Almanach snů

Malý starožitnický krámek byl zastrčený mezi dvěma šedivými umolousanými činžáky a působil tak poněkud nepatřičně.
Měl zdobenou výlohu a obložení z lakovaných dřevěných trámů, u dveří cinkala ve větru skleněná mozaiková lampa a jak slunce zapadalo, vrhala kolem sebe v zapadajícím podzimním slunci červené a zelené odlesky.
Připomínal spíše útulné obydlí staromódní dámy, která už chce mít svůj klid, ale vede malý nenápadný obchůdek s haraburdím, aby zůstala ve styku s ostatními lidmi.
Avšak kolemjdoucí o něj nejevili zájem.
Chvíli jsem je pozorovala a všimla si, že mu věnují jen zlomek vteřiny a hned sklouznou pohledem k obchůdku s cukrovinkami na druhé straně ulice.
Sáhla jsem do kabelky a chvíli se v ní přehrabovala.
Konečně jsem z ní vylovila malý pomačkaný papírek.
Uhladila jsem ho o koleno a přejela očima adresu naškrábanou rozklepaným neuspořádaným rukopisem.
Dělalo mi problémy rozlišit písmenka jedno od druhého, ale nakonec jsem přece jen rozluštila adresu:

~Cesariovo starožitnictví, Moaning Street 12, Shadyside.~

Pohlédla jsem na číslo nade dveřmi.
Adresa souhlasila.
Hodila jsem papírek zpátky do tašky a stiskla kliku ve tvaru mořské panny.
Nakoukla jsem dovnitř škvírou mezi dveřmi, kterou se okamžitě protáhl průvan a nafoukal do tmavého obchodu několik suchých lístků, které padaly jako sníh z pestrobarevných korun stromů.
Vklouzla jsem dovnitř a zavřela jsem za sebou dveře.
Mosazný zvonek mi přitom zacinkal nad hlavou.
Uvnitř bylo šero a ticho, přerušované jen tikáním několika kyvadlových hodin, rozvěšených na zdi nad prodejním pultem.
Za kasou (takovou tou starou, u které se muselo točit kličkou, aby se otevřela) seděla mladá žena a četla si.
Jakmile zaregistrovala mou přítomnost, zvedla veliké, azurově modré oči od knížky.
Pozdravila jsem a ona kývla.
Ve tváři byla krásná jako porcelánová panenka a vlnité zlatavé vlasy jí sahaly až do poloviny stehen.
Na sobě měla dlouhé bílé šaty z čistého hedvábí a živůtkem z jemné bílé krajky
Při pohledu na ni mě bodl osten závisti.
Se svými matně černými vlasy a nezajímavýma šedýma očima jsem se s ní vůbec nemohla srovnávat.
Zaplula mezi regály se starými ohmatanými knihami.
,,Potřebuji, aby ses mi tam porozhlédla po jedné knížce.“ vybavila se mi babiččina slova. ,,Jmenuje se Almanach snů. Nezapomeneš to....?“
Jestlipak nějaká taková kniha vůbec existuje?
Babička byla přece jen dost stará a měla to v hlavě popletené.
Nicméně mě poprosila, abych se po Almanachu porozhlédla, a já jsem prostě nemohla říct ne.
Chvíli jsem bloudila mezi policemi a přijížděla očima po různých titulech.
Narazila jsem na několik Biblí, všechny byly vydané ještě před válkou, a na opravdu starožitný výtisk Alenky v říši divů od Lewise Carolla.
Na Almanach snů jsem narazila až v posledním regálu.
Stoupla jsem si na špičky a vytáhla knihu z nejsvrchnější police
Byla malá, menší než všechny ostatní, a měla poznání méně stránek.
Otřela jsem prach z desek a chvíli jí otáčela v rukou.
Vazbu měla poněkud potrhanou a zlatý nápis na deskách se loupal.
Na přebalu nebylo ani zmínky o tom, kdo knihu napsal ani o čem vlastně je.
Nedočkavě jsem ji otevřela.
Čelist mi poklesla zklamáním.
Zažloutlé stránky byly prázdné, nebyla v nich ani řádka, ani obrázek, nic.
Nelezlo mi do hlavy, proč babička touží po knize, ve které není vůbec nic, ale rozhodla jsem se po tom nepátrat a s knihou v podpaží jsem zamířila k pokladně.
Položila jsem kniha na pult.
Ona žena v bílých šatech na mě nepřítomně zírala modrýma očima a nevydala ze sebe ani hlásku.
Ani se nezvedla, aby mi knihu započítala.
Jen seděla v křesle, ztuhlá jako prkno.
,,Ehm...madam?“ zamumlala jsem a připadala si tak trochu jako idiot.
Ještě chvíli jsem váhala, ale pak jsem přece jen vztáhla ruku a jemně šťouchla do ramene.
Žena se v křesle nebezpečně zakymácela, když vtom jí ruka vyklouzla z hedvábného rukávu a s žuchnutím spadla na podlahu, kde zůstala ležet dlaní vzhůru.
Uskočila jsem a zaječela hrůzou.
,,Přejete si, slečno?“
Těžká dlaň mi zničehonic dopadla na rameno.
Zařvala jsem podruhé a podařilo se mi zakopnout o své vlastní nohy, načež jsem zadkem padla rovnou do krabice se starými divadelními převleky.
Při dopadu se z hadrů zvedl oblak prachu.
Křečovitě jsem se rozkašlala.
,,Jste v pořádku?“
Chvíli mi to trvalo, než jsem si dala srdce a průdušky do pořádku.
Teprve pak jsem zvedla hlavu.
Nade mnou se skláněl asi třicetiletý muž v bezvadně nažehleném tmavém obleku s proužkem, takovém, jaký nosíval před lety můj dědeček.
Měl dokonce i tu hedvábnou vestu s řetízkem od hodinek, zastrčeným v kapse.
V ruce třímal vycházkovou hůl se stříbrnou rukojetí.
Jeho vlasy byly dlouhé a skoro bílé a oči....
Udiveně jsem zamrkala.
Měl každé oko jiné.
Levé bylo modré, pravé zelené.
Ještě nikdy jsem neviděla nikoho s takovýma očima.
Na tom muži bylo něco bizardního, ale zároveň nesmírně přitažlivého.
Zrudla jsem jako rajče a začala se soukat ven z krabice.
Šlo to ztuha.
,,Nechcete pomoct?“zeptal se.
Ani nečekal na odpověď a popadl mě za zápěstí.
Trhnutím mě vytáhl zpět na nohy.
Zapotácela jsem se a poté začala jsem překotně vysvětlovat.
,,Já...chtěla jsem zaplatit...ta dáma....její ruka...“
Muž zamrkal a pohlédl na ženu, stále ztuhle sedící v křesle, a na štíhlou bílou ruku, povalující se na podlaze.
Poté se rozesmál.
Do tváří se mi znovu nahrnul ruměnec.
,,Co je tu k smíchu?“ obořila jsem se na něj.
Namísto odpovědi se sehnul, zvedl ruku ze země a hodil mi ji.
Vyjekla jsem, když mi přistála v náručí, ale zároveň mě zaplavila vlna úlevy.
Ruka byla umělá.
Pohledem jsem přejela po umělohmotném kloubu na rameni a bledých, nehybných prstech.
,,To je....to je jen figurína?“ vysoukala jsem ze sebe nakonec.
Muž přikývl.
,,Jmenuje se Balbero.“ řekl a zvedl figurínu z křesla.
Byla malá, menší než já, a to mám stošedesát centimetrů s odřenýma ušima.
Najednou se mi chtělo řvát smíchy. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem si mohla myslet, že je živá. Musela jsem vypadat pěkně pitomě.
Balbero na mě zírala skelnýma modrýma očima, ve kterých nebyla ani jiskřička života.
,,Páni. A já myslela, že je to člověk.“ zasmála jsem se a podala muži umělou ruku.
,,To se tu stává poměrně často.“ nasadil figuríně ruku do kloubu a trochu s ní zahýbal, aby se ujistil, že drží tak, jak má. ,,Mimochodem, jsem Cesario, majitel. Přejete si?“
Poklepala jsem na desky Almanachu, ležícího na pultě.
Cesario pohlédl na titulek a jeho zvláštní, ale přesto hezká tvář se zachmuřila.
,,Jak se jmenuješ?” zeptal se zničehonic.
,,Ashleyová.”
,,Cordelia?”
,,Winnifred. Cordelia je moje babička.”
V jeho tváři se objevil záblesk poznání.
,,Znáte moji babičku?” podivila jsem se.
,, Cordelia byla pozoruhodná žena.” povzdychl si. ,,Pokud je ta knížka pro ni, nechám ti ji zadarmo.”
,,Ale...ale to nemůžu přijmout!”
,,Naopak, musíš. Měla bys jít, než si to rozmyslím.”
,,Tak....tak teda děkuju.”
Cesario přikývl.
,,Pozdravuj babičku. Na shledanou.”
,,Nashle.”
Opustila jsem obchod s knihou v podpaží.
Cesario byl opravdu zvláštní týpek.
Přemýšlela jsem, kde se mohl setkat s mojí babičkou.
Vždyť už kolik let neopustila svůj pokojík v podkroví!
Cordelia Ashleyováměla odjakživa spoustu tajemství.
Když jsem byla malá, často si mě brala na klín a vyprávěla mi krásné příběhy nebo mi dávala hádanky.
,,Tak, Wendy, poslouchej dobře. Jde slepice jedna za druhou. Kolik jich jde řadě?”
,,.....dvě?”
Pokaždé, když jsem řekla špatnou odpověď, vítězoslavně se zasmála a zatleskala sukovitýma rukama.
,,Špatně! Neposlouchala jsi. Říkala jsem, že slepice jdou jedna za druhou. Jedna plus dva rovná se tři. V řadě jdou tři slepice.”
,,Ale to byl chyták!To není fér!”
Marně jsem se s ní dohadovala o tom, co je fér a co není.
Babička si prostě stála za svým. A možná proto jsem ji měla tolik ráda.
Strčila jsem Almanach do tašky a přešla přes silnici na zastávku.
Autobus právě přijížděl.

Když jsem o několik hodin později odemykala dveře našeho bytu, všimla jsem si máminých lodiček, nedbale pohozených před prahem.
Zamyšleně jsem pohlédla na hodinky.
Bylo teprve půl šesté.
Máma se obvykle vracela z kanceláře až po deváté večer.
Stalo se snad něco? blesklo mi hlavou.
V předsíni jsem ze sebe shodila boty a zamířila rovnou do kuchyně.
Máma seděla za kuchyňským stolem a hlavu měla vloženou v dlaních.
Před ní stál hrneček s kávou, ze kterého se kouřilo.
Musela přijít chvilku přede mnou.
,,Mami? Co tu děláš? Neměla bys být ještě v práci?”
Pohlédla na mě.
Oči měla červené a napuchlé od pláče.
Zarazila jsem se.
,,Stalo....stalo se něco?”
Máma vstala ze židle a sevřela mě v náručí.
Poté se tiše rozvzlykala.

Od babiččina pohřbu uplynulo několik týdnů a vše se vrátilo do normálních kolejí.
Máma začala opět chodit do práce a mě zrovna končil semestr, takže jsem měla tolik práce se zkouškami, že jsem neměla ani chvilku času to, abych zajela vrátit Almanach snů Cesariovi.
Nechala jsem mu poslat babiččino parte, ale nebyla jsem si jistá, jestli mu došlo.
Na pohřbu jsem ho neviděla.
Pak bylo po zkouškách a já poprvé od mé návštěvy v Shadysidu otevřela Almanach.
A nestačila jsem se divit.
Horlivě jsem listovala hustě popsanými stránkami a lapala po dechu.
Text byl psán rozmáchlým elegantním písmem.
Zevnitř na deskách stálo:
~Lia Mansfielová, Svatojánská noc, léta páně 1919.~
Nedočkavě jsem obrátila list.
Pokoušela jsem se číst, ale po chvíli už jsem zívala tak, že se mi málem roztrhla pusa a klížily se mi oči, takže jsem se nedokázala soustředit na děj.
Autorka vyprávěla cosi o rozkvetlých třešních.
O tom, jak narůžovělé lístky poletovaly ve vzduchu a připomínaly sníh....

Musela jsem usnout, protože když jsem se probudila, seděla jsem v trávě a zády jsem se opírala o rozkvetlou třešeň.
Lístky, které vítr unášel po okolí, opravdu vypadaly jako sněhové vločky.
Vedro bylo k zalknutí, rozložitý strom mi však poskytoval stín.
Vzduch voněl létem.
Pohlédla jsem vzhůru do větví třešně....a ztuhla jsem.
,,Panebože….“
Hleděla jsem na hejno macatých kaprů, jak se prohání kolem koruny a proplétá se mezi větvemi.
Kolem oblak na jasně modrém nebi kroužil obrovský sumec, pronásledovaný několika pstruhy, jejichž šupiny se stříbřitě leskly.
Těsně před obličejem se mi prosmýkla vypasená závojnatka. S vyjeknutím jsem vyskočila na nohy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Stála jsem na kopci, který ze všech stran obklopovalo pole plné zlatých obilných klasů.
Po prašné cestě šla nějaká žena v lehkých bílých šatech a se slamákem na hlavě .
Tmavé vlasy měla spletené do copu a slunce jí pražilo na opálená ramena.
Byla bosá, střevíce si nesla v levé ruce, a občas se sehnula, aby natrhala několik květů krvavě rudého vlčího máku.
,,Haló!” zavolala jsem na ní a spustila se dolů z kopce. ,,Počkejte, prosím vás!”
Žena se zastavila a obrátila se ke mě.
Hupsla jsem na cestu a vyhrkla:
,,Co to má znamenat?!”
Žena, nebo spíš dívka, nemohla být o moc starší než já, na mě vyjeveně zírala.
,,Co tím myslíš?”
,,No přece ty ryby! Co dělají ve vzduchu?”
Holka se na mě usmála.
,,Ach tak.” přikývla. ,,Ty jsem vytvořila já.”
,,Cože?”
Mávla rukou do neurčita.
,,Tohle všechno...ty ryby, pole, i ten strom...jsem vytvořila já.”
,,Ty...ty jsi Lia Mansfieldová?”
Přikývla.
,,Jak se jmenuješ?” zeptala se pak.
,,Uhm......Winnifred.”
,,Řekni, Winnifred, kdopak ti dal moji knihu?”
,,Myslíš Almanach snů?”
Další přikývnutí.
,,Dal mi ji jeden starožitník....jmenuje se Cesario.”
Dívka se zasmála.
,,Drahoušek Cesario!” řekla. ,,Jestlipak mi už odpustil?”
Přestávala jsem ztrácet ponětí, o čem to vlastně mluví.
,,Ehm... co by ti měl odpustit?”
Lia otrhala z vlčích máků všechny lístky a vložila je do pohárku ze svých spojených dlaní.
Nechala lehký teplý větřík, aby je roznesl po nebi.
,,To, že jsem ho vytvořila.”
,,Tys....tys vytvořila Cesaria?” vysoukala jsem ze sebe šokovaně.
Lia se zasněně zahleděla do dálky.
,,Almanach snů je příběh, který jsem Cesariovi vymyslela. A udělala jsem ho nešťastným.”
,,Jak?”
Lia se smutně usmála.
,,Zeptej se ho na to sama. Možná ti to všechno poví.”
,,Ale....”
,,A můžu tě o něco požádat, Winnifred?” skočila mi do řeči.
,,No....jistě.”
Pozorovala hejno barevných rybiček, jak tančí mezi deštěm lístků z vlčích máků.
,,Řekni mu, že je mi to moc líto.”

Probudila jsem se až po poledni s obličejem zabořeným do polštáře.
Almanach leželo deskami vzhůru na podlaze vedle postele.
Vyštrachala jsem se z postele tak rychle, jako ještě nikdy, a naházela na sebe oblečení.
Poté jsem seběhla po schodech dolů do kuchyně.
Máma už začala chystat oběd.
,,To je dost, že už jsi vzhůru.” zamručela namísto pozdravu. ,,Už jsem tě chtěla jít zkontrolovat, jestli ještě dýcháš.”
Pozorovala mě, jak se soukám do bundy a nadávám u toho.
,,Kam tak spěcháš?”
,,Něco vyřídit. Půjčím si auto. Do večera budu doma. Pa.” vychrlila jsem ze sebe jedním dechem a popadla z háčku klíčky od naší fordky.
Dveře za mnou zaklaply.
Cesta autem do Shadyside trvala méně než hodinu.
Zaparkovala jsem přímo před starožitnictvím a s Almanachem v podpaží vtrhla dovnitř.
V lokále nikdo nebyl.
Jedny z hodin začaly odbíjet jednu hodinu a z dvířek nad ciferníkem vyletěla kukačka.
,,Pane Cesario?” zvolala jsem. ,,Jste tu?”
Naklonila jsem se přes pult a pohlédla za roh.
Byly tam dveře, zakryté těžkým sametovým závěsem.
Uslyšela jsem odtamtud hudbu.
,,Cesario?” zkusila jsem to ještě jednou.
Nedostalo se mi odpovědi, a tak jsem obešla kasu, rozhrnula závěs a otevřela dveře za ním.
V tom okamžiku jsem se ocitla v divadelním hledišti.
V pozadí hrála hudba, světla byla ztlumená a osvětlovala jen hlediště.
Na něm právě probíhalo představení.
Cesario měl na sobě černý smoking s dlouhými šosy a otáčel se v rytmu tanga.
Místo taneční partnerky z masa a kostí mu v náručí spočívala Balbero.
Na figurínu si však nepočínala špatně.
Její pohyby byly dokonalé a elegantní a ve svých dlouhých, tmavě rudých šatech s hlubokým výstřihem vypadala dokonale.
Člověk by vůbec nehádal, že je to jen figurína.
Světla je následovala, kam se jen hnuli.
V jejich tanci bylo něco provokativního a vášnivého.
Krok, otočka, krok, záklon.
Byla jsem uchvácená, zírala jsem na ně s otevřenou pusou, neschopná slova.
A pak skladba skončila.
Tanečníci se chystali uklonit pomyslnému publiku, když v tom si mě Cesario všiml.
Nevypadal zrovna nadšený tím, že mě vidí.
Nechal Balbero stát na jevišti a zamířil ke mě.
Kývla jsem na pozdrav.
Odpověděl stejným způsobem.
Podávala jsem mu Almanach, on však zavrtěl hlavou.
,,Nechci to.”
,,Co vám Lia Mansfieldová udělala, že ji tak nenávidíte?” zeptala jsem se zpříma.
Nejspíš jsem zabředla do příliš bolestivých vod, poněvadž se Cesario odvrátil.
,,Lia Mansfieldová mě stvořila.” zamumlal.
Poté sáhl do kapsy a vytáhl z ní dýmku. Nacpal ji tabákem a zapálil
,,Vytvořila mi život, jaký by si každý přál. Život v bohatství, obdivu a přepychu.
Žil jsem si jako anglický lord. Poznal jsem i lásku...”
Při těch slovech zalétl pohledem k Balbero, která stála na pódiu jako socha z bílého mramoru, krásná a neživá.
,,Balbero přišla odnikud, pojmenovaná po démonech z pekla, a okamžitě mě okouzlila svým tancem. Připomínala mi bájnou Salome, divokou a nespoutanou....”
Odmlčel se.
,,...a pak?”
Cesario vyfoukl kroužek kouře, který se zatřepetal ve vzduchu a rozplynul se.
,,Chtěl jsem, aby byla jen a jen moje.” zamumlal. ,,Aby mi ji nikdo nemohl vzít.A ona z Balbero udělala to, co je- kus dřeva, neživou loutku chladnou jako kus ledu. A tím mi zničila život.”
Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem mlčela.
,,Víš, kdo byla Lia Mansfieldová?” zeptal se mě Cesario a prolomil tak ticho.
,,Ne tak docela.”
,,Lia je přezdívka. Celé jméno zní Cordelia.”
,,Moje...moje babička?!”
Cesario přikývl.
Tak odtud znal moji babičku.....
Sklopila jsem oči k zemi a kousla se do rtu.
,,Dokázal byste jí odpustit?” zeptala jsem se, i když jsem v to příliš nedoufala.
Pokrčil rameny.
,,Co je psáno, to je dáno.”
Jakmile to vyslovil, trklo mě to.
,,Počkejte tady!” vyhrkla jsem. ,,Musím si pro něco skončit domů!”
Koukal na mě, jako bych právě spadla z višně.
Potutelně jsem na něj mrkla.
Něco mě totiž napadlo....

Nedůvěřivě hleděl na lahvičku s čirou tekutinou, kterou jsem postavila před něj na pult.
,,Co je to?” chtěl vědět.
,,To je řešení vašeho problému.” řekla jsem a opatrně odšroubala zátku.
Vzala jsem do ruky kus vaty a navlhčila ho v roztoku.,,Podejte mi Almanach.”
Mlčky mi podal knihu, otevřenou na poslední stránce.
~,,.....a její údy a zdřevěněly, rudá ústa ztuhla v nepřítomném úsměvu, oči nabyly skelného lesku.
Kůži již měla na dotek chladnou a hladkou jako bílý porcelán.
Srdce jí zamrzlo v hrudi.
Stala se neživou panenkou.”~
Začala jsem onen odstavec pomalu přejíždět navlhčeným tamponkem a modlila se, aby to vyšlo.
Z chemie jsem měla přece jen trojku s odřenýma ušima.
Vítězoslavně jsem zavýskla, když první řádek zmizel.
Cesario zalapal po dechu.
,,Jak...jak jsi to udělala?”
,,Tomuhle se říká zmizík.” poučila jsem ho. ,,Dokáže vymazat text psaný inkoustem.Tím můžeme poupravit část, ve které se Balbero změnila ve figurínu.”
Cesario vypadal upřímně dojatě.
,,Já...já nevím, co na to říct...”
,,Tak mlčte a nechte mě pracovat.”
Když zmizel i poslední řádek, zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
Prosila jsem všechny svaté, aby to vyšlo.
Uplynula minuta, možná dvě.
Pak za mými zády vrzly dveře.
Balbero, kterou jsme nechali usazenou v hledišti, teď stála na prahu a ve tváři měla zmatený výraz.
Těkala očima ode mě k Cesariovi a zpět.
Ale byla živá a ještě krásnější než předtím.
,,Jaktože...jaktože ....”
Nedořekla, namísto toho s vrhla Cesariovi do náruče.
Cesario na mě pohlédl.
Jeho pohled doslova přetékal vděčností.
Zhoupla jsem se na židli a chvíli hleděla na ty dvě hrdličky.
,,Ještě by to chtělo nějak zakončit, nemyslíte?” nadhodila jsem a vzala do ruky propisku.
Svým kulatým dětským písmem jsem na konec stránky připsala :

~A žili spolu šťastně až navěky....~