Krmítko

Tak jako každý rok přišla zima. Bílý sníh pokryl lesy, domy i zahrady. V jedné zahradě uprostřed města stálo na vysokém kůlu krmítko. O krmítko se staral jeden moc hodný chlapec, který se jmenoval Petřík. Každé ráno nosil do krmítka zrní pro sýkorky a drobky chleba pro vrabce. Vrabci i sýkorky přilétaly ke krmítku, a když se najedli, poletovali vesele kolem. Petřík rád pozoroval ptáčky, jak poletují kolem krmítka. Byl rád, že ptáčci mají co jíst a že se jim tak dobře daří. Když si Petříkova maminka všimla toho, jak se o ptáčky stará, začala mu připravovat různé dobroty, které pak do krmítka nosil. Tak to šlo po několik týdnů…
Jednoho dne začátkem prosince se v zahradě objevil nový host. Byl to hýl. Měl černou čepičku a křídla a krásný růžový kabátek. Byl větší něž vrabci i než sýkorky. Ostatní ptáci se hned zajímali o nového obyvatele jejich zahrady.
„Kdo jsi?“ ptali se jedni. „Odkud jsi?“ ptali se zase druzí. Hýl jim pověděl, že přiletěl z města za lesem. Lidé tam nebyli na ptáčky hodní a nedávali jim žádné zrní ani drobky. Od krys, které se na rozdíl od ptáků mají vždy dobře, se dozvěděl, že v tomto městě jsou lidé hodnější, a proto se rozhodl uletět. Cesta přes les však byla namáhavá a on byl teď velmi slabý. „Poleť s námi ke krmítku,“ říkali mu ostatní ptáci, „tam se najíš dosytnosti“. Hýl se najedl s ostatními a časem se s ostatními skamarádil. Jednoho dne znenadání zmizel…
Na Vánoce čekalo ptáky v zahradě nemilé překvapení. Hýl se vrátil, ale nebyl sám. Spolu s ním přiletěli i ostatní hýlové z města za lesem. Hýl pyšně seděl na krmítku a ostatní hýlové poletovali kolem. Někteří se už krmili, jiní čekali, co se bude dít. Když se sýkorky a vrabci pokoušeli přiletět ke krmítku, hýlové je vždy zahnali. Jedna sýkorka se jim však vyhnula a přiletěla až k hýlovi. „Proč nás nepustíte ke krmítku?“ ptala se. Hýl se na ni pohrdavě podíval a řekl: „Byli jste hloupí, když jste mě přijali mezi sebe.“ Zvedl hlavu a pokračoval: „Já jsem král hýlů a zahrada je teď naše“. Když to dořekl, roztáhl křídla, aby ukázal na ostatní hýly. „Ale je tu dost jídla pro všechny,“ nedala se sýkorka. „Vyhrává ten silnější,“ řekl jí král, „a to jsme my!“. Vznesl se a klovl sýkorku do hlavy. Ta spadla mrtvá k zemi. Ostatní ptáky hýlové zahnali…
Do zahrady se slétli hýlové z celého okolí. Přes den jen posedávali na stromech a keřích. K večeru létali ke krmítku, aby se najedli. Petřík byl smutný, protože neviděl sýkorky a vrabce, jak vesele skotačí kolem krmítka. Sice dál nosil zrní a drobky do krmítka, ale byl víc a víc smutný. Čím byl Petřík smutnější, tím méně jídla bylo v krmítku. „Zanes něco ptáčkům“, říkala mu maminka, ale Petřík už ke krmítku nechodil, protože si myslel, že ho ptáčci opustili…
Přestože jídla ubývalo, hýlové se o to nestarali. Dál ve dne vyspávali a večer přilétali ke krmítku. Poté co Petřík přestal do krmítka nosit zrní, začali hýlové slábnout… Byli slabší a slabší… Postupně umírali, až zůstal jen král. Viděl, jak se vrabci i sýkorky vracejí do zahrady. Petřík se těšil z jejich návratu a zase jim začal nosit zrní. Hýl přiletěl na krmítko k ostatním ptákům. „Co tu chceš?“ pokřikovaly na něj sýkorky. „Táhni!“ přidávali se vrabci. Všichni společně pak hnali hýla ze zahrady…