Kcourek 5

Berta ani nepostřehla, kdy se prohnala tou uzounkou bariérou dělící sny od reality. Zastavila se v běhu a začala se rozhlížet kolem. Tady se vše pořád měnilo. Nic tu nebylo stálé. Byl to svět, kde se odehrávaly veškeré sny a představy malých dětí a nemnohých dospělých, kteří tuto schopnost ještě neztratili. Nebylo proto výjimkou tady narazit na draka, čaroděje, auta, techniku, cestu mezi hvězdami, zvířata. Milující rodiče, ale i lidi, kteří se vám ve snech pokoušeli ublížit.
Ne, ona sama tu neměla žádnou moc. Sny se tvořili v dětských hlavách a jen ty tady měly moc něco změnit. Její moc pocházela z toho, že věděla, co v krajině snů dělat. Věděla, že stačí nějaké dítě přimět k tomu, aby začalo snít o ní. Aby jí vysnilo nějakou moc, sílu, nějakou důležitost. Stačí jen náznak, který už pak Berta umí rozvinout a přimět to dítě, aby o ní snilo víc... a víc... až se bude bát.
Měla své oblíbené sny, své oblíbené noční můry. Ale dnes chtěla zkusit něco jiného. Dnes, stejně jako za poslední měsíc se pokusí proniknout do míst, kde ještě nebyla, kam se jí zatím nepodařilo dostat, protože na to neměla síly dost. Dnes se to musí podařit.
Ne, nebude to jednoduché. S tím klučinou nahoře by to bylo jednodušší, byl více hravý, nic mu nechybělo. Tenhle je slabší, i když zajímavý. V jeho snech jí bylo celkem dobře. Možná by mohla, pro tohohle jednoho něco udělat. Dnes bude mít hezký sen, dnes ho nikdo nebude honit jako v poslední době. Ano, udělá si z něj přítele, který ji o to raději podpoří hroznou silou. A zůstane u něj i ve skutečném světě. Tenhle klučina to má v sobě. Jen ho stačí správně zkazit, tenhle klučina se může stát zlým. A může se stát její bránou do říše zatím zapovězené, kde bude moct napáchat tolik, jako nikde jinde ne. Do snů dětí nenarozených.
Vydala se hledat tohoto klučinu, šla hluboko po jeho snech, až ho našla, jak se krčí v uličce a zdá se mu, že všude kolem ho někdo hledá, aby ho spráskal za to, že ukradl chleba z pultu obchodu. Bertě se roztáhl na tváři šibalský úsměv... „A tady přichází Berta, zachránkyně. Lehce špinavá a otrhaná kočka z ulice, která má o to ryzejší srdce.“ A rozeběhla se za ním.
Mezi tím nahoře Sazík s Timothym čekali, co Berta udělá. Našli klučinovu oblíbenou hračku a Timothy ji přisunul k ruce spícímu. Až bude potřebovat, bude tady mít velmi silnou morální podporu proti vniku špatných snů.
Timothy se podíval na Sazíka se starostí v očích. Berta dlouho nic nepodnikala. Nesnažila se sem dostat oknem, nesnažila se je nalákat, ale ani už neseděla na stromě. To mu dělalo starosti, i když se pořád usmíval. Byl to skřítek, ten si přeci nikdy nedělá starosti. Ale tohle mu starosti dělalo. Když se o nic nesnaží, znamená to, že si vymyslela něco nového. Na to, aby se vylezl podívat, co dělá už jí nenaletí. To se stalo před dvěma roky a málem na to šeredně doplatili. Tehdy ho Berta převezla a ve snech úplně změnila tu holčinu. Udělala z ní doslova potvoru, která mezi lidmi rozsévá jen spory a jednou bude klukům jen lámat srdce.
Timothy nevěděl, co Berta zamýšlí s tímhle klukem, ale hodlal jí v tom zabránit. Ale co to připravovala? Na co se to chystáš? Ta poštolka? To byla jen předehra. Ona sama věděla, že to na něj platit nebude. Ale on si na tom mohl vyzkoušet Sazíka. Ten kluk se do toho vrhnul s takovou vervou, že na něj byl Timothy pyšný. I když ho teď bolí celé tělo, tak ví, že Sazík bude ochoten bojovat do posledního dechu.
„Na co čeká?“ Timothy si chvilku myslel, že tu větu řekl sám, ale když se podíval na Sazíka, viděl ho, jak očima pozoruje okno a čeká na cokoli. Byl připraven po ní skočit a bojovat...
„Nevím, asi něco zamýšlí jiného. Možná nás chce jen ukolébat a nebo...“ Nedořekl, protože to ucítil. Někde blízko někdo vstoupil do snů. Jako skřítek to musel vědět. A jelikož nebyl jen tak někdo, ale byl to velký Timothy, tak mu došlo, kdo to byl.
Podíval se na Sazíka. „Jak jsem Ti říkal, že umíte vstupovat do snů. Berta právě někomu vstoupila do snu. Asi jí nešlo jen o tohohle kluka. Rychle, musíš nás vzít za ní.“
„Do snů? Copak vím jak?“ Podivil se Sazík a z rozrušení rychle zatáhl a vytáhl drápky.
„Jsi ještě hodně mladý, ale já vím, že to zvládneš. Čeká na nás divný svět.“
„Já Tě snad ani neměl potkat.“ Řekl Sazík, ale usmíval se u toho. „Tak mě veď, veď mě kamkoli.“
Timothy se také zasmál. „To Ty povedeš mě. Když se dobře zadíváš, tak někde kolem toho klučiny bude taková světelná bublina. Zářící místo. Když ho najdeš, tak už ním dokážeš projít. Uvidíš, máte to v krvi a Ty jsi v tom hodně silný, věř mi.“
Sazík se na Timothyho nevěřícně podíval, ale začal pátrat kolem klučiny... Ano, už ji vidí! Támhle, kousek od jeho srdce je to místo. Teď, když ví, co hledat, tak už vidí, jak silně žhne, jak září. Jak je tam teplo a radost, asi se mu zdá něco pěkného.
Jako kdyby najednou zapomněl na strasti a bolesti hodil si Timothyho za krky a rozeběhl se vstříc tomu světlu.