Kouzelná tužka

Kdysi dávno žil jeden chlapeček. Jmenoval se Toník. Moc rád si hrál a běhal. Jednou k Toníkovi na návštěvu přijel jeho strýček. Strýček žil dlouhá léta v cizině a tak ho Toník moc rád viděl. Strýček si s Toníkem chvíli povídal a potom sáhl do své brašny, kterou nosil stále s sebou a něco z ní vytáhl. Byla to tužka. Taková obyčejná, špatně ořezaná a trochu okousaná tužka. Strýček ji Toníkovi dal a řekl mu, že je kouzelná. Ale tomu Toník nechtěl věřit. Říkal si „Kouzelná tužka neexistuje. Žádná kouzla neexistují. To jsou jen pohádky pro malé děti, co z toho ještě nemají rozum.“. Protože Toník byl už školák a chodil do opravdové školy, hodil tužku do aktovky a myslel si „Třeba se mi bude hodit.“. Ráno se oblékl, nasnídal a šel do školy. Zrovna měli hodinu matematiky. Tu Toník neměl ani trochu rád. A zrovna ten den, bylo to myslím úterý, se psal test. Toník celý mrzutý vytáhl sešit, tužku a začal počítat příklady. Byly to těžké příklady a Toník si s nimi vůbec nevěděl rady. Bylo mu do breku, protože nechtěl dostat špatnou známku, jinak by totiž nedostal to nové kolo, co tolik chtěl. „Kéž by se stal zázrak.“ zamumlal pro sebe. A věřte nevěřte zázrak se stal. Tužka v Toníkově ruce se najednou dala do pohybu a začala sama psát výsledky. Toník z toho byl tak překvapený, že až vykřikl. „Toníku, buď zticha a počítej!“ pokárala jej paní učitelka. Toník dál udiveně koukal na tužku ve své ruce, která už měla skoro všechny příklady hotové.
Druhou hodinu měly děti napsat slohovou úlohu. Měli si sami vymyslet nějaké zajímavé povídání. Toník ovšem na povídání vůbec neměl náladu. Nic ho nenapadalo a byl stejně bezradný jako minulou hodinu. Nakonec jej však něco napadlo a tak rychle napsal na do sešitu „Tužko, jsi opravdu kouzelná?“ a než se nadál, na papíře bylo napsáno „Ano Toníku, jsem kouzelná. Jsem tužka, co všechno zná a co ti se vším pomůže.“ „A jak to, že jsi kouzelná?“ „Prostě jsem. Jeden kouzelník mne očaroval.“ „A ty mi budeš pomáhat s úkoly?“ „Budu ti pomáhat.“ z toho byl Toník naprosto nadšený. Na začátek stránky nechal tužku napsat pár řádků o tom, jak tu tužku získal a celé vyprávění nazval KOUZELNÁ TUŽKA.
Za vyprávění i za test z matematiky dostal Toník jedničku. Byl naprosto nadšený. Nosil tužku pořád u sebe a ve škole dostával samé jedničky. Toníkovi rodiče z toho byli překvapení a k narozeninám mu skutečně koupili to nové kolo. Říkali si „Toník o to kolo tak stojí, že se začal i lépe učit.“ ale to se moc nezdálo strýčkovi. Toníka pozoroval a vůbec neviděl, že by se Toník učil. Ba naopak. Jezdil celé odpoledne na kole nebo seděl u televize. A tak jednou, když Toník spal, vytáhl tužku z penálu a po chvíli ji tam zase vrátil. Toník ráno šel do školy, kde měli psát novou slohovou úlohu na téma: Lež má krátké nohy. Toník si byl jistý, že tužka něco krásného vymyslí a že on jistě dostane jedničku. Tužka tedy začala psát, ale Toníkovi se vůbec nelíbilo, co psala. Na konci hodiny v sešitě bylo napsáno:
Toník dostal kouzelnou tužku, která mu pomáhala s učením. Toník se vůbec neučil, a přesto dostal 1. Toník si jedničku nezasloužil. Toník-podvodník.
Toník úlohu chtě nechtě musel odevzdat a se sklopenou hlavou šel domů. Doma dostal na tužku vztek a tak se ji snažil zlomit. Viděl to strýček a tak za ním přišel do pokoje „Copak to provádíš, Tondo?“ „Strejdo ta tužka…“ „Ta tužka tě dneska pořádně vytrestala za tvoje lhaní co?“ „Jak to myslíš, strýčku?“ „Myslím to tak, že jsem ti tu tužku dal, abych viděl, jak jsi pravdomluvný. Kdybys chtěl mluvit pravdu, přiznal bys, že ta tužka je kouzelná a nepoužíval ji při školních písemkách. Ale protože jsi ji při testech používal a dostával za to jedničky, rozhodl jsem se, že tě vytrestám.“ „Tu tužku jsi očaroval ty?“ „Ano já a ty mi ji teď hezky vrátíš.“ Toník tužku strýčkovi vrátil a slíbil, že odedneška už se bu