Obraz

Budu vám vyprávět příběh, který se nejspíše nestal, ale mohl se státi. Ten to příběh začíná v Praze, na zahradě zdejšího malíře Oty, pro soukromí budu zmiňovat pouze Oto.
Den byl právě sluneční, tak se Oto dal do kreslení svého nového díla. Chvilku okusoval štětec, z důvodu že ho né a né navštívit Múza, ale netrvalo to zas tak dlouho a dostavila se. Dostavila se sama, zvána, očekávána. V té chvíli, jako kdyby do našeho malíře udeřil blesk a začal štětce po plátně jezdit z hora dolu, zleva doprava.
Právě v okamžiku, když dokončil své - do té doby nejlepší dílo - přišla na zahrádku jeho žena. Chvilku se udiveně dívala na obraz, pak zvolala "Co jsi to nakreslil?"
"To je obraz, ve kterém si každý najde co chce," odpověděl Oto a pokračoval, "koukni se například sem. Já například zde vidím nádherné jezero a za ním hory."
Žena se začala smát, že to tohle jaktěživ neviděla, ale nakonec musela uznat, že její muž má pravdu, sama se na obraz chvilku dívala a náhle viděla, jak tam stojí nějaký muž klečící před ženou a leccos jí podává. "To je senzační, skvělí, nevídaný, neskutečný" a jistě by se superlativy pokračovala, kdyby jí manžel nezastavil. "Teď mě prosím tě poslouchej," řekl Oto, " dneska večer pozveme k nám sousedy, aby jsem se nenápadně ujistil, zda ten obraz má nějakou cenu, nebo zda má cenu jako palivo na podpal."
Žena pouze přikývla hlavou a odešla vyzvat sousedy. Přiběhla k jedním, a hned spustila "Toto musíte vidět, můj manžel nakreslil obraz, na kterém je vše! Přijdete k nám chce slyšet váš názor."
A s tímto monologem, obešla všechny sousedy, i sousedy sousedů, a není divu, že přišlo pomalu až třicet lidí. Ti se však nevešli k nim do bytu, tak Oto poprosil sousedy, aby šli na ulici, že za chvíli tam přijde, nebude to dlouho trvat. Jen aby to všichni co přišli věděli."
Oto přišel, postavil svůj obraz na stojan a ptal se, co na to říkají. Prvním ohlasem bylo, že jeho manželka lže, toto že prý je to, co zobrazuje všechno?! To ani náhodou!
Oto se podíval na svou ženu s úsměv a pravil, "Má žena má pravdu, vskutku to vykresluje všechno. Jen to v tom musíte najít".
Dav lidí na chvilku umlkl, začal šilhat očičkama, že to chvilku vypadalo, jak někde v Číně. Ti kteří měli brýle, tak si je začínali umývat, aby mohli šilhat důkladněji. V tom tichu pan Učitel zvolal " Má pravdu, však já tam vidím například knihu, do níž píše mnich". Po chvilce mžourání uznali, že učitel má pravdu. " A tamhle je drak, co letí nad horami!" zvolal Novákových chlapec.
Celý dav, usnesl, že Ota je tím lepší malířem. Oto vzal štětec a se zvoláním:"toto zde ještě chybí", udělil svůj podpis do pravého dolního rohu.
Nyní jsem vám trošku zalhal, když tvrdil jsem, že to byl celý dav. Radoval se přesněji celý dav mínus jeden. Jediným, komu se tento úchvatný obraz nelíbil, byl místní žebrák, kterého vzbudila myšlenka, že se zde lacino nají. Byl to pán Kohn.
Kohn, se již od mlada zabýval právem a pořádkem, kde byla možnost, tam žaloval.
Akce končila poděkováním, sousedstvo odešlo do svých domů a venku bylo takové ticho, že špendlík mohl zpívat operetu. Oto s manželkou šli také hned spát.
Když bylo všude ticho, v tu se do okna vyšplhal pán Kohn, sebral obraz a utíkal s ním hned na policii.
"Pána policisto, jdu si stěžoval na toho malíře, toho Otu, dívejte co namaloval," spustil, aniž by byl ještě ve dveřích a nadále pokračoval," Koukněte se na ten obraz, to je jasné navádění!"
"Ale pane Kohn" odvětil policista," vždyť je to pouhý obraz, co na tom je tak strašného"
"Copak to nevidíte ?", řekl Kohn, "na tom obrazu je vyobrazený náš císař na pranýři, na kterého je ukazováno a lidé se mu smějí!"
"Pane Kohn, vy jste zase popíjel že ?", odpovídal klidně, až ospale. "Samozřejmě, že by jsem okamžitě zakročil, kdyby něco takového ten obraz vyobrazoval. Odpusťte, ale na tom obrazu nic takového nevidím. Na shledanou."
Pán Kohn, po této návštěvě na policii se urazil a chtěl to vzít vše do svých rukou, ale jak to má dokázat? Vždyť jemu to nikdo neuvěří, když to nechtěl věřit ani pan policista. Ledaže.... ANO!! Takto to udělá!!

Druhý den, brzo ráno pán Kohn utíká na Václavské náměstí, kde je dostatek lidí, kteří mu jistě dají za pravdu! Když byl na místě, obraz dal na schody a začal lidi lákat k sobě různými hesly, mezi nimi bylo například: "Náš umělec zradil císaře!", "Zrádce, zakročme dříve, než-li se náš císař rozhněvá!" a další a další. To samozřejmě některé lidi přilákalo. Když tyto lidi měl Kohn u sebe, tak jim ukázal obraz.
„A co má být? Jenom obraz“, ozvalo se z davu.
„Tak já vám to ukážu takto tedy“, odpověděl Kohn, vzal bílou křídu a obraz, křídou začal obtahovat cosi na obrazu, co připomínalo císaře na pranýři a smějící se dav.
"Kdo to kreslil?" zněli výkřiky.
"Hanba!! Co si o nás císař pomyslí!!" znělo o něco dále.
Pán Kohn, však dav vybízel, aby jsme si to nenechávali líbit, mohlo by to dopadnou špatně.
Mezi tím, stále přicházeli další a další lidé, které zajímalo co se tu děje, ale když viděli obraz, a na tom obrazu císaře na pranýři, brzy pochopili co se tu děje a začali se znepokojovat také.
Za chvíli zase přišel redaktor z novin, že toto jistě bude zajímat jejich čtenáře, zdali může udělat fotografii sním a obrazem. Redaktor slíbil panu Kohnovi, že se pokusí napsat a popsat správně tuto situaci, a že jedny noviny pošle i samotnému panu císaři, aby věděl, jak se jeho poddaní zastávají svého pána.

Jak řekl, tak se i stalo. Císař si na svůj zámek pozval Kohna, aby mu ukázal ten obraz.
Pan Kohn po chvilce skončil prezentaci o tom, jak je Otto vinný. Císař měl naprosto zděšený vyraz ve tváři.
"Pane Kohne, moc by jsem vám chtěl poděkovat, zachránil jste mě před velikou ostudou!! Tohle kdyby vidělo více lidi... No já nevím co by naše pověst dělala. Slibuji vám však, že se vám to oplatím, jak to půjde. Co třeba, kdyby jste se stal mým novým rádcem? Mému starému rádci již dochází nápady a mi potřebujeme čerstvé, jaré nápady. A co se týče toho pana Oty, tak toho dáme veřejně popravit. Hned jdu připravit zatykač, a vy tu zůstaňte, já se brzy vrátím"

Oto se marně mohl nahledat obrazu, hledal i na místech, na kterých v životě nebyl. Až když přiběhla jeho manželka mu říci, že obraz vzal pan Kohn a co udělal, co navykládal lidem, bylo už pozdě...
Otu nám odvezla eskorta na Václavské náměstí. Zde měl být totiž veřejný soud, který měl být pouze na oko. O kousíček dále stále již nově připravená šibenice.
Soud proběhl bez toho, aniž by bylo možno vykonati poslední přání. Oto byl odsouzen za velezradu, zesměšňování císaře a urážku císařského důstojnosti.
Soud vynesl rozsudek a lid se pomalu scházel k šibenici. Na šibenici byl vyvěšený obraz. Právě, když kat podkopl špalek a Oto visel dolů začalo pršet. Všichni stáli nehnutě, zvláště pak ti, kteří věděli že to tak není a chtěli se s Ottem naposledy rozloučit.
Co se ale nestalo! Říkejme tomu například osud nebo boží mlýny. Jak začalo pršet, tak se z obrazu smyla křída, barvy se trošku rozutekly a před císařem nyní stal naprosto jiný obraz, než ten, který mu byl popisován na zámku. Císař se stál celý zkamenělý na místě. Zdálo se mu to zvláštní, že nyní nemůže ani trošku najít to co tvrdil pán Kohn, naopak nyní vidí sebe na trůně a předním se klaní lid.
Císař okamžitě dal rozkaz! Zato, že nyní zabili nevinného člověka může pán Kohn, tak ho také nechal popravit.
Císař nemohl celé noci spát, nechal oběsit nevinného člověka, jak to má nyní nahradit? Rozhodl se že vykoná něco pro jeho ženu. Přemýšlel o tom, zdali nebylo dobré třeba udělat veřejnou omluvu. Ne! Prohlásím ho za národním umělcem! Pošleme odškodnění jeho ženě.

Tím to končí příběh můj, více zpráv se mi již nedostávalo o Otově ženě nebo o samotném obrazu.