Kletba

V jednom království žila královna se svým manželem. Ačkoliv byli bohatí, nebyli moc šťastní, neměli totiž žádné děti. Kdysi dávno jeden z královských předků ublížil známému rodu čarodějů a ty seslali na království kletbu. Pokud se královně a královi nenarodí syn, který by království zachránil, lidé se stanou navěky otroky čarodějů. Náš příběh začíná jednoho krásného slunečného dne, kdy ptáčci zpívají a kvetou stromy.
Do království se přihnali poslové a hned si vyžádali, aby mohli mluvit s královnou.
„Ó, královno! Je nám líto, že vám to musíme oznámit my...“ Oba poslové královně sdělili, že jejich král zemřel při cestě z Makedonie, byl totiž zraněn a pak. . . skonal."
Královna se rozplakala a prohlásila, že teď je království ztraceno, že navždy zanikne kvůli kletbě, která byla na království seslána před tisíci lety. V ten večer se v královnině pokoji objevila sudička a pravila: „Paní má, zítra porodíš syna, dej mu jméno Honza, je to dobré jméno. Brzy vyroste a vy ho pošlete do světa, aby vás a království zachránil,“ to dořekla a zmizela.
Udivená královna té noci nemohla usnout, myslela totiž na svého muže a na to, co jí řekla sudička. Stalo se tak, jak sudička předpověděla. ráno se královně opravdu narodil syn a hned vyrostl. Dokonce ho pojmenovala Honza a poslala ho do světa. Ještě ho políbila na čelo a pravila: „A pamatuj, láska je silnější než zlo.“
Tak se Honzík vydal zachránit království. Šel skoro týden, když tu najednou potká u rybníka děvče. „Dobrý den, děvče.“ Pozdraví ji. Dívka princi pozdrav
opětuje.
„Mohla byste mi říct, kudy se dostanu do vesnice?“
„Jděte pořád rovně, ale moc dobré uvítání nečekejte, za vesnicí kují pikle zlé čarodějnice. Lidé se bojí, aby se náhodou nepřátelili s přeměněnou čarodějkou. Nikdo nikomu nevěří,“ odpověděla dívka, která se princi nesmírně líbila.
Po nějaké chvíli se Honzík zeptal, jak se vlastně dívka jmenuje. Její jméno bylo Tereza. Princ se rozhodl, že už půjde, že musí být ve vesnici ještě před setměním, musí si ještě sehnat nocleh. Terezka se nabídla, že ho doprovodí, a tak si povídali o princově poslání. Když se Terinka dozvěděla, že Honza je ten princ, který má zachránit království, byla z toho celá udivená. Když dorazili do vesnice, už slunce zapadlo, a tak Honzík zůstal na noc u milého děvčete.
Mezitím čarodějnice ve svém hradu kuly pikle, jak zabránit tomu, aby Terka šla s Honzou. Jejich hrad byl skoro celý rozbořený. Kolem něj rostly mohutné staré stromy, které tvořily také střechu kouzelnického sídla. Uvnitř bývaly tři místnost, v té napravo stály dvě postele rozežrané od molů. V dalším pokoji nebylo nic kromě starého kola od kočáru a v té největší, poslední, místnosti se na zemi válely myši a kosti, kusy starého pergamenu. Na stěnách viseli obrazy některých jejich předků, v jedné místnosti bublaly lektvary všeho druhu (bílé, červené, fialové, zelené, ohnivě oranžové i duhové). Stála tam i pec a uprostřed stůl s polámanými židlemi. Po celém prostoru se povalovalo všelijaké harampádí a na jedné spadlé polici měla své místo čarovná koule a kniha, hnědá tlustá kniha s obrázkem jakési čarodějnice míchající lektvar.
„Krůro, podej mi mou knihu a ty Pižmo, přines mi čarovnou kouli!“ Přikázala ta nejhroznější baba jménem Rákyšmíla dvěma menším stvořením.
„Chachá, tak oni se snaží zachránit království, ale to se jim nepovede, já je rozdělím,“ radovala se stařena.
„Ale mami, ty bys pořád někoho chtěla rozdělovat a ubližovat mu! A. . . co by se vlastně muselo stát, aby království zachránili? Řekni.“ Zeptala se nenápadně malá čarodějka.
„Ukliď kouli!“ Rozkázala znovu své dceři a pokračovala: „No, museli by se mít opravdu hodně rádi. Museli by k sobě projevit lásku, nebo jak tomu sprostému citu lidé říkají. Jenže já. . .“
„Jim to překazíš. Ale proč? Vždyť náš rod většinou lidem pomáhal a měl je rád, jenže ty, Chomrana první, Chomrana druhá a já nevím, kdo ještě. . . jen vy musíte lidem ubližovat!“ Vyhuboval matce bratr Pižmy, Krůra. Potom oba začali tančit kolem své zlé matky.
„Máma se snaží všechno zhatit,
nechce nám však za nic platit.
Je to hnusná příšera,
míchá lektvary za šera.
Nepřeje štěstí nikomu,
přijde brzy do hrobu!!!“
„Dost! Ticho! Zmizte! Okamžitě mi zmizte z očí! Vlastní děti se staví proti zákonům svého prastrýčka, urážejí svoji jedinou maminku a. . .“ Další lamentování Krůra s Pižmou už neslyšeli. Vzali svou matku za slovo a zmizeli jí z očí. A to nadobro. Rozhodli se, že pomůžou Honzíkovi a Terezce. Alespoň tak, jak jim to kouzelnické zákona dovolují.
Terka s Honzou zrovna přecházeli potok, když se před nimi objevily dvě malé postavy. Nebyly však zlé, jak si mysleli.
„Pižma,“ představilo se mrňavé stvoření. „A to je můj bratr Krůra.“ A vše, co mohla říct, jim vypověděla. Krůra jim zase daroval kouzelné pírko, které je mělo dovést až k Rákyšmílina hradu. Pak oba zmi-
zeli. Človíčci putovali dál a pak konečně stanuli u zříceniny. Chvíli se rozhlíželi kolem dokola, jenže najednou někdo chňapl po Terezce a letěl s ní na koštěti pryč.
„Nehledej mě, zachraň království!“ Stačila zakřičet Terka. Honza ale chtěl zachránit i ji. V jednu chvíli byl pevně rozhodnut, že nejdříve zachrání Terinku, ale. . . Něco mu říkalo, aby nejdříve zachránil své království, udělal tak. Vešel do rozpadlého hradu, do místnosti s bublajícími lektvary. Do cesty se mu postavil povědomý malý mužík.
„Princ sem přišel,
aby kletbu našel.
Já Krůra všechno vím,
jsem Rákyšmílin syn.
Pomůžu, když budeš chtít,
odvahu však musíš mít!“
„Dobře, pomoz, Krůro. Řekni, jak království zachráním. Jak zachráním Terezku!“ Spustil princ. Mužík byl však trpělivý: „Neukvapuj se!“ Honzík chtěl namítnout, že království není to jediné, co musí zachránit. Vysvobodit musí i Terezku. Ale Krůra nedbal na jeho ukvapenost a v klidu pokračoval dál: „Za chvíli přiletí má matka. Všechno si musíš vyjednat s ní, ale přeci ti mohu být nápomocný. Přivede si novou služku – dcerku, jak říká. Ta služka bude Terezka. Možná, že bude vypadat jinak, ale ty nic nesmíš vzdát. Kletbu musíš najít sám. Já ti jí dát nemůžu, ani ti nemůžu říct, kde je. Zradil bych totiž můj rod a stalo by se mi. . . Vlastně ani nevím, co.“ Zrovna, když chtěl dát Honzíkovi jednu zvlášť důležitou radu, slyšel, jak se do hradu řítí čarodějnice. Tak zmizel.
V tu se ozvala rána a do místnosti vtrhla baba: „Jeje, návštěva! Krůro! Pižmo! Ke mně!“ Na prince se jen mžikem podívala a dál si ho nevšímala jako by tam vůbec nebyl. Pižma s Krůrou přišli za svou matkou, která jim představila jejich novou „sestru“. Měli jí říkat Můra.
Honzík si okamžitě uvědomil, že tohle hrůzné nazelenalé a bradavičnaté stvoření má být jeho milovaná Terezka. Proto se rozhodl s ní navázat řeč: „Můro, neviděli jsme se někde?“ Zeptal se opatrně, jenže Můra – Terezka na něj jen vyjela: „Kde bychom se asi měli vidět, nemyslíš? Neznám tě: A navíc, co tu pohledáváš ty sprostý pozemský červe?!“
„Dobrá otázka Můro.“ Pochválila svou novou dcerku Rákyšmíla. Znovu se obrátila na udiveného prince: „Já vlastně vím, co chceš. Zničit kletbu a zachránit království. . .“ Šklebila se čarodějka, ale Honzík jí skočil do řeči: „A také Můru – Terezku.“ Přeměněná dívka se na něj nechápavě podívala a šla ke své matce. Ta se mu vysmála dala mu návrh, aby u ní rok sloužil, pak že mu kletbu dá. Honzík jí to uvěřil, ale to neměl dělat. Celý rok u ní těžce pracoval za suchou kůrku chleba. Občas mu Pižma s Krůrou přihodili něco navíc, když se zlá ježibaba zrovna nedívala. A Terezka? Té byla přítomnost prince úplně ukradená.
Po roce Honzík požádal Rákyšmílu o kletbu. Rákyšmíla se mu vysmála: „Princ by chtěl kletbu. Víš princi, co bych to byla za člověka, kdybych ti jí jen tak dala. Vždyť bych přišla o jeden z největších rodinných majetků. Och, ten rok uplynul tak rychle. No, milý Honzíku, počkej si ještě rok. Příště ti ji opravdu dám.“Ta baba ho zradila a to si přece princ nenechá líbit. Přemýšlel, co má udělat, aby čarodějnici rozzuřil. Honzík si vzpomněl na slova své matky: „A pamatuj, láska je silnější než zlo.“ Že ho to nenapadlo dřív! Rákyšmíla nemá ráda lidi, kteří milují. Nikdy nedokázala pochopit jeden z nejvzácnějších lidských citů, o němž se říká, že je to ten nejkouzelnější a nejmocnější cit na světě. Nesnáší lásku. Princ přistoupí k ošklivé Terezce, chytne ji za ruku a praví: „Když jsem tě spatřil poprvé, myslel jsem si, že jsi jen obyčejná dívka. . .“ Terezka se na něj podívala jako na něco slizkého. „Ale mýlil jsem se. Objevil jsem v tobě kouzlo. Kouzlo lásky. Miluju tě!“ To dořekl a s rozechvělým srdcem pozoroval Terezku. Ta se na něj usmála: „Já tebe taky Honzo.“
To Rákyšmílu vyvedlo z míry: „To ne! Kouzlo pominulo! Její povaha se změnila!“ Vyváděla Rákyšmíla. Lítala po místnosti a lamentovala. Toho využil Krůra. Popadl knihu ze spadlé police a přečetl: Befeleme Troso Rýzi, ať tahle baba zmizí.“ Poté čekal, co se bude dít. Přiběhla k němu Pižma a objala ho. Nikdo nevěděl, co se stane dál. Krůra porušil kouzelnický zákon. . . Když se delší dobu nic nedělo, Pižma našla kletbu a předala ji Honzovi se slovy: „Můžeme jít s vámi?“ Samozřejmě mohli. Vždyť oni byli ti, co jim nejvíce pomohli. Krůrovi se sestřin návrh moc nezamlouval. Bál se, že se jich lidé polekají. Honza namítl, že se nemají lekat, protože nezáleží na tom, jak kdo vypadá, ale na tom, jaké má srdce. A Pižma s Krůrou měli srdce ze zlata.
Všichni se vydali do Honzova království, kde je lidé s radostí přivítali. V zámku princ spálil kletbu, která je ještě nedávno zužovala. Kletba pominula a všichni žili šťastně. Honzík se svou matkou nevěřili svým očím – z Pižmy a Krůry se stali lidé a z Terezky zase obyčejná dívka.
Na počest toho všeho královna vystrojila slavnost, na které si Honzík vzal Terezku za ženu. Pižma s Krůrou dostali domečky u voňavého lesa. A Terezka s Honzou? Ačkoliv princova maminka chtěla, aby Honzík s Terezkou vládli jejímu království, oni nechtěli. Tvrdili, že na to mají ještě dost času.. Po dvou letech se Honzíkovi a Terezce narodily dvě děti – Jiříček a Karolínka.