O modrých nebesích

Někde v dáli, kam lidské oko nemůže dohlédnout, kam ucho nemůže doslechnout a kam dojít za celý život nikdo nestihne, tam se rozléhalo velké králoství. Lidé tam v míru žili, dobrého krále měli a každé pole bylo obdělané. Prostě království, o kterém nejeden sní.
Tamější král Vilém I. (však pro svou lásku k modré barvě přezdíván Vilém Modrý) nejedno moudré rozhodnutí učinil.
Celé králoství muselo být modré, šlechtici nosili pouze modré šaty, květiny se sázely modré, stromy jen modříny, zkrátka, kam se člověk podíval, viděl jen a jen modrou.
Král Vilém Modrý už skoro pociťoval štěstí z naplnění svého největšího snu - mít modré království, jen stále bílé nebe mu bránilo naplnit své tužby. Tolikrát si král hlavu lámal nad nápady, tolik věhlasných mudrců a alchymistů za králem chodilo, žádný však na to, jak získat modré nebe, nepřišel. Zkoušeli mnoho lektvarů nebo třeba zakrýt nebe velkou modrou dekou, ale žádná nebyla dost velká, aby zakryla celé království. Pokoušeli se nebe nabarvit, ale také neúspěšně - vzduch přece obarvit nejde!!
A tak byl král Vilém stále více smutný, melancholický, zakřiknutý. Až onemocněl. Dlouho se pro bílé nebe trápil, dlouho, dlouho, až jednou ve své modré královské posteli skonal.
Lidé celého království smutek drželi a na dobrého krále Modrého navždy vzpomínali. A král pozorujev to ve své nebeské komnatě, stále nemajev klidu, plakal. A plakal den, dva... A čím víc plakal, z jeho pomněnkově modrých očí padaly slzy, které pronikaly bílou oblohou a postupně obarvily nebe na modro. Konečně našel král klidu.
Následujícího dne se probouzeli lidé v modrém království a čekalo je neobvyklé překvapení. Celá obloha byla modrá jako oči krále Viléma. Mnoho pohledů spočinulo ten den na nebi a nejeden člověk si jistě pověděl: "Tak to přece dokázal, ten náš král Vilém I. Modrý."