Kocourek 2

Prásk. Plech na který dopadla surově řinčel. Vyděšený chlapeček se leknutím praštil hlavou o víko bedny. Srdce mu bušilo jako o závod. S velkým přemlouváním se donutil pohlédnout do díry po suku. Tma, všude tma. Jen obloha byla světlejší, ale to on ze svého úkrytu vidět nemohl. Ulička byla příliš úzká, nenápadná a prázdná. Kočka již zmizela. Ale to on netušil. Hnědé očko zmateně kroužilo v dírce a ne a ne najít pachatele. Ještě chvíli, jen malinkou… zde ho nenajdou. Ale pak už bude muset jít. Má hlad, strašlivý hlad, už den nic nejedl. Přitáhl si kabátek blíže k tělu, ale dotěrné prsty chladu si jej nalezly i pod ním. Přitiskl si skrčené nohy blíže k tělu a objal je rukama. Ještě musí vydržet, než přijde úplná tma. Pak ho nepoznají a bude se moci schovat. Ale teď ještě ne, ještě chvilinku. Únavou usnul.
Chlad se jej opět zmocnil. Vytrhl jej ze snu. Jak dlouho spal, nevěděl. Zpocený se rozklepal ještě víc. Musí do tepla, jinak se mu vrátí ta ošklivá nemoc. Nejistě nadzvedl víko a škvírkou se rozhlédl. Nic, jen pes někde zaštěkal. Popozvedl jej ještě trošku a potichoučku se soukal z bedny. Plesk, s tichým žuchnutím sebou plácnul o zem. Byla studená. Ručkami se zapřel, až mu prstíky vnikly do spár mezi kostkami, cítil prach cest. Mrštně vyskočil a upakoval pryč, než si jej někdo všimne.
Běžel a nožičky mu kmitaly, plížil se stíny a zase běžel. Před vysokým rodinným domkem zastavil. Přikrčen v křoví jej pozoroval. Nořil se ze tmy osvětlen září hvězd. Oči mu zalétly k oknu v posledním patře. Bylo pootevřené. Věděl, že tam bydlel chlapeček skoro stejně starý jako on. Rád by ho někdy více poznal, ale teď ho více lákal sklep plný jídla a přívětivého tepla. Pomaloučku se plížil trávou zkrápěnou rosou. V těch drobounkých kapičkách vody se odrážel vesmír hvězd. Těch hvězd co na něj teď svítily a měnily jeho identitu v pouhý stín. U malého okénka zastavil, klekl a začal jej otevírat nožíkem. Kov slabě zaskřípal. Vydechl úlevou. Něco se pohnulo… přímo za jeho zády. Stiskl v dlani nůž. Našli ho, zatknou ho. Ne, už nechce zpátky, tam už ne. Strach sešlápl jeho hrudník a bránil v nadechnutí. Prudce se otočil…
„ Mňau!“ Žluté oči do široka otevřené na něj zkoumavě hleděly. Ve tmě se rýsoval obrys otrhané kočky. Velebně se zvedla a vykročila k němu. Udělala ale jen pár krůčků a zarazila se. Pomalu spustila packu na zem a pohlédla do okna chlapce. Neodolal, otočil hlavu také, ale kocourka mizícího v chlapcově pokoji už nezhlédl. Kočka se na něj ještě jednou ohlédla a rozběhla se směrem k oknu. Chlapec na nic nečekal. Po hlavě skočil od malého okénka a už se válel v bramborách ve sklepě.