Lesní pohádka o skřítkovi a víle

Před dávnými časy, které už si pamatují jen staré moudrostí opředené stromy, žil v hlubokém lese jeden milý potulný skřítek rarášek přezdívaný svými kamarády Ferďásek. Byl, pravda, trochu porostlejší než se patří na typické lesní skřítky, zkrátka takový skřítčí Tarzan, ale přesto skřítek, lesní bytost s obrovským srdíčkem. Doufám teda ,že se nemýlím, ale tak nějak to prý bylo ?

Jednoho jarního večera, kdy už Sluníčko únavou pomalu zapadalo za kopce, pobíhal skřítek Ferďásek ve větru od dubu k dubu, od jedličky k jedličce, od smrčku k borovici a sbíral malinké šišky, aby si mohl zatopit ve své skrovné mechové chaloupce.
,,Děkuji Ti Matičko Přírodo za Tvé dary“ řekl, když sebral ze země poslední šišku a poklonil se až k zemi. Jakmile vstal, leknutím div nespadl na zadek.. Z hloubi lesa kráčela lehounce víla jemná jako hedvábí, ale tak strašně rozcuchaná, že by se jí polekaly i čarodějnice.
,,Zřejmě proletěla křovím a zastavila se o elektrický plot“ pomyslel si jistě skřítek, tu poslední myšlenku však zase zavrhl, protože si uvědomil, že žije ještě v době bronzové a elektrika má nastoupit až za hodně dlouho. Toho už se ale naštěstí (snad) nedožije.. Víla jemně rozmýšlela kork po kroku. V rukou nesla náruč kopretin. Byla němá, ale přesto se usmívala široko daleko.
,,Ahoj vílo,“ pozdravil ji překvapený skřítek, přičemž ji věnoval milý úsměv. Tak milý, až to hřálo u srdce. Víla se jen rozpačitě podívala, začervenala se. Sklonila hlavu k zemi. Promluvit nemohla a byla tak plachá, že se utekla schovat za nejbližší dub. Skřítek šel za ní, ale už tam nebyla. Jen kopretina po ní zůstala. Skřítek ji sebral ze země a přivoněl.
Druhý den sbíral Ferďásek hrášek u potoka. Najednou uslyšel podezřele jemné šplouchání vlnek.
,,Takhle se přeci nevlní běžně vlnky“ pomyslel si. Když se podíval směrem k tomu prazvláštnímu zvuku, všiml si, jak ve vodě smáčí víla své dlouhé vlasy rozcuchané z lesního pobíhání. Tiše a nerušeně za ní přišel, aby ji nevylekal. Sedl si na samý kraj břehu. Nevšimla si ho. Najednou však uslyšela tiché zpívání. Jako by někdo prozpěvoval ukolébavku. Zaposlouchala se do jemného a příjemného hlásku. Cítila se jako volná vlnka řeky. Stačilo se jen rozplynout do prostoru.
,,Kdopak tady tak krásně zpívá,“ zeptala se náhle překvapena z toho, že zase našla svoji ztracenou řeč. I skřítek na vílu překvapeně koukal. Měl radost ,že konečně promluvila.
,,Děkuji ti skřítku, vrátil jsi mi svým krásným zpěvem můj ztracený hlas, děkuji. Za to Tě provedu všemi lesy kolem a ukážu Ti krásy přírody“ vděčně pokynula víla a poklonila se skřítkovi.
,,Budu rád“ odvětil skřítek. Víla se jen usmála, roztančila se k nejbližšímu buku a tam zmizela v oparu mlhy. Tak zase někdy příště ?