Jak to bylo?

V malebné vesničce na okraji lesa se pomalu začala snášela noc. Na obloze byl zavěšen velký zářící měsíc. Aniž by jste si pořádně uvědomili, že se smráká, tma vás zcela pohltila. Byl tu však někdo kdo si to plně uvědomoval, ba dokonce i na ten okamžik vyčkávaů. Jeho jméno nám však zatím není známo. Víme pouze to, že se tato osoba schovaná pod rouškou noci pomalu a potichu přibližuje k lesu. Jako by byla tažena neviditelnou silou, nemění směr jde přímou čarou k tyčící se černé hradbě.

Druhý den ráno hajný Martin Potápka nemohl dospat neboť ho zase trápil stále ne a ne přicházející spánek. Proto raději oblékl svůj, každodenním používáním obnošený, kábát vzal pušku a vydal se na obchůzku lesa. Neuběhlo ani půl hodiny, když celý udýchán přiřítil se zpět do vesnice a rovnou přímo na náves. Zde se z hluboka nadechl a začal křičet na celé kolo: ,, Pytláci!! Pytláci!!! Někdo nastražil past v mém lese!! A divoce při tom zvedat nad hlavu železné oko. Div mu samo nesevřelo rozčilenou pěst.
Okna se pomalu otevírají a ospalí lidé si cosi rozhořčeně mumlají o raním klidu. Po sléze však bručení přeroste ve vzrušený šepot: ,,Paní? Slyšela jste to?“. ,,Je mezi námi, musí to být nkdo znás.“ ,,Kdo to byl? Kdo to udělal?“ Až teď si pak Potápka uvědomil, že se měl raději ovládnout a ne tady vyvolat takový poplach, který tímto způsobil a nejspíše tak padoucha vyplašil. Proto se raději potichu vytratil zpět do hájovny zanechávající za sebou rozčileně štěbetající ves.

Od rána se nemluvilo o ničem jiném, než o příhodě z lesa. To víte, v malé vesnici už se dlouho neudálo nic tak vzrušijícího od minulého podzimu. A to, když se starý Lojza Bartáků vydal z hospody domů, ale nějak si popletl cestu a jal se to vzít přímo přes místní rybník. Díky bohu se žádná tragédie nekonala. Jelikož ho zahlédl ponocný a přesvědčil ho, že tutdy cesta nevede.
Ale že by někdo pytlačil? To si nikdo z obyvatelů nepamatoval a proto každý rozumoval nad tím kdo by to mohl být.
Lidé se rozdělili na několik nepřátelských táborů a i blízcí sousedé na sebe vrhali podezírající pohledy.

Martin Potápka byl od toho objevu dosti mrzutý a ani ho už netěšila vyhlídka na blížící se podzimní lov. Jeho žena se mu raději klidila z cesty a nechávala ho napospas černým představám a myšlenkám. A tak jen seděl v křesle u krbu, zachmuřený a rozčilený. A to až do té doby dokud někdo nezabušil na okno. Byla to zdejší slušně řečeno velmi zvědavá dáma jménem Jaroslava Zapletalová. A hned také spustila:
,,Tak co pane Potápka, už jste toho padoucha polapili?.“
,,Ještě nev….“
„No já bych pro vás měla takový tip, je to ale čistě pouze doměnka…“
,,Opravdu?Ale to snad nebude ani nutné..“
,,Někdo prý včera v noci viděl, že se u Sušánků dlouho do noci svítilo.“
,,Ale jděte, takhle někoho obviňovat jenom kvůli světlu!“
Rozzlobí se hajný a přibouchne okno. Že by Jakub Sušánka v noci líčil v lese past? Ten starý dobrák, který mu často v lese pomáhá? Ten? Nikdy…

Od nalezení pasti se dveře v hájovně netrhly. Každou chvilku někdo přišel zvěstovat že viděl jistou osobu, v noci venku a že to byl asi Jakub Sušánka. I když se zpočátku takovým myšlenkám pan Potápka bránil. Stejně mu to nakonec nedalo a červíček pochybnosti v něm začal hlodat svou cestu. K večeru už to nemohl vydržet a rozhodl se že se půjde k Jakubovi a narovinu se ho zeptá.

V podvečeral tedy zabouchal na dům Jakuba Sušánky. Přijde mu otevřít jeho stará matka a tak se optá na Jakuba ta mu však řekne, že toto ráno odjel k nemocnému strýci pomáhat mu na statek. Martin slušně poděkuje a omluví se za vyrušení, v hlavě se mu však honí tisíce myšlenek: ,,Je to tedy pravda?Proč by jinak Jakub odjížděl?Že by se přece jen obával, že bude odhalen?“ A nebo má stará Sušánková pravdu a on opravdu musel odjet pomáhat strýci?“.

Vrací se zpět přes vesnici. Tam je kupodivu i na tuto hodinu rušno. Uprostřed návsi stojí malý hlouček okolo Jaroslavy Zapletalové a o něčem živě diskutují. Hajný se k nim nenápadně, ze zvědavosti přiblíží. Hlavní slovo má právě ona zvědavá dáma: ,,Jistě to byl on. Nikdo jiný se v lese nevyzná tak dobře jako on. Tedy, kromě pana Potápky samozřejmě, ale ten si asi těžko bude ve vlastním lese líčit pasti.“ Pousměje se babka. A loupne očkem po Martinovi. Ale pokračuje dál jako by tam nebyl: ,,To víte, nikdy bych to do něj neřekla, na první dojem působí slušně, ale co mi víme… Sami mají často nouzi tak proč si nepřilepšit??“ Lidé okolo ní souhlasně zašumí a pomalu se rozcházejí do svých domovů a s nimi i náš hajný.

Čím víc o tom Martin po návratu přemýšlí, tím víc věcí mluví proti Jakubovi a začíná na něj mít pořádný vztek. Tohle by od něj nikdy nečekal. A přestože ještě ráno bezmezně věřil v jeho nevinu taď už začíná uvažovat o tom jak se mu pomstí. Nejsou sice žádné důkazy a proto nebude moci být po zásluze potrestán avšak ve vesnici se na něj budou dívat skrz prsty. A to docela jako potrestání v této malé vesnici stačí.

V malebné vesničce na okraji lesa se pomalu snáší noc. Na obloze je zavěšen velký zářící měsíc. Aniž by jste si pořádně uvědomili, že se smráká, tma vás zcela pohltila. Byl tu však někdo kdo si to plně uvědomoval, ba dokonce i na ten okamžik čekal. Osoba se pomalu vydala k lesu. V jednu chvíli když měsíc obzvlášť zazářil osvětlil kousek kostkované látky na tajemné postavě. Osoba schovaná pod rouškou noci se pomalu a potichu přibližuje k lesu. Jako by byla tažena neviditelnou silou, nemění směr jde přímou čarou k tyčící se černé hradbě.

Druhý den ráno je neděle. Je čas oběda a stará Zapletalová právě vytahuje do zlatova opečenou pečínku. Samolibě se usměje a utře si mastné ruce do kostkované sukně.