Pohádka o Upících

Úvod

Povím Ti příběhy z dob a krajů, které byly již před staletími zapomenuty. Kdysi dávno, v jedné zemi nesmírně vzdálené od ostatních království, žily zvláštní a jediněčné bytosti. Říkaly si Upíci. Tihle Upíci vypadali jako lidé, avšak všichni byli velmi štíhlí a asi o dvě hlavy menší, než člověk stejného věku. Neznali hádky, neznali strádání, byli neobyčejně tolerantní a nikdy si vzájemně neubližovali. Nepotřebovali krále ani vládu, protože jeden druhému pomáhali a dokázali vyřešit všechny své spory i bez rozkazů a zákonů, bez rvaček a křiku. Svět, přírodu, vše brali takové, jaké tehdy bylo a dokázali se přizpůsobit natolik, aby žádným způsobem neubližovali ani jiným tvorům. Jelikož neznali nic než tento svůj téměř dokonalý svět, byli i nadmíru důvěřiví a hodní. Snad bylo dobře, že okolní země neměly o jejich existenci ani tušení. Jen vyjímečně, možná jen jednou za dlouhá léta, se stalo, že někdo z jiného, toho „obyčejného“ světa, zabloudil až k nim. A s příchodem jednoho takového cizince začíná náš první příběh.

Příběh první – Upíci a vlci

Ivan se prodíral hustým lesem již několik týdnů. Byl na pokraji vyčerpání a co bylo pro něho nejhorší, vůbec netušil, kde se nachází. Občas ho vyděsilo vzdálené vytí vlků, občas se mu vysílením podlomila kolena, občas ho přepadla chuť volat o pomoc, ale věděl, že v tomhle nekonečném porostu ho nikdo neuslyší.

Měl potrhané šaty, jak se již nesčetněkrát prodíral houštinami, na zádech ranec s posledním zbytkem lesních plodů, které se mu podařilo cestou nalézt a díky kterým došel bez vyhladovění až tak daleko. Když se mu však přesto už zdálo, že se z obrovského lesa nikdy nedostane, objevil se před ním malý palouk a uprostřed něho stará dřevěná chaloupka.

„Kdo mě to budí?“ ozval se po Ivanově zaklepání chraplavý hlas stařeny, která – jak se zdálo, sama obývala to malé stavení. Ivan se nejprve lekl, když otevřela se zaskřípěním vchodové dveře a uviděl její malou ušuntělou postavu, s dlouhými rozcuchanými vlasy. Na první pohled vypadala jako čarodějnice.

„Vida, Ivan.“ řekla hned, jak ho spatřila a trochu se usmála. „Čekala jsem tě už včera.“

„Co tím myslíš, babiz... chci říct, babičko?“ podivil se mládenec a znovu začal přemýšlet o tom, jestli to opravdu není čarodějnice.

„Jen se uklidni, chlapče. A pojď dál, musíš být unavený po tak dlouhé cestě.“

Ivan byl nejprve na rozpacích, nechtělo se mu té podivné osobě důvěřovat, ale když před něho postavila plný talíř horké polévky a kus čerstvého voňavého chleba, vše z něho spadlo a dal se do jídla.

„Jdu nasbírat trochu hub“ řekla stařenka poté, co chvíli sledovala, jak se Ivan láduje. Ten se jí chtěl zeptat na spoustu věcí – kde vůbec je a kudy se dostane do nejbližšího města, avšak ona na jeho otázky nečekala a při odchodu jen mezi dveřmi ještě pronesla: „Tamhle se pak můžeš natáhnout a odpočiň si. Zítra je taky den.“

A tak Ivan, poté co zaplnil svůj žaludek tou výbornou polévkou, ulehl na postel. Ta mu sice byla poněkud malá, ale jelikož několik posledních týdnů spal jen na mechu nebo v trávě, byl i za tuto vděčný.

Druhý den ráno ho probudilo hned několik věcí najednou – nádherná vůně hub, podivný šelest, něčí kroky a zvláštní vysoké hlasy, jako když štěbetají vrabci, kteří se předhánějí, kdo dřív zazpívá. „Dupíku, nedupej, nedupej, vzbudíš ho!“ řekl ten první.
„Já nedupu, nedupu! A vu...vůbec, ať Křupík nechá tu mrkev. Nedupu. Ať ji nechá. Ještě jednou do ní kousne a spadne chalupa. Kousne. Spadne.“ do toho spustil druhý hlas.
„No jo, no jo, no jo. Podívejte se, podívejte, jak je vysoký. Vysoký. Ten neprojde žádnými dveřmi v Upíkově. Žádnými, vysoký.“
„Budeme muset přestavět chalupy, než ho k nám pozveme. Přestavět.“
„Ale třeba k nám vůbec nechce. Nejdřív se ho zeptáme. Jo jo. Zeptáme, zeptáme. Nechce.“
Ivan nevěřil svým uším, ale chvíli předstíral, že ještě spí. Ty hlasy mu připadly víc než komické, ale byly i zjevně dobrosrdečné, a mohl podle nich hned vycítit, že mu rozhodně nehrozí žádné nebezpečí.
„Ten toho asi sní. Jo, sní. Jestli u nás zůstane, uděláme větší zásoby na zimu. Uděláme, uděláme. Sní.“
„Dupíku, Křupíku, běžte mu do lesa najít něco dobrého. Honem, něco dobrého, dobrého. Když se mezitím probudí, tak ho zabavím a zeptám se odkud je. No, zabavím, zeptám, zeptám.“
„Ale Lupíku. My to chceme taky slyšet. Chceme, taky slyšet.“
„Ano, taky taky. Chceme. Musíš nám to pak povědět. Musíš. Budeme spěchat, třeba se vrátíme dřív, než se vzbudí. Ano, ano. Chceme taky. Honem. Vzbudí. Spěchat. Povědět.“

To už Ivan nevydržel, zavrtěl se na posteli, jako když se probouzel až teď, protáhl se, dlouze zívl a otevřel oči. Všichni tři Upíci se zarazili a zůstali na něho zírat.

„Co vy jste zač?“ zeptal se jich. Upíci vypadali chvíli trochu vyděšeně, ale pak během vteřiny změnili svůj pohled a začali se zase předhánět v povídání.
Ten nejštíhlejší a patrně nejchytřejší z nich se představil jako první: „Já jsem Lupík.“ řekl a mírně se uklonil. Ivan se tomu musel pousmát.
„Já Křupík, Křupík.“ ozval se hned ten druhý, co měl nacpané kapsy mrkví. Hned jak toto dořekl, také si jednu vyndal z kapsy a začal – křupat.
„A já já já já jšem Dupík a my jsme všichni...“ dočkal se konečně příležitosti k představení ten poslední, který nosil na svou malou postavu nápadně vysoké a těžké boty.
„My jsme tady z Upíkova“ skočil mu do řeči Lupík a pak už to zase plácali jeden přes druhého.
„Ano z Upíkova.“
„Ukážeme ti naši vešničku, ještli chceš. Ukážeme ukážeme.“
„Nemáš hlad? Nemáš, nemáš?“
„Vstávej, vstávej, uvidíš naši vešničku.“
„Vešničku?“ zeptal se Ivan, opět pobavený jejich zvláštní mluvou, ale pak se zase už nedostal ke slovu.
„Ano vešničku, vešničku. Máme moc dobrýho jídla a pití. My tě pohostíme. Pohostíme. Vešnička se ti bude líbit. Máme moc.“
„Půjdeme jen kousek, kousek.“
„Odkudpak ty jsi, odkud odkud?“

„No tak dejte mu chvilku pokoj.“ přerušila je stařena, které si až teď Ivan všiml, jak stojí u plotny a od ní se vine ta nádherná houbová vůně. „Pojďte se také najíst, milí Upíci.“

Babička zjevně věděla, jak ty drobné mluvky utišit. Jak zaslechli slůvko o jídle, přestal je Ivan zajímat, seběhli se kolem stolu a každý ze své kapsy vytáhl dřevěnou lžíci. Stařenka, která už nevypadala tak nedůvěryhodně jako včera, nalila všem plný talíř a sama si sedla skromně do kouta na stoličku, kde usrkávala zbytek ze dna hrnce.

„Takže kde to vlastně jsem?“ zeptal se mezi ujídáním houbové polévky Ivan.
„U Upíkova, u Upíkova.“ opakovali jeden přes druhého Upíci. „Široko daleko jiná vešnička není, není. Jenom les. Jenom les.“
„My ti vešničku ukážeme. Ukážeme. Chceš?“
„Ano, chceš? Chceš?“
Ivan se chvíli rozmýšlel, až stařena zvedla hlavu od hrnce a povídá, aniž by jí Upíci věnovali pozornost: „Jen běž, chlapče. Něco jako Upíkov jen tak neuvidíš. Cítím, že máš dobré srdce, jinak bych tě nenechala Upíky vůbec poznat. Pro člověka, jako jsi ty, to bude dobrá zkušenost. Ale poslechni mě – nezůstavej u nich déle než jeden den a nijak nezasahuj do jejich životů. Nepokoušej se je naučit nic nového a neopovažuj se jim jakýmkoliv způsobem ublížit. Jen jdi, poznej je trochu, pak pokračuj svou cestou.“
„Ale ...“ Ivan se podivil, proč mu stařena takové věci říká.
„Musíš mě poslechnout, chlapče. Jen jeden den - poznej je, ale nijak nezasahuj do jejich životů. Nic nového je neuč, oni to nepotřebují. Věř mi. Jsou to ti nejdobrosrdejčnější tvorové, ne jako vy – lidi, pokud bys je chtěl změnit, jenom jim ublížíš. A ještě to hlavní: až odejdeš, nic než jídlo si od nich neodnášej a nikdy nikomu o Upících ani o Upíkově neříkej. Nikomu! Slib mi, že mě poslechneš.“
Ivan tomu moc nerozuměl, ale nakonec slíbil, že učiní, jak mu řekla. Stařenka se tvářila poněkud ustaraně. Mladík měl dojem, že ona ví mnohem víc, než se zdá a že její rady nejsou jen bláboly přestárlé ženy.

Když dojedli, rozloučili se se stařenkou a všichni tři Upíci i Ivan se vydali na cestu k Upíkovu. Asi po hodině cesty lesem, Ivan uslyšel vytí vlků. Vyděsil se, ale jeho malí společníci pokračovali bez obav dál, zabraní do nějaké nesmírně důležité debaty o mrkvi.
„Vy se nebojíte vlků?“ zeptal se jich. Upíci se zarazili, chvíli se udiveně dívali jeden na druhého, ale pak se všichni tři naráz rozesmáli.
„Jestli se nebojíme vlků? Vlků? Hi hi hi, nebojíme vlků. Nebojíme. Hi hi hi.“
„Co je na tom směšného? Vlci jsou nebezpeční.“ Ivan nevycházel z údivu.
„Nebezpeční, hi hi hi.“ pak se Upíci zase naráz smát přestali a pokračovali v diskuzi o mrkvi. Ivan pokrčil rameny, šel dál s nimi, ale nepřestal se ohlížet a naslouchat, jestli se vlci k nim nepřibližují.
Netrvalo to ani další hodinu, les se rozestoupil a Ivan uviděl tu nádheru – Upíkov.

Byla to taková menší vesnice – totiž vešnička - podle Upíků, položená na dně malebného údolí obestoupeného mohutným lesem. Už z dálky si Ivan všiml nádherných dřevěných staveb, na nichž se cosi třpytilo. Vypadalo to, jakoby prkna byla posázená drahými kameny, snad diamanty, které se ve slunci blýštily a oslňovaly kolemjdoucí. Jenže tudy jen tak nikdo neprocházel. Jen těch pár desítek Upíků, kteří pobíhali kolem těch úžasných chaloupek, všichni vypadali něčím úporně zaměstnáni. Jakmile však Lupík, Křupík i Dupík s Ivanem sestoupili k první chalupě, seběhla se celá ves je uvítat. Teď to teprve bylo to pravé štěbetání jejich hlásků, když se jeden přes druhého podivovali nad tou neobvyklou návštěvou.

Ivanovi teď zblízka došlo, že jejich chalupy jsou skutečně osázené drahokamy zarytými do opracovaného dřeva. Neměl ale potřebu je brát ani se ptát na jejich původ, nechtěl si přivlastnit nic, co mu nepatřilo. Také si pamatoval stařenčina slova – „... nic než jídlo si od nich neodnášej.“ Co slíbil, to také mínil dodržet.

Jakmile si všichni Upíci Ivana dostatečně prohlédli a vyříkali si navzájem své dojmy, zase se obrátili ke své práci. Ivan šel s nimi na druhý okraj vesnice, kde se připravovala nějaká stavba. Říkal si, že asi bude hodně důležitá, když jsou do ní zdá se zapojeni všichni Upíci do posledního.
„Tady bude bydlet Pupík s Jupinkou. No, s Jupinkou. Pupík. Bydlet.“ vyzradil mu hned Lupík.
„A to je ten Pupík tak důležitý, že mu všichni pomáháte?“
Lupíka Ivanův dotaz vcelku zaskočil.
„Pročpak, pročpak, jakpak důležitý. Pomáháme.“ Lupík sklonil hlavu a kroutil s ní. Byl chvíli zamyšlený, neboť Ivanovu otázku vůbec nepochopil. „Pročpak bysme mu nepomáhali. Pročpak?“
Až později Ivanovi došlo, že kdykoliv potřebuje nějaký mladý Upík nebo Upinka, jak se říkalo mezi Upíky ženám, postavit nový domov, ujme se toho celá vesnice, pardon – vešnička, přičemž je práce za dva dny hotová. Ivan se rozhodl jim pomoci, ale zdálo se, že ho ti malí šikulové ani nepotřebují. Ten Upík dělal to, ten zas tohle, všichni pracovali jako jeden dokonalý stroj a už odpoledne tady stály čtyři stěny i s okny a dveřmi.

Večer se všichni shromáždili v největší – společné budově vešničky a jedli, pili, hodovali a bavili se po svém. Upinky navařily pro všechny obrovský hrnec houbové polévky, kterou měli Upíci nejraději, pak směsici opečené zeleniny. Ivanovi nejdřív chybělo maso, ale jen co ochutnal, jak se jí po Upíkovsku, už na žádnou pečínku ani nepomyslel. Tak to bylo dobré.
„A odkudpak ty jsi, Ivane, odkudpak?“ zeptal se Lupík a kupodivu se již nezapojoval do veselice a pozorně ho sledoval. Začal být trochu zvědavý, když dosud se o Ivanův původ žádný z Upíků nezajímal. Do teď si Ivan připadal, že je tu vlastně navíc, ale to vše překonal jeho úžasně dobrý pocit z jejich mírumilovné povahy.
„Odešel jsem ze země krále Kazimíra.“ řekl a zesmutněl.
„A pročpak, proč?“ Lupík nechápal. Ani nikdy nepřemýšlel o tom, že by například on opustil Upíkov.
„Kvůli válce. Nechtěl jsem bojovat.“
„Kvůli vájce? Copak to je? Vájce?“
„Vy nevíte, co je válka?“
„Kdepak, vájka. To je špatné? Špatné? Povídej.“
„Ano. Válka je špatná. Buďte rádi, že ji neznáte.“
„A jakpak špatné, jakpak? Proč, žes musel odejít. Odejít?“
Ivan si zase vybavil slova stařeny z chaloupky v lese: „... nepokoušej se je naučit nic nového.“ Uvědomil si, že takové věci, jako válka, opravdu nepotřebují Upíci znát. Ani by to nepochopili. V mysli se pomodlil, aby nic takového ani v budoucnu nepoznali. Změnil tedy téma na jejich dobré jídlo, nechal si vyříkat spoustu receptů na přípravu zeleniny po Upíkovsku a pak odešel spát. Lupík ho vzal do své chalupy a dlouho, než usnuli, se mu omlouval, že má tak malé stavení na jeho velikánskou postavu.

Druhý den Ivan zalitoval, že slíbil stařeně, že u Upíků zůstane jen jeden den. Byl by tu nejraději žil po zbytek života. Nuže, slib je slib. Musí pokračovat v cestě někam, kde by se mohl usadit. Upíci si stejně zaslouží, aby žili po svém a bez vlivů okolního světa, tedy i bez Ivana. Poděkoval tedy Lupíkovi i ostatním za pohoštění, celá vešnička se seběhla, aby mu každý dal něco na cestu, a on odcházel s obrovským pytlem zeleninové směsi. Upíci nebyli nijak rozčarovaní, že odchází, stejně jako po jeho příchodu. Jen Lupík ho ještě doběhl a podal mu malý váček.
„Jsi přítel Upíků, přítel, tady máš několik kamínků, abys na nás pamatoval. Pamatoval. Šťastnou cestu, šťastnou cestu. Zase se zastav a povíš nám o vájce. O vájce. Povíš. Přítel.“ pověděl mu, aniž by tušil, o čem že to chce vlastně slyšet.
Ivan váhavě vzal váček do ruky a pak jen sledoval, jak se jeho nejoblíbenější Upík otočil a utíkal k vešničce k ostatním.
„... nic než jídlo si od nich neodnášej.“ zahřměla mu najednou v hlavě slova stařeny. Ale co, dárek musel přijmout, aby neurazil – i když Upíky snad ani nejde urazit, a když drahokamy nikomu neukáže, nemůže tím nikomu ublížit. Řekl si sám pro sebe a zasunul váček do kapsy.

Ivan kráčel lesem v povznesené náladě několik hodin, říkal si, že už mu ti Upíci chybějí. Netušil kam jde, ale šel s novým odhodláním a s lepší náladou, než před dvěma dny. Věděl, že na světě jsou lepší místa, než jeho země, která je nyní sužovaná válkou. Věděl, že jednou najde svůj nový domov. Zaslechl v dálce vlky, ale už mu nepřipadali tak hroziví, když si vzpomněl na chichotání Upíků, když je před nimi varoval.

Najednou ucítil známou vůni, ale nebyly to houby, ani směs Upíkovsky upravené zeleniny, bylo to pečené maso. Po chvilce se k vůni přidaly nějaké hluboké mužské hlasy. Ivan se zarazil. Co tu dělají další lidé? Museli bloudit stejně jako on dlouhé týdny. V tom ho zezadu popadly mohutné paže nějakého muže a strčily ho na zem.
„Co ty tady šmíruješ. Nejseš náhodou špión?“
Ivan se chvíli válel na zádech na pytli zeleniny, pak se usadil na zemi a podíval se na vojáka před sebou. Dobře poznal jeho oblečení. Je z Kazimírova vojska, z vojska jeho zlého a krutého krále, kvůli kterému odešel do světa. Jeho přilba byla už částečně rezavá, ale červeno-černá látka na kroužkové zbroji nemohla patřit nikomu jinému, že Kazimírovu vojákovi.
„Já a špión? Ne, jen pocestný.“ bránil se a začal přemýšlet, jak co nejrychleji zmizet. To ale už přišli další vojáci a objevil se i jejich velitel. Celkem jich bylo asi dvacet. Velitel - zarostlý vousatý hromotluk, kterému chyběl jeden přední zub, spíš než jako voják vypadal jako loupežník.
„Pocestný?“ zaburácel velitel a posunul si černou špičatou přilbu na hlavě. „Nevíš o nějakém městě nebo vesnici poblíž? Žije tu někdo?“ zeptal se a přiblížil se tak, že Ivan ucítil nepříjemný zkažený pach z jeho úst.
„Tady široko daleko nikdo není. Žijí tu jen ...“ v tom si Ivan uvědomil, co vyzrazuje a co by mohl způsobit Upíkům, kdyby se tihle zloduši dozvěděli o jejich údolí a drahokamy posetých budovách. Rychle se zarazil, ale bylo pozdě. Stařena ho varovala - a on nechtěně znovu porušil svůj slib.
„Kdo tady žije? Mluv!“ řval smraďoch, i když se mu zjevně trochu ulevilo, protože sám asi ani nedoufal, že se vůbec někdy dostanou z tohoto lesa.
„Vlastně nikdo.“ promluvil Ivan a sáhl si do kapsy, kde měl váček od Lupíka. Jenže ta kapsa byla prázdná, musel mu vypadnout jak ho ten voják shodil na zem. Podíval se rychle kolem, ale to už váček držel jeden z vojáků a podával ho veliteli.
„Co to tady máme? Diamanty. Kdes je vzal? Tak velké kameny jsem ještě neviděl. Mluv nebo tě probodneme!“
„Já ... ty jsem zdědil po matce.“ řekl Ivan, ale lhát nikdy pořádně neuměl a také na něm bylo vidět, že neříká pravdu.
„Lžeš! Jestli nám hnedka neřekneš, kdes je sebral, zemřeš strašnou smrtí.“ zašklebil se velitel a mluvil přitom tak blízko Ivanově nosu, že tomu se z puchu z jeho pusy málem udělalo špatně.
Ivan dostal strach. Jediné, na co teď myslel, bylo aby sám vůbec přežil a zbavil se těch vojáků. Ani si pořádně neuvědomoval, co dělá, ukázal směrem k Upíkovu. Vojáci se napřímili, podívali se tím směrem a bručeli si přitom pod vousy.
To Ivan vyskočil na nohy, nechal pytel zeleniny na zemi a vrhnul se do hustého křoví poblíž dřív, než si toho kdokoli z vojáků všiml a stačil ho chytit.
Utíkal, co mu nohy stačily, až si byl jistý, že neběží nikdo za ním. Pak se opřel o strom a sesunul se na zem. „Co jsem to udělal?“ řekl si. „Ta babička měla pravdu. Upíci nemají proti těm vojákům šanci. Až uvidí jejich chalupy posázené diamanty, určitě je pozabíjejí. Ne, co jsem to způsobil.“ Ivan začal plakat, ale pak se trochu vzchopil. „Ne, musím je varovat. Půjdu je varovat a oni se schovají. Musím jim pomoci.“ Postavil se zas na nohy a spěchal, co to šlo, směrem k Upíkovu, přitom dával pozor, aby vzdáleně obešel místo, kde se setkal s vojáky. Jen aby se k Upíkům dostal včas.

Upíci právě dokončili stavbu Pupíkova domku, udělali kruh kolem něho a radostně si začali zpívat. Pupíkova chalupa byla vskutku skvostná a ačkoliv neměla ve stěnách víc drahokamů, než ostatní stavení, zářila do okolí ze všech nejvíc.

Z lesa vyběhl Ivan. První si ho všiml Lupík a šel s úsměvem směrem k němu.
„Copak, copak, Ivane. Copak se ti přihodilo. Přihodilo se ti něco? Podívej, máme dostavěno. Teď půjdeme jíst, pojď s námi, pojď.“
Ivan celý zadýchaný nevěděl, kde začít: „Musíte se schovat. Rychle. Jdou sem vojáci.“
„Vokáci? Copak, kdopak to jsou vobáci. Dají si s námi baštu, dají?“
„Ne, oni jsou ... zlí. Špatní. chtějí vám ublížit.“
„Ale pročpak, hi hi hi, pročpak oni by nám chtěli ublížit. Ublížit? Ne, to ne.“
Ivan zůstal zírat, jak zvesela jeho varování Lupík přijal.
„Ale oni přijdou. Mají zbraně, budou ... budou válčit.“
Lupík sklonil hlavu a zase s ní kroutil na obě strany, jako když opravdu nechápe, co mu říká. „Ne, pročpak by nám chtěli ublížit, ne to ne. My se jdeme najíst. Když přijdou ti vopáci, vojáci, vodáci, přijdou, my jim dáme taky jídlo, taky. Pohostíme, pohostíme. Pohostíme voláky. Najíst.“
„Vojáci! Ale to nemůžete!“ Ivan si už nevěděl rady. Co teď? Vojáci tu budou každou chvíli a z Upíkova zbudou jen třísky.

Pak uslyšel to, čeho se nejvíc obával a co přišlo dříve než čekal. Přece jen měl delší cestu, jak se pokoušel vojáky obejít. Za ním se ozvaly mručivé hlasy skupinky hromotluků a cinkot jejich brnění a zbraní. Už je pozdě.

Vojáci se zastavili na kraji údolí a shlíželi na nádherné stavby. Veliteli se v tmavém obličeji rozzářily oči a zlostně se usmál: „Jdeme loupit. Podívejte na to, tady se napakujeme. Tihle mrňousové proti nám nemají šanci. Jdeme loupit! Nikoho nešetřete! Na ně!!“ zakřičel a všech dvacet zloduchů se rozeběhlo k Pupíkově chalupě a všem Upíkům a Upinkám, kteří si jich zatím ani nevšimli a radovali se z dobře vykonané práce.

Ivan se rozhodl Upíky bránit. Vždyť on to celé způsobil. Nechtěl, ale způsobil. Popadl klacek, který se kousek od něho válel na zemi a rozeběhl se proti ozbrojeným mužům. Věděl, že nemá šanci, ale doufal, že se k němu Upíci třeba přidají a třeba ...

Pak se to stalo. Z lesa kolem celého údolí se začalo ozývat vytí vlků. Najednou jakoby za každým stromem byl vlk a zuřivě vyl, že se to muselo rozléhat na míle daleko. Vojáci i Ivan se zastavili několik metrů od sebe a poslouchali tu zvláštnost. Upíci, jakoby už to dříve zažili, se zaposlouchali do toho „vlčího zpěvu“ a měli z něho radost. Jen Lupík, který byl také dobře naladěn, vykročil směrem k veliteli vojáků a zatímco ostatní stáli a čekali, co se bude dít, postavil se před něho a povídá: „Ahoj. Ahoj. Kdopak ty seš, kdopak? Pojď. Dáš si s námi baštu? Baštu, dáš si jo?“

Velitel se na něho podíval, zasunul meč do pochvy, vykročil k němu, napřáhl se a udeřil ho hřbetem ruky do tváře, pak se hurónsky zasmál. Lupík odlétl jako papír, spadl na zem a ještě se uhodil hlavou do kořene čnějícího ze země. Zůstal ležet. Ostatní Upíci si toho všimli a jen zírali. Netušili, co se děje. Něco takového nezažili. „Copak to Lupíkovi udělal, copak, udělal? Pročpak Lupík nevstává? Pročpak?“

Ivan jen zakřičel „Nééé!“, ale než stačil cokoliv udělat, uvědomil si, že v okamžiku, kdy Lupík spadl na zem, všichni vlci v okolí ztichli, a když se rozhlédl, uviděl jak se všude kolem míhají jejich šedá chlupatá těla. Snad spoza všech skulin kolem údolí vyběhli čtyřnozí strážci lesa, vrčeli, cenili zuby a běželi směrem k vojákům. Velitel už nestačil vydat žádný rozkaz ani se byť o jediný krok přiblížit směrem k Upíkům, v mžiku byl i s ostatními vojáky obestoupen početnou smečkou vlků, která jako by si je chtěla dát k obědu a vězte, nebyl by to pro ně žádný problém.

Vojáci zpanikařili. Nejstatnější vlk se rozeběhl směrem k jejich veliteli, a než ten vytáhl meč, zakousl se mu do nohy. Na to ostatní pohodili zbraně a dali se na útěk do lesa. Velitel zakřičel, a když ho vlk pustil, odkulhal s bolestivým úpěním za nimi. Vlci pak stejně rychle, jako se tu objevili, také zmizeli a jen několik dalších minut bylo slyšet jejich vrčení, jak pronásledují lesem vojáky a zahánějí je dál a dál, co možno nejdál od toho skvostného údolí, v němž žili Upíci.

Malý Lupík se po chvíli probral, posadil se a trochu se mu motala hlava: „Copak, copak to bylo. Bylo bum? Auvajš, pročpak, pročpak?“ pak se postavil a najednou jako by se mu nic nestalo: „Ivane, pojď, pojď, dáme ši baštu.“

Ivan si znovu vzpomněl na slova stařeny. Asi opravdu věděla víc, než se zdálo a on ani kdyby skutečně nedodržel slib a pokusil se zasáhnout do života těch dobrosrdečných lidiček, kteří si říkali Upíci, nepodařilo by se mu to. A tak to mělo být. Dal si tedy s nimi ještě jednu baštu, pak se naposledy rozloučil a šel dál svou cestou. Věděl dvě věci, že na Upíky a jejich vešničku nikdy nezapomene, ale hlavně, nikdy o nich nikomu nepoví.