Andělka aneb o fošničce a Rákosníčkovi

Žila byla jednou jednu malá dívenka a byla tak hezká a chytrá, že jí nikdo neřekl jinak než Andělka. Její maminka umřela a tak si v malé chaloupce uprostřed lesa hospodařila sama s tatínkem. Ten každé ráno odcházel do města prodávat košíčky, které ona svými šikovnými prstíky pletla.
A jednoho dne Andělka seděla u řeky, pletla další prodejní artikl svého tatínka a čistým vysokým hláskem zpívala, když se před ní objevil drobný mužík s buřinkou na hlavě. Nejdříve se lekla, ale pak si vzpomněla, že má dobré vychování, pozdravila a představila se. Človíček před ní jí odpověděl a představil se jako Rákosníček. Potom jí řekl, že se do ní zamiloval a chtěl by si ji vzít. Ale Andělka si už dlouho myslela na sousedovic Pepíčka, takže nechtěla o svatbě ani slyšet. Rákosníček se samozřejmě rozzlobil a rozhodl se, že se jí krutě pomstí. Rozběhl se k ní do domečku a unesl jejího milovaného křečka. Andělce tam nechal vzkaz: "Jestli chceš ještě někdy vidět svého hlodavce, vezmeš si mě."
Když holčička přišla domů, moc se rozplakala, že její zvířátko Ferda je v rukou zlého Rákosníčka. V tu chvíli se ode dveří ozvalo zaklepání. Byl to Pepíček. Vrhla se mu s pláčem kolem krku a on ji uklidňoval, že Ferdu jistě najdou živého a zdravého a že on ho na důkaz své lásky osvobodí. Potom vytrhl z kostry domečku fošnu a s touto provizorní, ale o nic méně účinnou zbraní vyrazil osvobodit nebohého křečka.
"Co tu chceš?" volal na něj už z dálky Rákosníček. Pepíček byl mladý a silný, zkrátka bohatýr jak má být. Mluvily za něj činy, nikoli slova. Proto se rozpřáhl a zlému Rákosníčkovi rozkřápl lebku. Potom našel Ferdu a vracel se ke své milované. Umíte si asi představit, jaké bylo jeho překvapení, když došel na místo, kde stával Andělčin domeček a byla tam jen hromada dřeva? Děvče mu vyběhlo v ústrety.
"Domeček spadl." oznámila mu nešťastně. Překvapeně na ni pohlédl.
"To není možné. Proč by padal?"
Ačkoli byla Andělka opravdu velice chytrá, na tuto otázku odpovědět nedovedla.
"Proboha děti, co jste to provedly?" zděsil se Andělčin tatínek, jen co se vrátil z města.
"My se máme rádi, tatínku." oznámili unisono a jakoby na ujasněnou se chytli za ruce.
"Já mluvím o našem domečku, proboha, vždyť je úplně zničený."
"My nevíme proč, tatínku." oznámila mu smutně Andělka.
"A co ten trámek, co držíš v ruce? Není to ten podpěrný trámek, co držel chaloupku, že ne?"
Oba mladí lidé na sebe překvapeně pohlédli.
"Já osvobodil Ferdu. Fošnu bych vrátil." sklopil hlavu Pepíček.
Tatínek Andělky se samozřejmě rozzlobil a oba vyhnal. A tak se Andělka, Pepíček a Ferda vydali na cestu. Usadili se v daleké zemi a tam žili společně šťastně až do smrti.