Malá romance

Hlavní město království Trimore se rozkládalo na uměle vytvořeném pahorku, který nechal podle pověsti navršit první trimorejský král. A město na něm zbudované nechal pojmenovat Deorhen. Odtud vládly již celé generace králů a královen poddaným ve své zemi. Samo hlavní město ale nikdy úplně neovládli. Deorhen bylo město králů, aristokratů a boháčů ale bylo i městem hříšníků, podvodníků a zločinců. A tak, zatímco bohatí a mocní spali, vylézala tato spodina lidu ze svých úkrytů, aby žila svým životem. Když kocour není doma, myši mají pré. Kdo měl rozum, v noci nevycházel. Rozumní lidé věděli, že pokud by šli ven v noci, nemuselo by se jim toto dobrodružství vyplatit. Bohužel, nebo možná bohudík, princ Atel miloval dobrodružství a rozhodně nepatřil k rozumným lidem…
Atel procházel ulicemi Starého města pouze v doprovodu svého nejlepšího přítele – Thomase, aristokratického synka. Byli přátelé už odnepaměti. Vyráželi spolu do ulic a nyní mířili k jedné hospodě kde se právě odehrávala rušná zábava. V hostinci, který nesl název U plného džbánu, vyhrávala rychlá a rytmická hudba. Spoře oblečené dívky tancovaly na stolech a odhazovaly kusy svých oděvů. Muži popíjeli, hlasitě mluvili a smáli se. Atel a Thomas přistoupili k výčepu a objednali si pivo. Opřeli se o dřevěnou desku a koukali po ženách. „Tady to je. Dva korbely poctivýho trimorejskýho piva.Tak co líbí se vám nějaká z nich?“ Korpulentní hostinská hodila hlavou ke svým „svěřenkyním“. „Váhám mezi rusovláskou a brunetkou. Co myslíš ty?“ zeptal se Thomas hostinské. „Ta brunetka je zkušenější ale taky dražší…“ Atel jejich hovory neposlouchal a koukal po sále. Dva muži se hádali o nějako ukradenou cetku, někdo hrál v kostky a jiní mlsně koukali po dívkách. Hudba pořád vyhrávala ale najednou ztichla uprostřed písně. Sálem zašumělo a ve dveřích se objevilo asi šest mužů, mezi nimiž jasně dominoval muž kolem třicítky s plnovousem a širokými a rameny. „Nejsou tu moji chlapci?!“ zeptal se směrem k hostinské. „Ne máš tu jen dceru. Je vzadu zavolám jí.“ Hudba zase začala hrát a muži si sedli ke stolu. Atel s Thomasem by tomu nevěnovali pozornost kdyby ale nepřišla hostinská a za ní mladá dívka. Byla středně vysoká, štíhlá a velmi krásná. Na černých polodlouhých vlnitých vlasech měla červený šátek. Na sobě měla široký živůtek rudé barvy, černou rozevlátou sukni a vysoké černé kožené boty. Někdo z mužů zavolal : „Nicolleto zazpívej nám tu naší.“ a ostatní muži se houfem přidali. Dívka se zasmála a vylezla na nejbližší stůl. Za doprovodu houslí a bubínku začala zpívat.

„Přišla už noc vítr vál ulicí
ztichlou a pustou jak sama poušť
Navštívit kostel tak jako věřící
to není pro mě já chci teď pít!
Vidím už hospodu v krku mi prahne
slyším svý přátele, spodinu města
Města co jméno má Deorhen.

Já nechci modlit se chci jenom pít
A k tomu holku na klíně mít
Žít jako cháska bavit se víc
Krást a loupit potom už nic.

Spodino lidu schovej se do skrýší
Východ už přichází konec hrátkám
Začíná lov na nás nejhorší
Varuj svý přátele dokud čas máš
Slunce už vyšlo paprsky pálí
A jejich psi už po nás jdou

Já nechci modlit se chci jenom pít
A k tomu holku na klíně mít
Žít jako cháska bavit se víc
Krást a loupit potom už nic.

A když tě chytnou nedej se nic
Tvý přátelé pro tebe přijdou
Budeš zas s náma, se spodinou
Na zábavu máš noc jedinou

Já nechci modlit se chci jenom pít
A k tomu holku na klíně mít
Žít jako cháska bavit se víc
Krást a loupit potom už nic.

Odbyla poslední hodina noci
Spodino schovej se zas a znova
Pánové děvky – prodejné moci
Na lov náš zatroubí zas…

Celá hospoda poděkovala dívce potleskem, boucháním, pískáním a veselým křikem jen Atel stál jako přikovaný. „Kdo je ta holka? Patří k tobě?“ zeptal se se zájmem šenkýřky. „Ale ne. Ta ke mně nepatří. To je Nicolleta, dcera krále zlodějů.“ Nicolleta seskočila ze stolu a zamířila k výčepu. „Ahoj Suzie dej mi korbel. Po tom zpívání mi vyschlo.“ Řekla a pohled jí sklouzl k Atelovi. „Ty seš tu novej co? Nikdy sem tě tu neviděla.“ „Totéž bych moh´ říct já o tobě“ řekl Atel a prohlížel si jí. Zblízka vypadal ještě krásnější. „Jsem Nicolleta, dcera krále zlodějů.“ „Slyšel jsem. Pracuješ tady?“ „Ne zůstávám u Suzie když jde táta a jeho hoši na lov.“ Najednou se jí blýsklo v očích, vzala ho za ruku a vedla okolo výčepu do kuchyně. Tam se srazili se Suzie. „Suzie budu vzadu, řekni to kdyžtak tátovi jo?“ „Ty tam jdeš s nim?“ zeptala se a měřila si Atela pohledem. Nicolleta se podívala z Atela na Suzie, šibalsky se usmála, mrkla a prohlásila : „Jdu tam sama.“ A táhla Atela dál do útrob hostince U plného džbánu.
Místnost, ve které Nicolleta tak trochu žila, byla v podkroví v zadním traktu hostince. Byl tady stůl se svíčkou, slamník a jedna nebo dvě police. A pak tu bylo střešní okno, ke kterému Nicolleta dovedla Atela. „Není to úžasný výhled?“ zeptala se. Atelovi se naskytl výhled na hvězdnou oblohu s měsícem a na ztemnělý a tichý palác – jeho domov. Trochu ho to zarazilo a pak odpověděl. „Ano moc hezký.“ „Občas, když je mi smutno koukám na palác a představuju si jaké je to tam žít.“ Atel si povzdychnul. Strašně jí chtěl říct pravdu. Chtěl jí říct jak strašně nudný a upjatý život je v paláci. Za vějíři krásy a okázalosti jsou jen intriky a lži. Chtěl jí říct jak má každý svého ochutnávače a osobní gardu. O tom světě lží a přísné etikety kde musel každá den žít. Už už se chystal přiznat ke svému původu. „Líbíš se mi…Ani nevím proč. Vůbec tě neznám a stejně si tu se mnou. Jak se vlastně jmenuješ?“ Atel se nadechl a odhodlal se říct Nicolletě pravdu. Jenomže najednou do podkroví vběhl nějaký chlapec. „Nicol jsou tu vojáci. Tvůj táta a chlapi už jsou pryč. Vem kámoše a koukejte se ztratit.“ Nicolleta otevřela střešní okno a vzala Atela za ruku. Za chvíli už se přes střechy dostali na ulici nedaleko hospody. „Musím se tam vrátit je tam Thomas.“ „To nejde když tě chytí čeká tě několik ran bičem.“ V úzké uličce kde stáli se ozvaly kroky a k nim doběhl zadýchaný Thomas. „Jdou za mnou. Rozluč se se slečinkou a padáme jinak si to slíznem oba dva.“ Řekl rozčileně k Atelovi. „Nevím ani jak se jmenuješ a nepůjdu odsud dokud mi to neřekneš.“ Řekla rozhodně Nicolleta. „Ty nevíš kdo je tohle?“ zeptal se nevěřícně Thomas. „Tohle je Atel, princátko trimorejské. O tom si snad slyšela ne?“ Než stačila cokoliv říct ozvaly se znovu kroky, tentokrát ale vojáků. Nicolleta se rychle otočila a běžela dolů ulicí. Atel jí sledoval dokud se mu neztratila z očí. Byla tak překrásná…
Otcové Atela a Thomase se dohodli na trestu. Thomas měl ještě toho dne odcestovat na venkovské sídlo své rodiny. Atel měl zase domácí vězení ve své komnatě. Po několika dnech měl pocit, že zešílí. Často byl vzhůru až pozdě do noci a z balkonu pozoroval měsíc, hvězdy a město. Bloudil očima mezi budovami a hledal podkrovní okno hostince U plného džbánu. Najednou uslyšel jakési šustění a pak se mu na balkon s kočičí pružností vyhoupla Nicolleta oblečená v chlapeckých šatech. Vlasy skryla pod svůj červený šátek a teď se na něj vítězoslavně usmívala. „Výsosti“ udělala pukrle a rozesmála se. Atel byl stále celý pryč z toho co se právě stalo. Rychle jí zavedl do pokoje. „Musíš pryč.“ „Ne Jsem tu protože…protože si mě zaujal.“ Řekla a vášnivě ho políbila. „Nicolleto ty tomu nerozumíš. Nemůžeš tu zůstat a už vůbec ne proto pro co jsi přišla. Tady mají stěny oči i uši. Někdo tě uvidí nebo nás uslyší a můj otec tě potrestá. A tentokrát to nebudou malicherné rány bičem Může tě dát pověsit! Uteč dokud to jde!“ „Ne. Přišla jsem za tebou a zůstanu.“ „Jsi blázen.“ „Ne. Ale pro tebe jsem ochotná to risknout.“ řekla a znovu ho políbila.
Nad Deorhenem vycházelo slunce. Atel se probudil s Nicolletou v náručí. Lehce s ní zatřásl. „Je čas odejít má lásko.“ zašeptal jí do ucha. Nicolleta se líně protáhla a vstala. Byla už téměř oblečená když do pokojů vtrhla královská garda a zatkla jí. Atel se je pokoušel zastavit ale co to bylo platné. Nicolletu přivedli rovnou před krále. Soudu přihlížel i Atel. Nemohl však nijak zasáhnout protože ho držela jeho osobní stráž. Rozsudek nad Nicolletou byl jednomyslný – smrt. Měla být okamžitě popravena na náměstí. Král spěchal s provedením trestu kvůli jejímu otci. Chtěl si tak pojistit, že Nicolletu nikdo nezachrání. „Otče to nemůžeš.“ snažil se Atel ale marně. Celý dvůr se přesunul k náměstí, aby pozoroval popravu. Když vedly stráže Nicolletu okolo Atela na chvíli zastavili. Nicolleta přistoupila k Atelovi a koukala na něj očima plnýma něhy. Chtěl jí říct jak moc ho to mrzí ale ona ho prstem umlčela a místo slov ho políbila.Vojáci se dali do pohybu a odváděli Nicolletu k šibenici. Kat jí dal oprátku kolem krku a okolo očí jí chtěl ovázat rudý šátek. „Nech si ho já už mám jeden na vlasech.“ Řekla Nicolleta. Dívala se na královskou lóži. Král zvedl ruku k povelu. Nicolletě zahrál na rtech cynický úsměv a když král ruku spustil, otevřela se jí pod nohama zem. Ozval se praskot a místo mrtvé dívky zůstal ba šibenici jen zbytek provazu.
Nicolletu se vojákům nepodařilo nikdy najít. Atel se vzdal titulu a z paláce odešel. Přidal se ke skupině krále zlodějů. Osm měsíců po jeho odchodu z paláce se v podkroví hostince U plného džbánu ozval dětský pláč. Chlapec dostal jméno Nicolas.