Kdesi v horách

Slyšela jsem o nich jen jednou. Prý se potkali na vysokým kopci kdesi v horách.
Tam, kde je ještě moc brzy na to, aby bylo ráno a ještě moc pozdě na to, aby byla noc. A nebo taky naopak. Prý je tam víc kamení než-li vody a více větru než-li deště. Prý tam lidská noha jen tak nevkročí.
Kráčeli proti sobě a na pár kroků od sebe se zastavili. Oba dva se po sobě zvědavě koukali,
ale každý trochu jinak. Jeden byl nervóznější a bázlivě klopil oči. Špičkou plátěného střevíce kroužil v suché hlíně a bylo vidět, že přemýšlí.
"Kdo jsi?" zeptal se ten druhý a milý úsměv mu rozzářil tvář.
"Nesmím ti to říct," odpověděl.
Pročpak ne?" otázal se zvědavě podruhé a jeho hnědé oči se zděšeně nalepili na
skloněnou hlavu cizince. "Vzdyť mne ani neznáš. Vidíme se dnes poprvé. Co na tom, když mi povíš co jsi zač? Jsem velice zvědavý, pověz mi to, prosím."
Cizinec se konečně narovnal a zlehka se pousmál."Však já vím, že jsi zvědavý. Znám tě totiž. Vím, o tobě úplně všechno."
Ten výřečnější zvesela vykřikl: "Ty mne znáš? Odkdy? Odkud? To znamená, že já tě znám taky. Budu hádat!"chrlil ze sebe malý Zvědavec. "Jen nehádej" zastavil jej gestem levé ruku Cizinec. Ten odbytý muž se zarazil.
Zle svraštil čelo a uraženě povídal: "Ty jsi mi nějaký tajemný. Kdo vůbec jsi?" Nehty se poškrabal ve vlasech.
"Nemohu si s tebou normálně povídat. Nesmím znát tvé jméno ani nesmím uhodnout, co jsi vlastně zač.
Jsi takový vážný. Tvář se trochu veseleji.
Podívej se za chvíli vyjde slunce," a drobnou dlaní s okousanými nehty ukázal
na temné vrcholky hor, po kterých právě začaly ručkovat růžové sluneční paprsky.

Chvíli bylo ticho.
Ten mlčenlivý muž stál s očima plnýma neznáma a koukal daleko za obzor. Ten živější měl čas k tomu, aby si jej prohlédl.
Cizinec nebyl moc vysoký. Na nohou měl prošlapané plátěné botky a kalhoty z jelení kůže.
Měl obyčejnou bílou košili, která pod vycházejícím sluncem získávala sladký oranžový nádech. To však nebylo to, co upoutalo jeho pozornost nejvíc.
Cizinec měl na zádech prostý šedý vak nacpaný nějakými předměty a ovázaný černou stužkou.
"Copak nosíš v tom pytli?" ,položil Zvědavec další zvídavou otázku. "Vše. Vše potřebné."
odpovídal Cizinec klidně a nepřestával koukat do dáli.
"A mohl bych se podívat, čemu říká 'vše potřebné' ten který ani neví, jak se jmenuje?" pravil posměšně Zvědavec.
"Nemohl. Tobě ne." dostalo se mu odpovědi. Zvědavec naštvaně kopl do trsu suché trávy a začal se vztekat:
"Proč jsi na mne tak zlý? Slyšíš? Rozpláču se." Cizinec mu nevěnoval pozornost.
"Nemám tě rád. Nechceš mi nic říct, nechceš mi nic ukázat, nechceš si se mnou povídat. Nejsi veselý, ani smutný nejsi. Tak proč tu vlastně stojíš?" , v té chvíli propukl Zvědavec v hysterický pláč.
"Přijdeš mi do cesty a ani se nehneš. Tak proč neodejdeš? Vždyť já tě ani nepotřebuji," zajíkal se.

Cizinec si chystal Odpověď a aniž by stačil otevřít ústa. Zvědavec se rozvztekal na tolik, že po něm skočil a ze zad mu strhl šedivý pytel. "Pust to," obrátil se Cizinec a snažil se svým chladným jednáním přesvědčit, aby Zvědavec neotevřel to, čeho se právě zmocnil.
"Chacha, a co mi uděláš, když to otevřu? Mám se tě snad bát? Co by mi mohl udělat ten, co umí jen
civět do dálky?" smál se nepříjemně Zvědavec.
"Já nic nezmůžu. Nic ti neudělám. Ale ty budeš nešťastný a pokud nejsi hloupý, dovnitř se nepodíváš."
Zvědavec se na chvíli zamyslel a vypadalo to, že se nechá i možná tím 'hloupým' Cizincem přesvědčit.

A to je všechno, co o nich vím. Možná by vás zajímalo, jak skončil příběh těchto dvou podivných mužíků. Možná se přece jen pan Zvědavec do toho plného pytle nakonec podíval.A nebo ne. Nechal se přemluvit tajemným cizincem a černé sametové stužky se ani nedotkl.
Kdo ví. Tolik by mne to zajímalo. Vás určitě taky. Snad budete vy mít jednou to štěstí a uslyšíte podobný příběh. Dozvíte se toho o takových podivných bytostech víc.

Inu, až se potká Vaše já s Vaší budoucností, dejte mi vědět. Budu strašně moc zvědavá.