Ašwarí -příběh z džungle

V amazonském pralese, kde stromy se slévají v zelené moře a září miliony orchidejí, snad náhradou za hvězdy na obloze, které ze země nejsou vidět, kde létají třpytiví motýli velcí jako ptáci a kolibříci drobní jako jinde motýli, žily dvě přítelkyně - nepřítelkyně, kajmanka a anakonda. Obývaly pruh džungle po obou stranách říčky, přítoku jiné, větší řeky, která své vody vlévala kdesi v dálce do obřího toku Amazonky. Znaly se od dětství a třebaže si byly občas soupeřkami při lovu, udržovaly navzájem příměří a jedna druhé šla z cesty. Obě žily každá po svém, sama a na svůj vrub.
Jednou se přihodilo, že anakonda, dosud velmi mladá a nezkušená, si chtěla ulovit větší kořist, než na jakou její síly stačily - statné divoké prase pekari. Stáhla je do vody, když se šlo napít, avšak pekari ji poranilo svými ostrými zuby ona začala krvácet. V okamžiku počala voda vřít rejem dravých piraní a anakonda měla co dělat, aby se zle pokousaná dostala živá na břeh. A tu se stalo něco, co se v džungli stává jen zcela výjimečně. Do boje se vložila silnější a odolnější kajmanka, která vše z břehu pozorovala. Bleskurychle popadla do tlamy pekari a vyhodila je na břeh. A takto oslovila anakondu:
" Pomohla jsem ti, sestro, protože se známe dlouho a dosud jsme si příliš neškodily. Zde máš svou kořist. Dovolíš-li, abych se o ni s tebou podělila, bude to znamením vzájemné dobré vůle a příští shody". Anakonda ráda souhlasila a od oné chvíle se obě staly přítelkyněmi na život a na smrt.
A pak se opět jednou událo něco zvláštního. Do říčky spadl mohutný ztrouchnivělý strom, vytvořil tůňku a odkryl kus oblohy, která je v pralese skrze bujnou zeleň vidět jen málokdy. Příští noc vyplul na nebe úplněk a jeho odraz zasvítil v tůni jako stříbrný krunýř velké říční želvy či jako mléčně měňavý opál, kterých se poblíž říčky nacházelo značné množství spolu s jinými drahými kameny.
"Pohleď, sestro, jaká nová a vzácná kořist," pravila anakonda. "Půjdu pro ni". Vyrazila od břehu a doplavala ke stříbrnému kotouči na hladině. Marně jej však obtáčela svými závity a kroužila kolem něho. "Pojď sem a zkus to ty," volala na svou družku, jež se nedala dlouho pobízet. Avšak také ona nadarmo otvírala a zavírala čelisti; jen vodu nabírala do tlamy a odraz měsíce se po chvíli rozvlnění opět objevil na hladině v plné kráse:
"Ö, je nesmrtelný!" zvolaly v údivu a podivné bázni obě současně. "Ach, jak je krásný!" vzdychla anakonda. "Je to jistě nějaké božstvo. A odchází pryč, vidíš? Teď zmizel!" Měsíční kotouč skutečně zašel po chvilce za husté koruny stromů a v tůni jeho odlesk pohasl. "Je to určitě měsíční bůh Ašwarí," pravila zkušenější kajmanka. "Slyšela jsem o něm."
Příští noc a ty následující měsíc vždy na krátký čas zazářil na hladině, ale byl stále menší a menší. Kajmanka s anakondou číhaly ležíce svorně vedle sebe každý večer na břehu a pociťovaly záhadnou touhu, rozechvění a smutek. Nevěděly, co se s nimi děje. Zavolaly na pomoc Velkého onsu, moudrého jaguára.
"Pomoz nám, bratříčku, poraď a pomoz," prosily obě. "Neznámý žár nám rozpaluje dříve chladnou krev. Očaroval nás snad zlý duch džungle poré? Chceme mít Měsíc, toužíme po něm, budeme jej laskat, uctívat a obdivovat."
"Měsíční bůh sídlí vysoko, vysoko na nebi, kam za ním žádný tvor nemůže. Ani kondor, pták s nejsilnějšími křídly, k němu nedoletí," pravil moudrý onsa. "Jak byste to dokázaly právě vy?"
"Tedy jej přemluv, aby sestoupil k nám.," žadonila anakonda. "Budu jej objímat svým tělem věrně jako liána obtáčí svůj strom a zdobí jej květy."
"A já mu budu nosit nejjemnější zvěřinu k nasycení i k oběti," pravila kajmanka.
"Bláhové! Bohové se nenechají k ničemu přemlouvat a neradi sestupují na zem. To co vidíte ve vodě, není Ašvarí, ale jen jeho stín, obraz a odraz. Vaše láska je pošetilá a beznadějná."
"Není," prohlásila umíněně anakonda, "já ti to dokáži." A vztyčila se na ocas a snažila se vypnout co nejvýše. Oči jí zářily nesplnitelnou nadějí. Moudrý jaguár se zasmál a na odchodu ještě dodal: "Dejte obě pozor, aby vás vaše láska nezabila! Je nebezpečnější než džungle sama."
Pak několik dní měsíc nebylo vidět. Kajmanka a anakonda však dál hlídkovaly na břehu. Konečně se přibývající srpek luny znovu objevil. "Vrací se ke mně, vrací se mi," zajásala anakonda se vší upřímností svého mládí. Její tělo se vlnilo nadšením a rozeklaným jazykem posílala vzdušné polibky do výše.
"Cos to řekla?" otázala se nepříliš vlídně kajmanka.
"Jsem šťastná, protože jej miluji, miluji nadevše," odvětila anakonda.
"Ne, to já, já jej miluji nadevšecko. Moje láska je mohutnější než naše ohromná řeka," odporovala vášnivě a zlostně kajmanka. "A co jsi ty? Myslíš, jak jsi krásná a svůdná, ale podívej se na svou blátivě skvrnitou špinavou kůži!"
"Ty také nejsi krásná, a neposmívám se ti. Přestaňme se přít, sestro, nevidíš, jak je to zbytečné?" pravila smířlivě anakonda.
"Nejsem již tvoje sestra, jsem tvá sokyně" řekla zarputila kajmanka. "A jdi mi z cesty jako dřív!"
A pak obě čekaly, nyní každá na opačné straně řeky, na svoji chvíli. Kajmanku dráždilo na soupeřce všechno: její mládí, štíhlé tělo, milostné vlnění nad zemí. A ona ne a ne se ze země pozdvihnout! Její srdce se stále více zatvrzovalo, až bylo tvrdší než její krunýř.
A opět vyplul měsíc v úplňku na nebe a na hladinu tůně. Kajmanka i anakonda se vrhly do vody.
"Moje kořist, ne tvoje!" vykřikla zlobně kajmanka. "Ustup! Já jsem starší a silnější. Neodejdeš-li, zabiji tě!"
"Neodejdu," zasyčela stejně nepřátelsky její bývalá družka, "budu s tebou zápasit o svou lásku. Tady a teď. Tys mne k tomu donutila."
A vzplál boj na život a na smrt. Kajmanka stiskla v čelistech hadí šíji, anakondě se v zoufalé snaze podařilo ovinout tělo sokyně smyčkou a z posledních sil jí prudkým pohybem zlomit páteř. Obě zůstaly nehybně ležet na hladině.V jejich zřítelnicích už nesvítila láska ani nenávist, jen ve vodě se chvělo krví zrůžovělé oko boha Ašwarí.
Tak zemřely dcery džungle, které se zamilovaly do Měsíce.
Ještě téže noci se obloha zatáhla a nastalo období dešťů. Jen prší a prší. To pláče bůh Ašwarí nad omyly, nepřátelstvím a zbytečnými boji dětí Země.