Červená karkulková pohádka

Byla jednou jedna –náctiletá. Jmenovala se Pavlína Karkulková, ale nikdo jí neřekl jinak, než Karkulka. Bydlela s rodiči a mladším bráškou na sídlišti. Bylo jí asi 15 let.

Jednou jí maminka řekla: „ Teta Věra má vymknutý kotník, tak jí půjdeš navštívit.“ Karlkulka zkroutila znuděný obličej a nepřítomně kývla. „A můžu jít s tebou? Můžu, že jo? Prosíím!“ vložil se aktivně do rozhovoru šestiletý bráška Pavlíny Martin. „Ne! Nikam nejdeš! Dost na tom, že jsem chtěla jít ve tři s Fančou na koupaliště, a takhle to nestihnu, ani kdybych se na hlavu postavila! A ještě ty a venku to šílený vedro. To by mi tak scházelo! Můžeš si jít s mámou na píseček, ale mě do toho netahej.“ Ale to už se do rozhovoru vmísila máma, která měla rozlícené Pavlíny tak akorát: „Brzdi Karkulko! Martin s tebou půjde, ať chceš, nebo ne! Potřebuje se vyvětrat. Strávil by zase celé odpoledne u počítače a já musím jít nakoupit..“ „Ale proč nejde s tebou?! Má nakupování rád, protože mu vždycky něco koupíš.“ „S tebou ještě nikde nebyl a teta ho ráda uvidí. Jo, a nezapomeň vzít růže, Věra je má ráda. Tady máš pětikilo a do šesti ať jsi doma. Pa, já už musím.“

Karkulka se s pohledem zuřícího býka vrhla na šatní skříň a jala se hledat vhodné šatstvo, Martina preventivně zavřela do kuchyně. Po dvaceti minutách stála nasupená Karkulka v předsíni a po dalších pěti minutách strávených před zrcadlem táhla Martina, kterému zatím došlo, že by bylo přeci jenom lepší a výhodnější zůstat s mámou, přes park ke květinářství. „Kvá kvá!“ „ Jé, žába! Kde je? Nevidíš ji?“ ohlížel se Martina kolem dokola. „Klídek prcku, to je můj mobil.“ V esemesce stálo, že má tetě přikoupit ještě bonboniéru a Květy, aby se v nemocnici neukousala nudou. Dál už jenom, že by Věru měla najít v 1. patře pavilónu F na pokoji č. 173.

Když se doplazili ke stánku s květinami, Pája popadla první kytici růží, která jí přišla pod ruku, odnesla ji k pultu a při placení se chvíli osvěžovala malým větrákem u pokladny. „Ještě čokoládu a časák“, přemýšlela nahlas Pája při odchodu. Po krátké chůzi po rozpálené ulici vrazila Pája do malé samoobsluhy na rohu, kde bylo nepříjemné dusno. „Mně je vedro“, začal kňourat Martin. „ No jo, mně taky. Hele Marťasi, pojď mi pomoct. Ty jsi u tety skoro pořád – co má ráda za mňamku?“ „Jo teď jsem ti dobrej, co? Nic ti neřeknu!“ „ No tak, Martine, neblbni! Koupím ti lízátko“, vyvalila s nadějí Pája na lehce zlomyslného bráchu. „Se žvejkou?“ „Jasně.“ „Tak fajn. Nejradši má támhletu modrou.“ „Díkes, máš to u mě,“ řekla Pája, dávajíc do košíku blankytnou krabičku a lízátko společně s časopisem. „Jé, čauky, Karkulko!“ „Pája s sebou trhla otáčivým pohybem vzad, čímž shodila krabičku s bonbóny, naštěstí balenými. V zápalu boje s rozsypanými sladkostmi stihla jen krátce zašilhat na osobu, která ji tak vyděsila. Najednou vedle ní klečel Jirka Myslivec, kluk, který jí už dlouho ležel v hlavě. Po pár vteřinách se ale stejně (nebo možná právě proto) zmohla jen na nejisté „Ahoj“. Pája honem zaplatila, zacpala bráchovi pusu lízátkem, a začala se bavit s Jirkou. To se jí ještě nestalo, aby ho potkala doopravdy náhodou. Dosud té náhodě musela vždycky trochu dopomoci. Po vzájemných otázkách „Jak se máš a kam jedeš na prázdniny?“ a „Odkud a kam jdeš“, se k její radosti dozvěděla, že mají společnou cestu několik stanic autobusem.

Ale ještě než autobus přijel, připojil se k trojici nečekaně Petr Volf. „Nazdar Karkulíne“ odstrčil Volf Jirku, který ho upřímně nesnášel. Jirka se ale nedal: „Vodprejskni! Tady o tebe nikdo nestojí, viď Pájo?!“ Její souhlasný pohled rozlítil Volfa k útoku. Ten s rozběhem skočil po Jirkovi a vlepil mu takovou facku, až to zasvištělo. Jirka mu útok oplatil kopancem do břicha. Strhla se pěkná rvačka, doplňovaná komentářem fascinovaného Martina: „Jirko, dej mu! .. Pravej hák…, Pozor na levačku! …. Jau! Kopni ho! ……..Nech ho!“ Pavlína chvíli bezradně stála, pak se však vrhla na Martina, který mezi jednotlivými výkřiky mával rukama a nohama, jako by se boje také zúčastnil, takže při tom stihl nakopnout jednoho důchodce a šťouchnout jednu slečnu do kabelky. Popadla ho do náručí a odvlekla ho na nejbližší lavičku : „Tady seď a ani se nehni!“. Potom se vrátila k otevřenému ringu. Vrazila mezi soky, přičemž schytala jeden šťouchanec. „Nechte toho, vám snad ruplo v bedně!“ „Jirko, jdeme“ a odvlekla lehce potrhaného Jirku směrem k lavičce s Martinem. Ještě se otočila na Volfa a zahlédla už jen zklamání a porážku v jeho očích. Přesto ještě zaslechla „Stejně tě jednou dostanu“.

Autobus přijel brzy. Všichni se do rozpáleného vozidla hrnuli jak diví. Martin už dávno neměl svoje lízátko, takže začal otravovat: „Už tam budem?“ „Za chvíli.“ „Už budem vystupovat?“ „Vydrž ještě čtyři stanice.“ „Ach jo, mně je horko.“ Karkulka se při tom stihla bavit jak s Martinem, tak s Jirkou. Po chvíli cesty už Pája s Martinem vystupovali. Ještě zamávali Jirkovi, který jel ještě dál.

Nemocnice stála za malým, stinným parkem, kde si oba příjemně odpočinuli. Budova nemocnice byla přehledná, takže brzy oba stáli před tetiným pokojem. Pája rozbalila růže, předala je Martinovi a nesměle vešla do pokoje, bráška za ní. „Ahoj teto!“ „Ahoj, zlatíčka moje! Kde se tu berete?“ „Něco jsme ti přinesli.“ A Karkulka vybalila čokoládu a časopis, Martin neobratně podal tetě kytici. Tetička se celá rozplývala a bývala by si ráda povídala, ale děti přišly pozdě, návštěvní hodiny končily.

Cesta domů již byla klidná. Martin se zabavil pohledem z okna a kouskem čokolády od tety. Pavlínka tak nerušeně mohla snít o svém princi. Zítra totiž na koupaliště půjde s ním, a ne s Fančou.