O naději a lásce - 1. - Jak Matěj odmítl knížecí dceru

Byl máj, jako když ho vymaluje. Šeříky voněly široko, daleko a lípy na jičínském náměstí taky. Hrdličky schoulené do jejich náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech si ustlali v hnízdech čápi. Teď shlíželi dolů na to lidské hemžení. Kdo ví, třeba si dělali vlastní úsudek. Člověčí cháska by možná nevyšla z úžasu. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest.
Až ke kašně unášel vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků, koblih nadívaných marmeládou, šátečků, vdolků a bůh ví, čeho ještě. I kamenná bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala mlsnou slinu.
Proti zámku měl totiž přes rynek malé pekařství mladý mistr Matěj. Mládenec to byl pohledný a pracovitý, pusa mu od rána do soumraku hrála úsměvem. Dostal od sudiček naděleno tolik krásy a dobroty najednou, že si u dveří jeho krámku podávaly kliku panenky až z Libáně nebo z Ostroměře. Rodiče už neměl a peněz nazbyt taky ne, zato srdce měl veliké jako mlýnské kolo mlynáře Zouhara, co od něj kupoval mouku. A zrovinka tak čisté, jako to nejbělejší semletí.
Zhlédla se v něm i jediná dcera jičínských knížepána s kněžnou Elizabetka. Po našem je to Bětuška, ale tak hezky jí říkávala jenom stará chůva. Byla hezká, ale vlídnost, skromnost a pokoru s odchodem chůvy na vejminek někde poztrácela spolu s dětstvím jako dívčí studánková zrcátka. A pořádné zrcadlo jí už nikdo po staré hodné chůvě nenastavoval. Česali ji před pozlaceným a učili ji, že vzácné je to, co je drahé a přepychové. Obyčejností pohrdala a zapomněla, že skutečné bohatství skrývají ty nejprostší věci a city. Není divu, že láska ji obcházela na hony daleko.
Snad lehké vzplanutí k obyčejnému pekaři bylo záchvěvem něčeho, co vypadalo jako podzimní listí spadané ze stromů. Její líčka, kdysi červená jak zralé jeřabiny, bledla a uvadala, její mysl, kdysi milá a jasná jako skřivánčí písnička, podlehla malichernosti, zlobě a povrchnosti. Skoro se zdála přikrytá ledovým oparem. A možná už jen dobrá chůva v hloubi duše doufala, že pod ním ještě tluče vřelé srdce. A nebo je tam jako jediná ještě hledala. Kdo ví?
Jednoho rána si Elizabetka protřela oči a první její myšlenka patřila Matějovi. Pod polštářem s ní spával ubrousek od čerstvého pečiva, aby k němu hned po probuzení mohla přičichnout. Zaplavoval ji potom dojem, že má pekaře nablízku.
Nechala si postavit židli k oknu, a jakmile ji komorné oblékly, usedla tam hezky s nožkou přes nožku. Viděla tak Matějův krámek dočista jako na dlani. Když jí přinesli snídani, měla už vymyšleno.
Nechala si zavolat kuchtičku Madlenku.
„Půjdeš a koupíš mi u Matěje koláčky. Ty, co chutnají medověji než medové!“
A tak Madla šla.
Když zvonek nade dveřmi cinknul, byl Matěj zrovna vzadu v dílně. Uslyšel zazvonění a tak už zezadu spustil: „Čímpak posloužím? Máme koláčky sladší než sen a chlebíček hebčí než prachová peřina. A co takhle křupavé…“
Matěj vstoupil do krámu a papula mu zůstala stát v půlce věty. Dívá se, dívá a nemůže se vynadívat. Kuchtička byla určitě nejhezčí děvče, které mu za ten čas, co svou pekárničku vede, přišlo na oči.
Když mu roztočená hlava zase pěkně sedla zpátky, kam patří, zeptal se: „Čípak jsi? Že tě neznám…“
Madla se na něj usmála tak hezky, až mu srdce poskočilo: „Já jsem Madlenka, dcera vdovy Vokaté z Kacákovy Lhoty. A jsem teprve týden na zámku za kuchtičku.“
Pak vyřídila, proč přišla.
Matěj jí srovnal koláčky do košíku, hezky se na sebe usmáli a za Madlou se zavřely dveře.
Tu noc nemohl Matěj spát. Převaloval se v posteli a pořád musel myslet na Madličku. Těšilo ho, že je ve službě na zámku a že ji tedy snad často uvidí. Jednu chvilku mu při tom bdění přišlo, jako by na záclonku v okně sedl lehký narůžovělý stín.
Sotva usnul, přistoupila k němu skoro průsvitná, blankytně modrá dívka. Usmívala se a něžně jej v snění pohladila po čele. Byla to Naděje. Její sestra Láska, jíž patřil onen růžový odlesk na okenicích, ještě váhala a netroufala si vstoupit.
 
Kuchtička chodila Elizabetce pro koláče skutečně den co den. Později však knížecí dceři neušlo, že pekař Madlu vyprovází až na rynek. Také Majdalenka jí najednou připadala nějak nedočkavá, snad jako by už nemohla dospat rána. Uzamkla se tedy v tmavé komnatě a vymýšlela, jak na to.
Další den, hned zjitra, znovu přikázala Madlence koupit k snídani sladké pečivo. Kuchtička jde a netuší, že ji je jako stín krůček po krůčku zpovzdálí v patách dráb. Dal si pozor, aby ho nezahlédla, a zatepla všechno Elizabetce donesl.
Do Bětušky jako když píchne sedm sršáňů. Vyskočila a první zlost si vylila na chudáku komorné, co ji zrovna oblékala. Pak vlítla do komnaty svých rodičů, kteří ještě spali.
Moc se nerozmýšlela a začala ječet a dupat, až se knížepán ošklivě proloupl ze spaní.
„Pomoc! Hilfe!“ volal česky i německy, a jak byl rozespalý, nepoznal vlastní dceru.
„Na nepřítele!“ ukazoval strážím prstem na Elizabetku. „Án, cvaj!“
„Uklidněte se, mon šér,“ tahala ho za volány u noční košile kněžna. „Ten nepřítel je vaše dcera!“
Knížepán si nasadil lorňonek. „Sapristi, co je to za nápady?“ rozčílil se.
Elizabetka jen pohodila hlavou a dupla kramflíčkem: „Budu se vdávat!“
Kněžna radostně vyskočila z postele: „Manifík, ma šér, rozmyslela ses a vezmeš si hraběte Filipa. Tré žoli!“
Ale Elizabetka si dupla podruhé: „Ne! Toho budižkničemu, pápěrku, bábovku a jelito jsem už jednou odmítla a na tom trvám. Jinačího ženicha mám vyhlédnutého. Chci pojmout za chotě pekaře Matěje!“
A zadupala potřetí: „A hned teď!“
O kněžnu se pokusily mrákoty. „Kesk sla sinifi?“ zeptala se po francouzsku, co to má znamenat.
Knížepán zazvonil pro doktora: „Já ti říkal, ma šér, abys nesedala u toho okna. Máš horkou nemoc ze sluníčka.“
Ale Elizabetka se rozkřikla: „Já nechci doktora! Já chci Matěje. A myslím to vážně!“
Tak se stalo, že felčar nekurýroval Elizabetku, ale knížepána s kněžnou. U obou mdloby studeným plátýnkem.
Ale protože měli jedinou dceru, ustoupili knížepán i kněžna jejímu křiku a vzkázali po lokaji Žánovi, ať si Matěj obleče nejlepší košili A přijde v tu a tu hodinu na zámek, poněvadž bude mít svatbu s Elizabetkou.
Lokaj vyřídil. A do pekaře jako když uhodí hrom. Svatba s knížepanskou dceruškou, to mu ještě scházelo! Vždyť on už neměl před očima jiný obrázek než svoji Madlenku. Jen co se za
Žánem zastavil zvonek nade dveřmi, sedl si smutně na židli, hlavu dal do dlaní a přemýšlel, kudy z toho očka ven.

Shůry shlížejí na každodenní lidské plahočení dvě půvabné křehké panenky. Mají dívčí postavu, podobu i tvář, dlouhé vlasy a šaty jim vlají ve větru a podobné jsou si jako sestry. Vlídně se usmívají a z očí jim plyne náruč dobroty.
První z nich je snad ztělesněné nebe, tolik blankytu má na sobě. I jméno jí voní po modřencích – Naděje má barvu chrpy. A hlavně pomněnek a čekanky.
Druhá, celá červánková, je Láska.
U nohou jim sedává malá neteř Pokora. To ona přivádí lidi ke svým milosrdným tetám.
Společně vládnou celému kraji a přinášejí lidem štěstí. Vidí je pouze ten, kdo si k nim našel cestu. Většinou bývá taková stezička notně hrbolatá a plná trní a kamení, ale najít ji, potkat Pokoru a dojít ruku v ruce s ní až na konec, to přináší setkání s Nadějí a Láskou.
Jejich největší nepřítelkyně, mocné čarodějnice Sebelítost a Beznaděj, se po dlouhé věky snaží zvítězit nad nimi v souboji o naše člověčí hřejivé nitro. Kdo jim podlehne, toho čeká věčná temnota, led a mráz.
Nebyly by to ony, aby neuměly vystihnout vhodnou chvilku pro svůj příchod. A soupeření dvou mladých dívek o švarného mládence jim bylo dobrou záminkou.
Na čisté nebe, bez jediného bělostného beránku, připluly zničehonic dva obrovité černočerné mraky. Křehké vládkyně je ihned poznaly a ulekly se v hrozné předtuše. Ano, čarodějnicím se zachtělo města Jičína.
Mraky o sebe třeskly, jak se babizny pro povzbuzení vzájemně plácly do dlaní. Na obloze zahřmělo jednou, podruhé, potřetí a strhl se prudký déšť lijavec. Kraj byl v mžiku zahalen do šera, jímž jen sem tam probleskávaly modré a růžové paprsky. To se s čarodějnicemi pustily do křížku Naděje a Láska.

        
Na zámku zatím knížecí rodina tajně přemýšlela, jak postavit Madlenku z cesty. Když se uradili, usedli knížepán s kněžnou na zlaté židle a dali si kuchtičku zavolat.
Přiběhla hned. Kněžna si ji přísně spatra změřila lorňonkem a knížepán povídá: „Protože jsi v kuchyni špatně obstála, propouštíme tě za svých služeb. Vrátíš se šupem do chalupy.“
Proti panskému přikázání není mudrování. Madlička si tedy smutně sbalila uzlíček, rozloučila se se starou kuchařkou Kateřinou i s kuchtíkem Lojzíkem a šla. Cestu domů kropila slzičkami a přemítala, jakou že to nese mámě výslužku. A taky, že Matěje si má dnes brát ta knížepanská holka a že ho tedy nejspíš už nikdy neuvidí.
Celou dobu, co šla tou smutnou cestičkou, ji jako stín doprovází podivná stařena. Vrásek víc než letokruhů kmene stoletého stromu, veliký špičatý nos a hadí oči, kostnaté ruce a hlas jako hejkalovo představení. Zkouší se dostat dívce po bok tu zleva, tu zase zprava, přikládá dlaň k bezzubým ústům a našeptává: „Ublížili ti… ublížili ti… A jak výsměšně se na tebe dívali! Je to křivda, veliká křivda…“
Děvče jde dál bez pozastavení, bez jediného pohledu jinam než na prašnou stezičku. V babě narůstá vztek. Šeptá naléhavěji a usilovněji, až k její radosti Madlenka konečně zvedla oslzelý zrak.Babiznina tvář je před její na jediné vztáhnutí ruky. Ale dívka vypadá, jako by ji neviděla. Jako by byla méně než pouhým stínem, dívá se skrz ni.
Babu popadla zlost. Copak je slepá a hluchá? Nemůže přece nevědět o své sebelítosti. Či ji snad necítí?
„Madlenko,“ zkouší to znovu, „polituj se trochu. No tak, není na světě sladčí pocit než sebelítost…“
„Tak dost!“ stanula zčistajasna vedle ní další bytost, blankytně modrá dívka, průzračná jako studánka. „Dost už jsi se naskuhrala, Sebelítosti. Copak nevidíš, že tu pro tebe není místo?“
„Odpusť, Madlenko…“ pohlédla vlídně na utrápené děvče. „Odpusť křivdu. Stala se chyba, leč omyly jsou vlastní lidské letoře. Kde je odpuštění, je i naděje…“ nabádala Madlenku s vlídným úsměvem zvonkově jasným hlasem krásná panna.
„Kdo jsi?“ zeptala se Madlička.
„Naděje,“ zazvonilo stříbřitě z jejích úst. „Nemusíš se bát, děvče. Kdo vidí svou naději, na toho sebelítost nemůže.“
„Ano,“ pronesla pro sebe Madlenka. „Odpustím. I přes tu bolest odpustím…“ A otřela si zasolené tváře od slz.
Azurová dívka se s převahou vítěze podívala Sebelítosti do očí a poslala do nich z těch svých lehoučký modrý obláček. Babizna bolestí zkřivila obličej.
„To ti vrátím, Naděje,“ zasípěla. „Ještě uvidíme, kdo je mocnější. Zda sebelítost a beznaděj, nebo naděje a láska.“   
Naděje si jí ovšem už nevšímala a podala Madlence ruku. Sebelítost se nerada přikrčila a jako krkavec odletěla směrem k hradu Velíši.
Jak tak Madlička prve pro samou slanou vodu neviděla na cestu, nevšimla si, že na tom rozcestí, kde se uhýbá do Robous, něco vstalo z trávy a nadnáší se to vzduchem do Jičína k rybníku Šibeňáku. Ale víla Adélka byla ráda. Nechtěla Madlenku v jejím neštěstí ještě polekat.
V Jičíně už knížepán poslal pro Matěje. Jenže lokaj Žán přinesl zpátky vyřízení, že ať prý se slečna Elizabetka neráčí hněvat, ale pekař o ni nestojí.
Elizabetka vyskočila jako píchnutá šídlem a kněžna ostře zahlížela na knížepána: „Mon šér, ten Matěj si z vás tropí blázny!“
Knížepán zčervenal jako krocan, dal si zavolat kaprála a křikl: „Ať tedy jde na toho pekaře škadrona vojáků!“
Kaprál zasalutoval, div mu z hlavy nesjela čepice.  
Pak ještě ve zlosti knížepán nařídil napsat ceduli, že zítra v tu a tu hodinu je svatba Elizabetky s Matějem. A přikázal to vojákům vybubnovat.