Pod Lampou

Pod Lampou

Byla jedna lampa Svítilka. Ta stála a stále stojí v jedné malé uličce se jménem Myší ulička, kde hrdě svítila celá svá dlouhá léta. Vystřídala nespočetně mnoho žárovek jen, aby mohla svítit obyvatelům uličky při jejich nočních výpravách a zatoulaným cestovatelům z jiných částí městečka. Jenže všechno jednou končí. Tak i na naší milou pouliční lampu jednou došlo.
První toulavé nožky se rozhodli bydlet někde jinde a další a další takové toulavé nožky je následovali, až v Myší uličce nezbyl ani jeden obyvatel, ani starší pán, který se o lampu staral. Už ji navštěvovali pouze jen zatoulaní návštěvníci, ale i těch ubývalo, až z nich nepřišel nikdo. Svítilka osaměla. Neměl se o ni kdo starat. Zpočátku cítila napětí, pak osamělost. Nemá komu svítit. Najednou se jí noci zdají nezvykle dlouhé a unavující.
Její světlo každým dnem nepatrně zmatnělo zármutkem a nepéčí.
Jednou si však řekne. „Ach jo. To je pech. Zůstala jsem tu na ocet. Ale přece tu nebudu jen stát a smutnit. Přece pro mě musí existovat nějaká zábava.“ Zamyslela se. Přemýšlela den, dva, tři, až z toho byl týden.
„Já už vím!“ Zajásá celá šťastná Svítilka. Začne si blikat s vlastní světýlkem.
„To je pěkná zábava“ To svítilka ještě netuší, že to není jen zábava, ale vysvobodí jí to i z její samoty.
Dny ubíhaly, za které již Svítilka vymyslela svůj světelný orchestr. Je do toho tak zaujatá, že si ani nepovšimne tichých pozorovatelů.

Po skončení vystoupení se jí dostalo jásavé pochvaly.
V publiku se objevují mušky, mouchy, včelky, čmeláci, komáři, ovádi a mnoho dalších druhů malých tvorečků co umí létat.
Svítilka je z toho všeho úplně na větvi. Už nečekala žádnou návštěvu.
„Líbilo se vám to?“ Zeptá se nesměle hned, jak se vzpamatuje.
„Ano! Ano! Líbilo! Moc se nám to líbilo!“Ozve se mnohočetná radostná odpověď. Jen u pochvaly však nezůstalo.
Ještě něco předveď. Ještě zablikej. Prosím, prosím.“ Žadonila jedna z včelek. „Všichni tě prosíme.“ Postupně se k včelce další přidávali prosebné hlásky.
„Dobře, dobře! Ještě něco zkusím!“ Svolila po chvilce přemlouvání.
„Jupííí!“ Jásali. Jeden po druhém se roztančil pod světlem Svítilky.

Spřátelili se tu, nejen se svítilkou, ale i mezi sebou. Stala se z nich skoro něco jako rodina. Každý tu přátelí s každým. Dobře si rozumí, i když se někdy nepohodnou.
Vždy po setmění se tu všichni sejdou a tancují a zpívají pod Svítilčiným blikajícím světlem.
Svítilka je celá přešťastná. Nejenže měla zas, komu svítil, ale měla také přátele. A to se ještě nikdy žádné pouliční lampě nikdy nestalo.