December´s Night Dream

,,Venku se čerti žení.“
Starý Caleb vešel do rozehřáté kuchyně.
Čepici měl naraženou do čela a nos a uši úplně červené od mrazu.
Položil několik polen březového dřeva do kouta místnosti, ometl si nánosy sněhu z kabátu a poté si sundal tlusté rukavice z bobří kůže.
Natáhl ruce nad plotnu, aby se trochu ohřál.
Nell na chvíli ponechala škrábání brambor a vykoukla ven z okna, jako by se chtěla přesvědčit.
Opravdu, dvůr mizel pod sněhem a ve vzduchu poletovaly vločky jako lívance.
Ostrý ledový vítr dul v komíně.
Statná kuchařka byla pro jednou ráda, že může být v teple a nemusí ven do toho marasu. Oškrábala poslední bramboru a hodila ji do košíku k těm ostatním, doufajíc, že bude mít dost česneku na pořádné bramboráky.
V hrnci na plotně už se vařila zeleninová polévka a naplňovala místnost vůní, ze které se člověku sbíhaly sliny na jazyku.
,,Kde je naše malá Eloise?“
,,Poslala jsem ji do sklepa pro česnek. A už není malá, je jí šestnáct.Pořád ji rozmazluješ jako nějakou princeznu z cukrkandlu.“
,,Kdybys nepovídala.“
,,Už se zase hádáte?“
Eloise právě vstoupila do místnosti. s několika palicemi česneku v rukou.
Bylo to líbezné děvče s čistou pletí, kulatými růžovými tvářemi a pěkně tvarovanými, korálově červenými rty.
Posadilo se na stoličku, popadlo ze stolu nožík a začalo loupat stroužky česneku.
Jejich štiplavá vůně zanedlouho naplnila celou místnost.
,,Myslíte, že budeme mít nějaké hosty?” zeptala se Eloise vesele.
,,V tomhle počasí těžko.“Caleb, který se začal soukat z kabátu. ,,Člověk by musel být blázen, aby lezl do takové vánice.”
,,Dora od Steindlerů povídala, že včera přinesli do vesnice dva umrzlíky.” ozvala se Nell důležitě.
,,Dora je stará drbna.”
,,Přestaň mektat a radši přilož pod kotlem.”
Caleb si začal něco huhlat pod vousy, nicméně se natáhl pro několik polen a ty pak vhodil do ohně. Z řeřavých uhlíků se zvedla sprška zlatých jisker.
Zničehonic se ozvalo bouchání na dveře.
,,Tak vida! Přece jen někdo přišel!”
,,Eloise, běž otevřít!”
Eloise si sundala ušpiněnou zástěru z režné látky a uhladila si sukni.
Ještě na sebe rychle koukla do zrcadla a zastrčila si za ucho několik neposedných tmavých pramínků, které jí vyklouzly z copu.
Poté zamířila k domovním dveřím.
Odsunula petlici a mezerou vykoukla ven.
Na prahu stáli dva cizinci, jeden vysoký, druhý menší, oba zachumlaní do dlouhých plášťů podšitých kožešinou.
,,Hledáme nocleh!” houkl větší z nich.
Přes hučení vánice ho téměř nebylo slyšet.
,,Buďte vítáni.” Řekla Eloise zdvořile a otevřela dveře dokořán, aby mohli vstoupit.
Poté za nimi zase zavřela, aby dovnitř zbytečně nepouštěla zimu.
Oba muži si z hlav shodili kápě.
Větší z nich vypadal tak na dvacet let, možná víc, možná míň, měl tmavé kudrnaté vlasy, svázané v týle koženou šňůrkou a širokou tvář ošlehanou větrem.
Jeho společník byl o něco mladší a hubenější, jeho trojúhelníková tvář byla hladce oholená a dlouhé světlé vlasy pečlivě zčesané za uši.
Vypadal trochu jako šlechtic.
Nell vyšla z kuchyně a cestou si ještě zastrkávala vlasy pod čepec.
,,Vítejte, pánové! Čím vám můžeme posloužit?”
,,Horkou polévkou, čerstvým chlebem a dobře vychlazeným pivem.” zahalekal tmavovlasý muž rozjařeně. ,,A tady náš patlal by si dal víno. Nějaký dobrý ročník.”
Nell přikývla, i když pochybovala, že by ve sklepě našla lepší ročník než ten letošní.
Víno se v těchto končinách špatně shánělo, hlavně v zimě.
Často se stávalo, že bryčky se zbožím zapadly do sněhu a trvalo to i několik dní, než se dostaly ven.
Když kupci náhodou neumrzli, museli čelit hladovým vlkům nebo v horším případě zlodějům.
Nicméně kývla na Eloise, aby hosty obsloužila.
Dívka si jí však nevšímala a zbožně civěla na mladšího hosta.
,,Pa-patlala? Vy...vy jste malíř?” zajíkla se.
V obličeji byla rázem rudá jako pivoňka.
Světlovlasý mladík na ni upřel studený, téměř děsivý pohled.
Pak ji sjel pohledem od hlavy k patě.
Mimoděk ustoupila o krok a narazila tak do Nell, která ji okamžitě začala hubovat.
Ušklíbl se.
Eloise sklopila hlavu a zamířila do sklepa obstarat láhev vína.
Nell se opět plně věnovala oběma cizincům.
,,Rádi bychom tu přespali.“ říkal právě ten starší. ,,Máte nějaké volné pokoje?“
,,Ale jistě, v podkroví je malá komůrka. Postel je tam sice jen jedna, ale nebude problém dát vašemu společníkovi na podlahu slamník.”
,,Na podlahu?" zopakoval světlovlasý muž znechuceně. ,,Vy byste mě nechali spát na podlaze?"
Vypadal upřímně v šoku.
Nell přešlápla.
,,Nejsme hotel.” vložil se do hovoru Caleb. ,,A vůbec, ještě jste se nám ani nepředstavili.”
Hromotluk se praštil dlaní do čela, až to zadunělo.
,,Ach, ano, promiňte mi to. Bylo to ode mě nezdvořilé. Jmenuji se Silvio. A tohle je můj bratr Amadeo.”
Nell měla co dělat, aby nad tím udiveně nezavrtěla hlavou. Ještě nikdy neviděla sourozence, kteří by si byli tak málo podobní.
Veliký Silvio působil hranatě, těžkopádně.
Ruce měl jako lopaty, dlaně hrubé a mozolnaté.
Usmíval se tak, že kdyby neměl uši jako zarážky, úsměv by se mu obtočil kolem celé hlavy.
Zato blonďatý Amadeo, krásný jako archanděl, vypadal křehce, jako nějaká panenka.
I pod kabátem bylo vidět, že je štíhlý a má dokonalé držení těla. Jeho ruce v rukavicích z kozlí kůže byly jemné jako ruce dívky.
Tvářil tak povýšenecky, že by ho nejradši popadla za vlasy a vyhodila ven na mráz.
Že prý malíř! Pche.
Potřeboval by do ruky sekyru, aby zjistil, co je opravdová práce.
Uvedla oba mladíky do výčepní místnosti a poručila Calebovi, aby zapálil oheň v krbu.
Caleb se s remcáním odebral ven pro další dřevo na oheň a Nell odběhla do kuchyně- poklice na hrnci s polévkou začala nebezpečně poskakovat.
Eloise se mezitím vrátila ze sklepa s láhví vína, poslední, kterou měli.
Obchodníci s vínem už se neobjevili téměř tři měsíce.
Prostřela hostům stůl obyčejným hliněným nádobím.
Amadeo vzal do rukou lžíci a s nakrčeným nosem si ji prohlížel.
Eloise na okamžik zalitovala, že nekoupili ty krásné porcelánové talíře, které jim nabízel
kupec z města a které otci připadali tak drahé.
V duchu si Amadea představovala, jak sedává v přezdobeném salonku a porcuje bažanta stříbrným příborem.
Nalila víno do číše a postavila ji před Amadea.
Doufala, že se na ni alespoň podívá, ale on si jí nevšímal, zkoumal dno otřískaného talíře a šklebil se u toho.
Silvio se na ni usmál a poplácal ji po zádech.
,,Jak se jmenuješ, krasavice?” zeptal se.
,,E-Eloise, pane.” pípla.
,,Eloise. Krásné jméno. Přisedni si k nám.”
Eloise chvíli váhala, ale poté se posadila na lavici vedle Amadea.
Nesměle se na něj obrátila.
,,Přijeli jste z daleka?” zeptala se.
Vypadal rozladěně
,,Jak daleko je pro tebe daleko?” zeptal se.
,,No...z města?”
Škaredě, pohrdavě se zasmál.
Eloise se zamračila. Nechápala, co je na tom tak k smíchu, ale nenašla odvahu zeptat se.
,,Řekni mi, Eloise, je u vás v tomhle kraji vždycky taková zima?“ obrátil se k ní Silvio, který začínal mít pocit, že konverzace vázne.
,,Skoro vždycky, pane.“ přikývla. ,,Ale dnes je obzvlášť špatné počasí. Devon se nejspíš zlobí.“
,,Devon?“ zopakovali oba bratři svorně.
,,Devon sídlí v lesích kolem hor. Je to bohyně zimy, přináší sníh a led. Říká se, že když má špatnou náladu, rozpoutá vánici.“
,,A už ji někdo někdy potkal?“
,,To ne. Ale slyšela jsem, že každý, kdo spatří její tvář, zemře. Loňskou zimu se to stalo jednomu čeledínovi z vedlejší vesnice. Jeho tělo se prý vůbec nenašlo.“
Chvíli bylo zamyšlené ticho.
Pak se Amadeo hlasitě rozesmál.
,,Čemu se směješ?“ podivil se Silvio.
,,Její prostotě, bratříčku. To děvče je tak jednoduché, až je mi ho líto.”Amadeo vrhl na Eloise pohled plný pohrdání. ,,Vážně na ty povídačky věříš, maličká?”
Poslední slovo téměř vyplivl.
Eloise uraženě našpulila ret.
,,Ale je to pravda! Zeptejte se tatínka! Mluvil se sedlákem, u kterého ten čeledín pracoval!“
,,Nezajímají mě povídačky, které táhnou vesnicí.“
Eloise toho měla akorát tak dost.
Rázně se zvedla od stolu a odpochodovala do kuchyně.
Přitom si dala si záležet, aby u toho nadělala co nejvíc hluku.
Důkladně za sebou práskla dveřmi.
,,Namyšlenec!” odfrkla si nakvašeně.
,,Kdo?”
Nell právě servírovala talíře s polévkou na tác a mračila se u toho. Polévka jí připadala málo slaná a zelenina zase příliš rozvařená.
Co naplat, dobrá hospodyně musela být vždycky nespokojená.
,,Amadeo.”
,,Ale no tak. Je to PAN Amadeo. Nezapomínej, že je to náš host.”
,,Bla bla bla.”
,,A nebuď drzá.”
Eloise protočila oči v sloup, popadla podnos s polévkami a kopnutím si otevřela dveře.
Stejným způsobem je za sebou zase zavřela.
Nell nad tím jen zavrtěla hlavou.
,,Ta holka je jako hrom do police.” zamumlala a hodila jednu bramborovou placku na pánev.
Zasyčelo to.
,,Vždyť je taky tvoje.” zamumlal Caleb, který seděl na židli vedle pece a oklepával si sníh z bot.
,,Co jsi to říkal?!”
,,Vůbec nic.”
,,Já jsem tě moc dobře slyšela.”
Caleb obrátil oči v sloup navlas stejně jako jeho dcera a radši se dál věnoval svým botám.

,,Eloise, dones pánům do pokoje trochu čaje.”
Eloise, která seděla na stoličce před zrcadlem a rozčesávala si vlasy, si povzdychla.
Už byla unavená z toho, jak musela jejich hosty neustále obskakovat.
Veliký Silvio spořádal za jeden večer kotel polévky, pecen chleba a k tomu obrovskou hromadu mastných bramboráků. To vše zapil litrem piva.
Eloise jen čekala, až spolkne naráz celou krávu.
Naopak Amadeo toho moc nesnědl- polévka mu přišla příliš slaná, chleba nedopečený a víno kyselé.
Co přišel, neustále si na něco stěžoval- že v jejich pokoji táhne od podlahy, z matrace čouhají trsy slámy, deka je příliš tenká a polštář naopak moc tenký.
Eloise z toho všeho nakonec rozbolela hlava.
Odhodila si dlouhé tmavé vlasy z ramen a popadla podnos s konvicí a dvěma hrnky.
Zdálo se jí, že váží snad tunu.
Plouživým krokem vystoupala po schodech a zaklepala na dveře pokoje pro hosty.
Nikdo se neozval.
Zkusila to znovu.
Nic.
Usoudila, že jejich hosté už nejspíš spí, a chystala se sejít zase dolů, když vtom zaslechla třísknutí a výkřik.
Polekala se tam, že podnos málem upustila.
,,Zatraceně!” zaslechla Amadeův rozčilený hlas. ,,Ach, zatraceně!“
Jejich blonďatý host klel tak divoce a nevybíravě, že se Eloise neubránila zvědavosti a nakoukla do pokoje škvírou mezi dveřmi.
Silvio byl rozvalený na posteli, nohy mu čouhaly přes pelest. Chrápal, jako když řeže dříví.
Bratrův křik ho nedokázal vyrušit ze spánku.
Amadeo klečel na všech čtyřech na podlaze, kolem něj byly rozházené čtvrtky drahého papíru, štětce a tuby s barvami.
,,Proč?!” vztekal se a trhal na kusy jeden z výkresů. ,,Proč na to nemůžu přijít?”
Vyhodil kousky do vzduchu.
Pak si všiml Eloise a zmlkl.
Tváře mu nepatrně zrůžověly, jak se zastyděl.
Eloise položila podnos na stůl, vykasala si sukni nad kolena a přidřepla si vedle něj.
,,Na co nemůžete přijít?” zeptala se měkce.
Amadeo vypadal, že si vzteky vyškube vlasy.
,,Proč to nemůže být lepší? Proč to nemůže být dokonalé?!”
Sebrala ze země jeden z jeho náčrtků a pozorně si ho prohlédla.
Jemnými tahy uhlem na něm byl dům s mnoha okny a velikým balkonem, obklopený zahradou s živým plotem.
V životě neviděla nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo takovému paláci. Dokonce ani netušila, že existují ploty z křoví.
,,Já myslím, že je to krásné.” namítla.
Vrhl na ni pohled plný sarkasmu.
Krátce, štěkavě se zasmál. Znělo to strašně.
,,Koho zajímá, co si TY myslíš? Co jsi vůbec zač? Hloupá venkovská holka. Nestojím o tvůj názor, jen o dokonalost. Rozumíš?!“
Jeho slova se jí propalovala do srdce.
Neschopná slova se zlostně kousala do rtu. Slzy se jí nahrnuly do očí.
Proč jenom podlehla kouzlu jeho krásné tváře a chtěla ho povzbudit?
Litovala sama sebe, že se nechala takhle ponížit.
Zmuchlala papír, který držela v ruce, do kuličky a vztekle jí po něm mrštila.
,,Pro vás není dokonalé ani samo peklo!“ zavřískla.
Poté vyskočila na nohy a se vzlykáním se vyřítila ven z pokoje.
Prásla za sebou dveřmi tak silně, že se okenní tabulky roztřásly.
Silvio trhnutím procitl ze sna.
,,Co to…co to bylo?“ hekl. ,,Kde je ten sud?“
Spatřil svého bratra, jak se souká do pláště.
,,Kam jdeš?“
,,Hledat dokonalost.“
,,Tak se rovnou koukni po tom sudu.“ zablábolil Silvio, padl obličejem do polštáře a začal opět chrápat.
Amadeo si natáhl rukavice, vzal ze stolu olejolampu a opustil pokoj.

Jak se noc blížila k ránu, vánice ustala..
Sice stále sněžilo, ale ledový vichr už se stačil přesunout na sever.
Amadeo se brodil navátým sněhem a zuby mu jektaly, v ruce stále svíral olejovou lampu, která už pomalu dohořívala.
Celou noc strávil venku a byl promrzlý až na kost.
Nevěděl, co přesně hledá, ale byl plně odhodlaný to najít, i kdyby měl zapadnout do sněhu a umrznout.
Pro dokonalost se musí leccos obětovat, opakoval si v duchu.
Slunce pomalu vycházelo nad obzor a jeho rudé paprsky se odrážely od sněhu, který tak hrál všemi barvami.
Amadeo zíral na tu krásu, neschopen slova.
Byla tohle ona dokonalost, kterou hledal?
Nebyl si jistý.
Náhle koutkem oka zaregistroval nějaký pohyb.
Lekl se, že pro něj přišli vlci.
Otočil se.
Vlci to nebyli.
Byla to žena.
Tančila po sněhu a vůbec se do něj nebořila tak jako Amadeo.
Na sobě měla dlouhý plášť s kapucí a dlouhé černé vlasy za ní vlály jako závoj.
Pro Amadea byla ztělesněním dokonalosti.
Její obličej byl jako vyřezaný ze slonoviny a připomínal krásné tváře Boticelliho andělů, ústa byla plná, krásně tvarovaná a rudá jako třešně.
A oči….oči měla černé a divoké, lačné jako vlk.
Amadeo byl jako omámený.
Když se žena chystala zmizet mezi stromy, vyhrkl:
,,Počkej!“
Zarazila se.
Její rty se pohnuly.
Amadeo, vyslovily jeho jméno, nevyšlo z nich však ani hlásku.
Opět vykročila.
Amadeo se dal do běhu a prodíral se přitom sněhem, který mu sahal až po pás.
,,Počkej!“ křičel. ,,Neodcházej!“
Čekala na něj na břehu zamrzlého jezera uprostřed lesa.
Studený vítr se pohrával s prameny jejích lesklých vlasů jako s kusem sametu.
Celý udýchaný se opřel o kmen smrku.
Ledový vzduch ho pálil v hrdle, jako kdyby polykal písek.
,,Počkej na mě….“ zachraplal.
Ženiny rty se roztáhly do úsměvu.
Natáhla k němu svou dlaň.
Pobízela ho.
Amadeo sebral poslední zbytky sil a přistoupil k ní.
Vložila mu obě bílé ruce do dlaní.
I přes rukavice cítil, že je její kůže studená jako kus ledu.
,,Ty…ty jsi….“
Zničehonic ho popadla za zátylek a přitáhla blíž k sobě.
Jejich rty se setkaly.
Amadeo zavřel oči a téměř přestal dýchat.
Z toho polibku ho zamrazilo v žaludku.
Po chvíli se od něj odtrhla a vstoupila na led.
Kráčela po zamrzlé vodní hladině a její chůze se podobala tanci.
,,Počkej….Devon!“
Devon se ohlédla přes rameno a koutky jejích rtů se zvedly do úsměvu.
Pokračovala v cestě.
Amadeo se pustil za ní.
Sotva však vstoupil na zamrzlou hladinu, led se pod ním prolomil a jezero jej pohltilo.
Zprvu si vůbec neuvědomoval, co se vlastně stalo.
Voda v jezeře byla tak ledová, připadal si, jako kdyby se mu špičky doběla rozžhavených jehel zabodávaly do kůže.
Leknutím vykřikl a do plic mu okamžitě natekla voda.
Začal kolem sebe divoce kopat a snažil se vynořit hlavu nad hladinu, ale bránil mu v tom led.
Mokrý plášť a těžké boty ho stahovaly ke dnu.
TEĎ zemřu, blesklo mu hlavou.
Vtom ho něco chytilo kolem pasu.
Pohlédl dolů do temné hlubiny.
Devon ho štíhlýma bledýma rukama objímala kolem pasu a obličej mu tiskla na hruď.
Usmívala se.
Amadeovi se zatmělo před očima.
Přestal sebou házet, jeho tělo ochablo a začalo klesat ke dnu.
Temnota jej pohltila.
Celý život pátral po dokonalosti.
A jediné, co nakonec našel, byla dokonalá smrt.