Dveře starého chrámu vypravují...

Všude kolem se rozprostírá poušť a letní teplo se tetelí a zabodává i do skulinek v písku, jako by hledalo útočiště. Nikde v okolí není ani živáčka. Co by tu taky lidé pohledávali? V dnešní době tuhle plochu země tu a tam křižuje nějaká ta cesta, ale moc frekventovaná nebývá. Právě proto lze jen těžko uvěřit, že tahle nehostinná krajina byla kdysi tak krásná. Jediným svědkem těch časů jsme my. Lidé odešli a kteří ne, zle dopadli. A tohle místo upadlo v zapomnění. Ale pokud chcete, budeme vám tenhle příběh vyprávět od počátku.
Bylo tomu hodně dávno, když na tomhle místě stávala vesnice. Pamatujeme ji od jejího založení a můžeme říci, že lidé žili v míru a pokoji. Věřili ve své přírodní bohy a pokaždé, když nastal čas, pořádalo se obětování proto, aby si bohy nerozhněvali. Ti totiž řídili veškeré dění a na nich vše záleželo.
Jednoho dne se zřejmě chtěli zahřát. Bylo obzvlášť teplo. V tomhle dni pracovali lidé na polích, jako každý jiný den, aby měli obživu. Mezi nimi i Kétza. Skláněl svůj hřbet k práci již dlouho. Lení slunce pálilo a jemu po čele stékaly pramínky potu. Najednou se stalo něco podivného. Ochladilo se. Jako když slunce zakryje mrak, napadlo Kétzu. Vzhlédl. Celé pole jako by viděl v mlze, a to co viděl přímo před sebou mu naprosto vyrazilo dech. Nemohl tomu vůbec uvěřit. Před sebou uviděl postavu muže s krásnou tváří a býčími rohy a překrásnou ženu s motýlími křídly.
„Tafas a Ejua. Bohové sestoupili z nebes!“ pronesl jakoby sám pro sebe s posvátnou hrůzou. Dvě postavy před ním na jeho slova nereagovaly. Bůh zvaný Taras promluvil: „ Kétzo, tvé zemi hrozí nebezpečí, musíš všem oznámit, že padne soumrak a oběti budou zbytečné.“ Starý muž zůstal stát s otevřenými ústy. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Také nevěřil tomu co viděl. Ošálilo snad polední slunce jeho smysly? Teď promluvila bohyně Ejua: „ pověz to Nejvyššímu, ten bude vědět, co dál,“ dořekla a poté se oba rozplynuli. Už zase tu bylo to úmorné horko. Vše nasvědčovalo, že Kétzova fata morgana nebyla skutečná. Promnul si oči, a i přes to, že tomu co viděl sám nevěřil, nechal práce a rozběhl se k vesnici.
Uřícený se zastavil až v chrámu a hledal Nejvyššího. V poledním horku zde odpočívali kněží, mezi nimi i Nejvyšší. Kétza mu vše z posledního dechu vypověděl. Nejvyšší bedlivě pozoroval, ale jeho reakce nebyla taková, jakou bych očekával. „Myslíš, že jsi viděl opravdové bohy? Proč by ale nesestoupili rovnou k nám do chrámu? Možná máš úžeh,“ pověděl Nejvyšší a potvrdil tak mužovy domněnky. Zklamán tím, že se nechal nachytat opustil chrám. Bylo to podivné. Podivnější ale bylo, že se příběh další den znovu zopakoval. Nejvyšší kněz ale nezareagoval o moc rozdílně než předešle: „Měl by sis odpočinout od práce, Kétzo!“
Další den Kétza nepřišel. Naopak nebyl nikde k nalezení a někteří lidé z vesnice také ne. Byla skromnější než obvykle a mnoho lidí se neúčastnilo. Když byl obřad ve své prostřední části, něco se stalo. Všude bylo najednou spoustu hluku a po chvíli začal lidi dusit kouř. Plameny šlehaly okolo a zachvátily mnohé. „Rychle! Utíkejte!“ křičel někdo. Bylo však pozdě. Bolest byla všude. Pozdě litoval Nejvyšší, že neposlechl, co bohové říkali. Byl uvězněn nejen v plamenech, ale také ve své vině. A pak bylo ticho. Ticho, jaké jsme nikdy neslyšely. Od té doby mě doprovází stále. Je pochmurné, ale i uklidňující.
Všude okolo se rozprostírá jenom poušť. Letní teplo se tetelí a snaží uchvátit vše, co jde. Nikomu to však nevadí. Mezi zrny písku je náznak zcela rozbořené stavby. Jediné, co by mohlo vyprávět svůj příběh jsou dveře. Kdysi musely být velmi majestátné a krásné. Dnes jsou celé zaprášené a zčernalé od dávného požáru. Bývaly to dveře krásného chrámu.