Princezna Flipy - Odjezd

Po čtrnácti dnech se Flipy seznámila se skauty. Mimo hrad se představovala jako Fil. Za celou tu dobu neviděla Lukáše a začínal ji chybět. Neřekla mu o tunelu a zatím to ani v plánu neměla. Flipy svitlo, vždyť zítra odjíždí pryč. Jel na nějaký kurz o přežití ve volné přírodě. Flipy proběhla tunelem a převlékla se do světlomodrých džínových kraťasů a černé tričko si uvázala za krkem. Seběhla do hlavní síně a vyběhla ven do zahrady. Běžela do Lukášovy boudy. Zrovna si balil krosnu, Flipy se k němu přikradla a zakryla mu oči. Lukáš se jí vysmeknul a otočil se.
„Flipy! Jak je to dlouho co jsem tě neviděl?“
„Přesně 16 dnů.“
„To je dlouhá doba.“
„Já vím, měla jsem práci.“
„Co by mohla mít princezna na práci?“
„To by ses divil.“
„No to bych se opravdu divil!“
„Tak se div!“ usmála se Flipy.
„Půjdeme se projet.“
„Jasně, aspoň se rozloučíme.“ rozloučíme řekla Flipy ustaraně.
„Měsíc se neuvidíme.“ Lukáš to také řekl ustaraně.
„Jak to bez tebe vydržím?“ dodal.
„Budeš muset.“ A já také, povzdechla si.
„Ale budeš mi psát, viď.“
„To víš že budu Lukáši, ale ty mi budeš psát taky.“
„Když budu mít čas, tak ti budu psát každý den.“
„Lukáši ty mě povinně budeš o všem informovat, já ti zase budu dopodrobna popisovat každý svůj den.“
„Ale Flipy to přece nemusíš.“
„Musím!“
„Nemusíš.“
„Musím!“
„Nemusíš.“
„Musím!“
„Nemusíš.“
„Musím!“
„Nemusíš.“
„Musím!“
„Nemusíš.“
„Musím! Poslední slovo!“
„Tak dobře. Ukecala jsi mě.“
„Jdeme se projet?“
„Jasně a vykoupeme se.“ Dodal Lukáš.
Osedlali koně a jeli na svoje místo. Dorazili tam až navečer. Dneska to bylo kouzelné místo, ale to bylo kouzelné místo každý večer.
Žáby kuňkaly, měsíc se odrážel na hladině rybníka a na rybníce se stříbrně leskly vlnky které na hladině vytvářel větřík. Kolem studánky rostlo kapradí, leskly se na něm kapky rosy. Tráva byla mokrá od rosy a také se leskla. Z koňského hřbetu to byla nádhera. Na nebi zářily hvězdy a hlavně polárka ve velkém voze. Koně cválali a celé to bylo okouzlující. Dívali se na zářící polárku se zatajeným dechem. Měsíc byl v úplňku a nebe bylo temně modré, celé poseté hvězdami. Jen ta polárka zářila víc než ostatní hvězdy. Flipy s Lukášem od ní nedokázaly odtrhnout oči. Vyrušilo je houkání Sovy pálené a najednou to okouzlující ticho prolomil Lukáš.
„Když se budu dívat na polárku tak budu vědět že se na ní také díváš.“
„A když se já budu dívat na Polárku tak si vzpomenu na tebe a na dnešní noc.“
„Je to nádhera.“
„Jak z pohádky.“ Dodal Lukáš.
„Co takhle kdyby sis rozpustila vlasy?“
„Proč?“
„Vypadala bys jsi jak víla. Jenom trochu modernější.“
„A ty bys byl vodník který by tuhle nádheru hlídal. Nebo žabák s korunkou na hlavě.“
„Ty bys mě políbila a byl bych princ a ne voják.“
„Když já nevím, ještě se vdávat nechci.“
„Flipy, co myslíš.“ Lukáš seskočil z koně.
„Byl bych dobrý král, kdybych si tě vzal?“ dodal.
„To by asi nešlo, táta si myslí že si vezmu nějakého prince ze sousedství.“ Dodala a seskočila z koně.
Došla k Lukášovi který stál na kraji rybníka a koukal se na odraz měsíce. Flipy si stoupla vedle něj. Lukáš ji chytil za pas a hodil do vody. Flipy vykřikla a voda se rozvířila. Dneska neblbli jako malé děti, jenom klidně plavali. Po chvilce vylezli a čekali až uschnou. Domů se vrátili až pozdě večer. Odsedlali koně a uklidili je. Flipy se vrátila do věže tunelem. Převlíkla se do noční košile a lehla si do postele. Dlouho nemohla spát, honila se jí hlavou Lukášova slova, kdybych si tě vzal. Kdybych si tě vzal. Kdybych si tě vzal.
„Dost!“ vykřikla Flipy do ticha své komnaty.
Snažila se myslet na něco jiného, ale moc jí to nešlo. Nakonec se jí povedlo usnout ale zdálo se jí o Lukášovi.