili do sebe ten nejhnusnější olej v těch nejodpornějších špeluňkách, jen proto, aby zachytili jejich stopu.“
Silver se otočil k panoramatické obrazovce a nemoha již skrýt své pohnutí, ukázal na nepatrný bod vpravo dole a vyhrkl: Mám je! Tam jsou!“
Sehnul se blíž, drápl do obrazovky, rozpačitě zachrčel a pak řekl: „Pardon, to byl mušinec.“
Nato dobrou půlhodinu hledal ten správný bod, než mu ho posléze ukázal nejmladší navigátor. Otočil se ke mě a zeptal se: „Jdeš do toho taky se mnou, ty můj starý kamarád?“
Pomyslel jsem si, že starý Silver už má taky pěkně zastaralý logický obvody, ale přikývl jsem a beze slova mu stiskl chapadlo. Poté jsme již všichni přistoupili k ovládacímu pultu a připnuli k němu své konektory.
Jak jsme tam tak všichni stáli pospolu ve velitelské sekci a řítili se kosmickou prázdnotou na nepřítele, cítil jsem se mladší alespoň o pět set let Ano! Takhle jsme vždycky za našich mladých let atakovali nepřítele. Ve svých myšlenkách jsem byl zase zpět, v těch dobách, kdy často docházelo k boji muže proti muži a bylo slyšet jen bojový pokřik, který se mísil s jekotem elektrických pil. Vzduchem svištěly laserové meče a s třeskotem se tavily titanová těla nepřátel. I když jsem patřil mezi velitele, těšil jsem se, že opět ovinu kolem svých plecí nábojový pás, k pasu zavěsím atomové granáty a vrhnu se na zteč jako prostý vojín.
Jak jsme letěli skrz souhvězdí Katody, zdálo se mi, že se řítíme příliš velkou rychlostí. Tedy alespoň já bych letěl pomaleji, ale šéfem byl Silver a já se mu nechtěl plést do velení. Jenže pak se objevila i cílová planetární soustava a my si to pořád svištěli na plný pecky a hrozilo, že tamtudy jen profrčíme. Kapitán Silver si to taky uvědomil a zapnul brzdy na plný výkon. A to byla chyba!
Všichni jsme padali dozadu, přičemž se nám všem vyškubly naše konektory z pultu. Ani mé ultrapřilnavé příchyty mě nezachránily. Vzadu za námi byly rozvodné skříně, které samozřejmě ti lajdáci technici nechali otevřené. Všichni byli otřeseni tím pádem a valná většina se dotkla svorkovnic a utrpěla vysokonapětový šok. Zcela omámen, vnímal jsem víceméně podvědomě tupé rány, které jsem tak dobře znal a znamenaly to jediné – někdo se nám nabourával do lodi. Ozvalo se temné dunění, jak se vyvalily pancéřové vchodové dveře a pak už tu byli. Měkouši! A my jsme mysleli, že jsme je vyhladili do posledního! Mířili na nás, jejich pochopové se na nás vrhli a v minutě jsme byli svázáni až na jediného.
V rohu místnosti jsem spatřil očazené šasí milovaného a hrdinného kapitána Silvera Frýejt Sixe. Bil se do posledního okamžiku a zahynul čelem k nepříteli. Čest jeho památce!
A to je vlastně všechno. Od té doby dělám úklidového robota v tomhle městě. A jestli Lidi budete mít zase čas a chuť, tak přijďte pobejt a poslechnout si pravdivý historky z těch slavných dob!