Velikonoční pohádka

Zapletl poslední centimetry. Svázal proutky na konci dohromady, přidal mašli a spokojeně se usmál. Sáhl po košíku, v němž spočívalo několik květin, a vyrazil podél vyřezávaného plotu mezi pole.
Přestože již svítalo, bylo stále ještě příliš brzy na to, aby měl šanci někoho potkat. Nechtěl nikoho potkat. Nestál o nadílku.
Došel k místu, kde se pěšina dělila. Na rozcestí stála letitá lípa, jejíž holé větve dávaly znát, že letošní zima byla příliš krutá. Obešel statný kmen a pohladil jeho vrásky. Sklonil se ke kořenům a položil košík s květinami mezi oblázky.
Poodstoupil, rozkročil se a napřáhl paži. Udeřil vší silou, až se stuha svezla mezi opodál rostoucí kopřivy. Pozvedl pomlázku a znovu zasáhl. Ještě jedna rána a po ní další. Bil, až dřevo sténalo o dřevo. Bil, až dřevo zpívalo ve vánku. Bil, až se rozfoukal silný vítr. Bil, až s větrem odletěla jeho první slza. A bil dál, dokud proutky alespoň trochu držely pohromadě.
Pak se mu podlomila kolena a vzlykaje se svezl mezi mladá stébla.
Nakonec vztáhl ke kmeni svou dlaň a prsty přejel po kříži, který byl vyrytý do kůry.
"To abys mi neuschla," zašeptal.