Kocourek 4

Sazíkovi se sevřel žaludek jen při tom pomyšlení. Oni dnes v noci mají bojovat i s Bertou? Copak nestačilo to, co se jim stalo před chvílí? Zarazil se v hledání. Prohlížel si Timothyho oblečení. Celé ušmudlané, potrhané od drápů. Copak mu nestačilo, že se málem stal večeří pro poštolku? To si chce ještě zahrávat s Bertou? „ Můžeš mi prosím vysvětlit, co se tu vlastně chystá? Já,“ nasucho polkl, „ já to vůbec nechápu. Nevím, co to všechno znamená.“
Timothy se na něj přívětivě podíval. „ Musíš ještě vydržet, teď není moc času na vysvětlování. Povím ti jen to, že vy kočky umíte lidem vstupovat do snů. Asi je to tím, že s nimi už pár tisíciletí žijete. Nevím, jak jsou na tom ostatní zvířátka, ale dnes v tom musíme zabránit Bertě.“
Sazík si nemohl pomoci. Stále cítil, jak mu poštolka strhla Timothyho ze zad. Jeho výkřik mu ještě řinčel v uších. Cítil, jak ztrácí rovnováhu a klouže ze střechy neschopen zachytit se drápky. A poštolka se vzdaluje. Letí pryč a on sebou bezmocně plácne do okapu. Timothy už ani nevolá, jen poštolka se mu s vřískáním posmívá. Ne, ještě ho zabít nemohla… svého kamaráda nedá. Nedá ani za nic, i když ho zná pár minut. Vymrští se a letí jak o závod. Plachtí ze střechy na střechu. Drápky cvakají o tašky, jenže už dlouho nebudou… Město za kratičko končí a pak? Křídla nemá. Všechno ho bolí, běží z posledních sil. Ještě, ještě musí přidat. Teď to nevzdá. Kousek po kousku poštolku dohání. Ale stejně jak ji dohání, zkracuje se i poslední střecha z které má ještě naději ji chytit. „Timothy! Timothy vydrž!“ Plíce jej pálí, ale už je těsně za ní. Teď nesmí minout, má jen jediný pokus. Zaváhá a ztratí část náskoku… Né, to ne. Musí se odrazit od okraje střechy a chytit je dřív, než mu navždy zmizí z očí. Vyždímá ze sebe polední kapky sil a vyskočí. Letí nádherným obloukem. Ale ne, mine je. To nedopustí. Mrskne sebou tak, jak to dovedou jen kočky, a už je drží. Zachytí bezvládného Timothyho do zoubků a padají vstříc vražedné zemi. Otočí sebou tak, aby dopadl na ťapky. Ztěžka sebou plácnou do plachty, kterou po sobe nechal napnutou jeden obchodník. Kdyby jen věděl, že jeho nepořádnost bude zachraňovat životy. Kocourek chvíli bezvládně leží, než si to uvědomí… Cítí bolest, to znamená, že ještě žije! Vyskočí na všechny čtyři. Žije! Kde je Timothy? Najde jej vedle sebe. Drobečka velikosti myši v bezvědomí. Udělá pár krůčků k němu a začne mu olizovat drsným jazýčkem obličej. Pak tam tak leželi v plachtě pod nebeskou klenbou dokud se nerozzářili hvězdy a sbírali síly. Netušili, že i toto byla Bertina práce.
Teď s údivem sledoval, jak Timothy poskakuje po pokoji, jako by se nic nestalo. No, on si to vlastně ani nepamatuje… Packy neslyšně hladily koberec, ale přesto z nich vystřelovala bolest do celého těla. Přistoupil k němu. „Ty Timothy…“
„Copak? Ty už jsi to našel. Je nejvyšší čas.“ Vyskočil mu na záda v domnění, že ho k hračce donese. Dobře tedy, má rád plyšáky. Ten nejoblíbenější bude v pelíšku. Sazík si to zamířil k posteli, potěšen svou úvahou zvedal tlapky ještě výše než obvykle. A Berta na stromě prskala vztekem.
„ Tak takhle vy…“ snažila se najít vhodné slovo. Drápky zajely hluboko do kůry. Teď už se na to koukat nechtěla. Musí najít jinou cestu, jak se k němu dostat. Jiného snílka, co dokáže otevřít bránu do Říše Snů. Tichounce sklouzla ze stromu a už mizela v pootevřeném okénku. Chlapec po vydatném jídle usnul s blaženým výrazem na tváři. Pozorovala ten krásný dětský úsměv, který se jí tak moc protivil. Vyčkávala. Tiše seděla a sledovala jej, jak se zachumlaný ve starých vyřazených potrhaných dekách krčí na ošuntělé madraci. Byl ještě tak malý, že se na ni vešel mírně stočený do klubíčka. Poutaly ji voňavé uzeniny visící od polic. Ten luxus si dovolit nemůže, teď už ne… Ale jazyk ji stejně klouzal u koutku do koutku. Už po nějakým tom masíčku chtěla skočit, když to zahlédla.
Nad chlapcem se objevil malý světelný bod. Jen tak zablikal, plápolal, ale pak začal růst. Pronikala z něj záře. Měnil se v nepravidelný kruh a neustále pulzoval, až začal kopírovat siluetu chlapce. A pak už tam byla. Brána tak nádherná, plná záře i stínů… plná snů. Za ní se skrývalo vše, na co kdy snící pomyslel. Byla to brána do fantazie. Země, kde zákony nám známe neplatily. Země, kde měla největší slovo naše fantazie a víra. Země, kde bylo všechno nemožné možné. A právě touto bránou dokázali děti s vírou vstoupit. Kočka na ni chvíli hleděla, jako vždy uchvácená. Ale pak skočila, zlákaná vidinou své moci v této zemi, kterou už tolikrát okusila. Zde mohla být někým, mohla být pánem zlých snů a představ.