O lvu, který jedl květiny

Foukal podzimní vítr, který se přes hory dostal až na planinu. Zněl smutně, až k pláči. Planina byla celá pozlacená. Uprostřed planiny kráčel lev a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Ještě donedávna byl králem, teď už to byl jenom lev. Myslel si: Není nic smutnějšího než být jenom lev.
Proč byl smutný? Protože neměl vousy. A proč neměl vousy? To právě nevěděl. Když začal před týdnem foukat podzimní vítr, lev se ráno probudil a neměl ani jeden vous. Všechny mu vypadaly.
"Lev bez vousů není žádný lev," pravila žirafa.
"Lev, který není lev, nemůže být králem," pravil leopard.
Lev si uvědomil, že mají pravdu. Bez vousů nemůže měřit hloubku noční tmy. I když může chránit svou říši ve dne, nemůže ji ovládat v noci. Jedině ten, kdo má v moci říši ve dne i v noci, může být králem. Proto předal svou korunu, odznak panování, leopardovi a odešel ze země zvířat.
Mé vousy byly krásnější než sloní kly, nežli šakalí tesáky. Byly dlouhé, tenké a zlaté, vzpomínal lev a vzdychal. Přemýšlel, zda ztratil pouze vousy. Když ještě seděl na královském trůně, říkala mu žirafa: "Králi, po celý život budu tvým věrným přítelem." Také leopard sliboval: "Králi, rád za tebe nasadím svůj život."
Pak se král loučil a žirafa, která vždy vystavovala na odiv své věrné přátelství, mu neřekla ani sbohem. A leopard, který krále údajně miloval a chtěla za něho nasazovat vlastní život, pověděl jenom "Hm" a okamžitě svolal shromáždění, na kterém jmenoval nové ministry.
Lev byl smutný, přemýšlel, jak je to doopravdy s těmi, kdo se jeví jako upřímní přátelé a kdo říkají, že někoho milují. Byl smutný a spěchal, aby už byl co nejdále od říše zvířat.
Nadešla noc, jasná a tichá měsíční noc. "Měsíci, jsi ty králem oblohy?" Lev stanul uprostřed rozlehlé planiny. "Měsíci, jsou všechny ty malé hvězdy tvoji přátelé?" ptal se úplňku, který jasně zářil na vysokém nebi. "Milují tě modré hvězdy i bílé hvězdy?
Zdálo se, že se měsíc usmál.
Lev cítil až do hloubi duše, jak je opuštěný. "Jsem na této širé pláni jediné stvoření. Uá, uá!"
Lev plakal. Z jeho zářících očí padaly slzy. "Nechce být někdo mým přítelem? Přítelem, který mi zůstane věrný, i když nemám vousy?" volal.
Tu se ozval od země slabý hlásek: "Dobrý večer." Zněl tence, ale konejšivě. Lev ustoupil a pohlédl směrem, odkud uslyšel hlas. Rozkvétala tam bílá květina. Na jejích pět drobných okvětních lístků padal měsíční svit. "Dobrý večer," řekla ještě jednou a podívala se na lva. "Chceš být můj přítel? Jsem také sama, na celé širé pláni jsem jediná květina."
"Já jsem také na celé širé pláni jediný lev."
"Budeme tedy přátelé, ano? Jedna a jedna jsou dvě, už ani jeden z nás nebude sám," pravila květina a usmála se. Po bílé tváři jí skanula průzračná krůpěj rosy.
Od té noci žili lev a květina spolu. Ráno lev umýval bílou květinu rosou, která spadla z hvězd. Květina rozevřela svých pět okvětních lístků vstříc slunci a pravila: "Dobré jitro." Lev potřásl svou zlatou hřívou a odpověděl: "Dobré jitro."
Večer pohladila květina lva po hřívě svou omamnou vůní a pravila: "Dobrou noc." Lev ovíval květinu ocasem a odpověděl: "Dobrou noc." Potom se schoulil ke květině a usnul.
Jednoho dne řekl lev: "Mám hlad, půjdu si ulovit zajíce. Tobě dám taky kousek, zajíc je moc chutný."
"Ty chceš zabít zajíce?" pravila květina a její bílé okvětní lístky se zachvěly. "Nesmíš jíst živé bytosti."
"Tak tedy ovečku. Když jsem ztratil vousy, posmívala se mi. Teď se jí pomstím."
"To nesmíš, ovečka je přece také živá bytost. Vždyť i ty ses někdy někomu smál. To nejde, sníst někoho jenom proto, že se smál. Nesmíš nikomu dělat, co sám nechceš, aby jiní dělali tobě."
"Ale já už mám prázdný žaludek."
"I sluneční paprsky jsou dobré. A hvězdná rosa je chladná a sladká," chvěla se květina. "Jestli někoho zabiješ, přestaneme být přáteli," pravila, pohladila lva jemnými okvětními lístky a usmála se. Vypadala překrásně.
"Dobře, už nebudu jíst ani zajíce, ani ovečky, ani žirafy. Když si to nepřeješ, nebudu nic takového dělat."
Byl čas uložit se ke spánku.
Lev pohladil květinu ocasem a povzdechl si. Měsíc jasně zářil. Vítr zčeřil na obloze plno stříbrných vln. Hladový lev nemohl usnout. Jen květina spala.
Lev zvedl hlavu a ucítil vůni květiny. Byla to sladká a příjemná vůně. Přiblížil se k ní. Květina nikdy necítila strach, jaký mají zajíci nebo ovečky. Kdykoli foukal vítr, lev ji chránil, kdykoli pršelo, přikryl ji svým tělem. Proto se ho nebála.
"Měsíci, jestlipak máš také hlad, i když máš plné srdce? Chtěl bych ulovit zajíce, chtěl bych chytit ovečku, ale má nejvěrnější přítelkyně si to nepřeje. Nemohu to tedy učinit."
Lví slova probudila květinu.
"Máš stále hlad?" otázala se a naklonila hlavu.
"Mám."
"Nemůžeš to vydržet?"
"Nemohu."
"Sněz tedy mne. Jsem tvá přítelkyně a mám tě tak ráda, že ti dovolím, abys mě snědl. Bude lepší, když mě sní můj přítel, než abych uschla a zošklivěla," pravila květina smutně, ale šťastně.
Lev ji spolkl. Květina neutíkala, ani se nebránila. Ráno se lev probudil a byl sám. Již neměl přítelkyni, které by omýval obličej chladnou rosou. Znovu se cítil opuštěný. Ještě opuštěnější, než tehdy, když poprvé přišel na planinu.
"Květina byla má věrná přítelkyně. Měla mě raději než leopard a žirafa. A přesto jsem ji snědl. Uá, uá!"
Lev plakal. Slzy se mu řinuly z očí jedna za druhou. Plakal a vyšel hledat bílou květinu, která by opět svou vůní ovívala jeho hřívu, kterou by opět mohl pohladit ocasem. Opustil planinu, proputoval lesy, města, vesnice, vydal se na cestu kolem světa. Všude kvetly květiny, ale žádná z nich nebyla ta jeho. Žádná z květin se s ním už nespřátelila. Již nikdy nenašel květinu, která by ho měla tak ráda, že by mu dovolila, aby ji snědl.
Zvířata nevěděla, co se stalo se lvem, který ztratil vousy i královský trůn a který opustil říši zvířat. Leopard, jenž převzal královskou korunu, ovládal říši stejně dobře jako lev. Žirafa mu slibovala, že zůstane jeho věrným přítelem, tygr mu říkal, že ho miluje tak, až by za něj život nasadil.
Dokud budu králem, budou platit jejich slova, pomyslel si leopard a zabolelo ho u srdce, když si vzpomněl na lva.
Jednou zabloudil zajíc až na dalekou planinu a spatřil tam podivného lva. Uplynulo již mnoho let od chvíle, kdy lev přišel poprvé na tuto planinu a rozmlouval s měsícem. Zajíc uviděl, že celá pláň je poseta bílými květinami. Uprostřed květin ležel starý lev.
Jestli mě chytí, sežere mě, polekal se zajíc a raději pelášil pryč. Lev za ním jenom pohlédl zářícíma očima. Byl to docela jiný lev, než jakého zajíc znával. Vůbec si zajíce nevšímal, sklonil se a požíral bílé květiny. Potom se schoulil mezi ně a usnul.
"Daleko, až nahoře na planině je lev, který žere květiny," vyprávěl zajíc všem, když se navrátil do říše zvířat. A nikdo nedovedl pochopit, jak se stalo, že lev žere květiny.