Proč mají kosi žluté zobáky

Bylo ráno. Slunce svítilo, stromy se zelenaly, ptáčkové už pěknou chvíli švitořili, na trávě se třpytila rosa. A nikde se nespalo – ani dědeček Řehoř, ani babička Emílie. Dědeček Řehoř si sám pro sebe povídal : noc už dávno odešla k jiným. „ Kde je můj kosáček?“ ptá se, když se dívá po dvoře. Často si s kosem povídal o svém stáří, o tom, že by se rád vrátil do dětství. Celé hospodářství ale spí. Jen černý kocour Mikeš proběhne kolem. Dědeček přemýšlel, kde by mohl kosáček být, potom odešel na zahrádku, kde celé dopoledne okopával záhonky.
Kosáček, kterému říkali Lupínek ale nespal. Chodil po střeše, na kterou dědeček vidět nemohl. Jako velice zvědavý ptáček se rozhodl získat odpovědi na to, co potřeboval znát. Důležitá odpověď byla pro něj na otázku „Proč mají kosi žluté zobáky?“ Proč je máme žluté? Ptal se několikrát denně sebe i ostatních kosů. „ To je ze sluníčka!“ říkal někdo. „To je od hrušek, které ozobáváme“ tvrdili jiní. V duchu se velice smál. Ale hledat nepřestal.
„Lupínku, ale já jej mám hnědý“ oznamovala Bubnička. Lupínek si nevěděl rady. V tom se vrátil dědeček ze zahrady a byl smutný. Rozplakal se. Dlouho plakal a kosáček ho pozoroval. Vypadalo, že soucítí. Přitom, kdyby si dědeček dokázal představit, že místo ptáčka je tu jeho kamarád, mohl by jej brát sobě rovného, ale to nikdy nedokázal. Kosáček byl také smutný a navíc opuštěný . Měl tolik otázek, žádnou odpověď a nikdo se o něj nezajímal. Cítil se moc opuštěně. Zajímal se o tolik věcí, ačkoli byl tak mladý. Nikdo jej nedokázal pochopit. Plakali spolu. Dědeček ze strachu a kosáček z bolesti.
Děda Řehoř uviděl, že na něj Lupínek kouká. „ Kdybys jen věděl….“ řekl do ticha. „ Ale já vím pane“. Děda se díval kolem, ale nikoho neviděl. Jenom jeho malý kosáček byl u jeho boty. „ Mluvil tady někdo?“ strachy promluvil pan Řehoř. Nikdo se neozval. Lupínek také nepromluvil. Uměl mluvit už od narození, a proto ho ostatní ptáci brali za podivína. „Cože on dokáže mluvit lidskou řečí??? To je hrozné. Ten u nás nemá, co dělat!“ vítali jej takto všude. Ale teď mluvit nedokázal. Dědeček šel do domu. Myslel si, že se mu jen něco zdálo, když slyšel nějaký hlas. Cítil vůni bucht, tak si slastně pomlaskával.
Lupínka napadlo, že se projde. Šel a šel, až přišel k rozcestníku. Viděl plno obrázků, ale nedokázal číst. Šla kolem liška. Podívala se na Lupínka a mlaskla. Celkem hlasitě, protože kosáček se lekl a radši se hned zeptal : „Liško, poradíš mi? Potřebuji se dostat za králem.“ Liška obcházela Lupínka chvíli a pak promluvila : „ Pojď za mnou a já ti ukážu cestu“. Kosáček se radoval. Liška měla hlad, ale kosáček byl pohledný, toho by sníst nedokázala. Ukázala cestu a rozloučili se. „Děkuji liško. A hodně štěstí“ zazpívalo jí malé zvířátko.
Lupínek se potřeboval zeptat krále na jeho hlavní otázku. Uviděl veliký zámek a povzdechl si. Kde ho jen budu hledat, pomyslel si. Přesto neměl strach.
Vešel do zámku. Nedivil se, že tu nejsou žádní lidé. Bylo poledne a všichni obědvali. Prohlížel si obrazy, které moc barevné nebyly. Do ticha se ozval křik. Zpozorněl. Oči mu zůstaly stát na okně. Praly se tam dvě kočky. „ Co to děláte? Neblázněte. Pšššt. Ticho“ zazpíval jim. Ale oni jako by jej neslyšely. „Haloooooo“ zazpíval hlasitěji. Ale stále nic. „Proč mě neslyší?“ zesmutněl. Nehledal důvody a šel dál. Potkal kocoura podobnému Mikešovi. Zeptal se, co se stalo, že se kočky perou. A kocour jen odpověděl, že to jsou hluché kočky, které si takto dorozumívají. Už chápal.
Lupínek byl moc unavený, tak si v rohu lehl na zem a usnul. Mezitím se na zámku událo mnoho zážitků. Kocour, kterého potkal se jmenoval Váneček a ztratil se. Byl to velmi důležitý kocour. Král jej velice miloval a trpěl by, kdyby ho u sebe neměl.
Jak se kosáček probudil, hned se doslechl o nemilé události. Váneček vypadal jako milý kocour a teď ho litoval. Řekl si, že ho musí začít hledat. Začal v místnosti, kde spal. Nenašel ho. Vyšel ze zámku a rozhlédl se. Uviděl velikou zahradu a rozlétl se tam. Pozorně sledoval každou rostlinku, strom a každý kousek trávníku. Trvalo mu to dlouho, ale dočkal se. Váneček byl přivázaný k jedné z jedlí. Mňoukal jen tiše, protože hlas měl zesláblý. Lupínek okloval všechny provázky, kterými byl kocourek přivázán. Jak Vánečka vysvobodil, říkal si, jak to udělat, aby ho dostal do zámku. Vzpomněl si na ty dvě kočky, které se praly a rozlétl se k nim. Začal do nich strkat a snažil se tak vysvětlit, že potřebuje pomoc. Kočky pochopily a běžely k Vánečkovi. Kosáček raději letěl. Kočky i s Lupínkem pomáhali, jak nejvíce mohli a do zámku jej dopravili.
Když se o hrdinství kosáčka dozvěděl král, ihned za ním přišel a moc mu děkoval za záchranu. Lupínek mu jen odpověděl : „ Nemáte zač, pane.“ Král zpozorněl a usmál se. „Cože, ty mluvíš?“ Lupínek chtěl být po tichu, ale nedokázal to : „ Potřeboval bych něco vědět. Proč mají ko….“ Král jej přerušil a slíbil mu, že dostane odměnu, protože vykonal hrdinský čin.
Lupínkovi nakreslil malíř na zobáček korunu zlatou barvou. Měl to být symbol ochrany před zlem. Stál před celým královstvím a blaženě si zpíval. Byl výjimečný. A nejen, že uměl mluvit, ale uměl i pomáhat, uměl si vážit ostatních a uměl bojovat, i když ztrácel naději.
Už věděl, proč mají kosi žluté zobáky. Žluté zobáky mají výjimeční ptáci. Ptáci, kteří mají dar – pomáhat ostatním. Nemají to z hrušek. Je to tím, protože mají rádi ostatní. Spokojeně se vracel domů. Teď už byl šťastný.