Andrej a Hedvika 3.část

„ Poslouchám, oč jde, Andreji.“ Král zvážněl. „ Chci, dříve než se zasnoubím, nalézt největšího čaroděje na světě a zachránit tak tvoji mladší dceru, králi.“ Dvořané zašuměli údivem a královně se podlomila kolena slabostí, když pravila: „ Nemůžeme od tebe nic takového chtít, princi!“ „Vím, paní, ale přesto půjdu. Musím zachránit princeznu Dianu, i když není mojí vyvolenou…“ „ Andreji…to nesmíte, nenechám vás podstoupit takové riziko!“ Otočil se… tušil kdo za ním bude stát…Ta, do které se na první pohled zamiloval, ta jejíž pohled hladil jako samet, ta byla … Diana. „Dobře si to rozmyslete. Jste milý a velice si cením vašeho odhodlání, Valerie nemohla dostat lepšího ženicha, ale proč byste nasazoval svůj život pro mne?“ Andrejovi se zatmělo před očima…Ach ten krutý osud, proč mě tolik trestá, já přece nechci Valérii, ale tuhle něžnou, malou princeznu, pro kterou udělám cokoli na světě!... Hleděli si dlouho do očí. Hedvika bratra dobře znala a ihned vytušila, že se princ zamiloval, rychle přemýšlela co dál, jak mu pomoci, jak získat čas. Valerie byla hezká, ale to kouzlo v očích a ladnost pohybů jí chyběla. Rozhodla se proto rázně zakročit: „Králi Kazimíre,“ mírně se poklonila: „ musíme vyjet co nejdříve, jsme rozhodnuti, snad se věc podaří. Děkujeme za vřelé přivítání a těšíme se opět na brzké shledání…“ Rychle vzala bratra za rukáv a táhla jej ze sálu ven, na vzduch, pryč od zvědavých pohledů.

Celou noc jeli ani nevěděli kam. Princ byl zamlklý, smutný a princezna chytře mlčela, věděla co ho trápí - láska a zoufalství. Nikdy nebude s Valerií šťastný. Jak tak přemýšlela najednou se před nimi objevila vysoká skála. Nahoru nevedla ani stezička a tak pokračovali podél ní až narazili na jeskyni. Bez dlouhého rozmýšlení vjeli dovnitř. Potřebovali si někde odpočinout. S rachotem se za nimi zavřeli těžké, ocelové dveře. Nebylo cesty zpátky! Byla to past, do které se snadno chytili. Co teď? Začali tedy postupovat opatrně kupředu. Zanedlouho před sebou uviděli tmavý, starobylý hrad, obklopený hustými černými mračny, u brány je uvítal jen houf vyděšených netopýrů. Když procházeli temné, vlhké komnaty nepotkali ani človíčka. Nakonec zašli do jídelny, v křesle zde seděl starý muž a hned je vítal: „ No, konečně, už vás dlouho čekám! Určitě vám vyhládlo. Posaďte se, jídlo máte nachystané.“ „ Kdo jste?“ „ Jsem váš prastrýc z matčiny strany…!“ zaskřehotal a divně se pochechtával. „ Jen pojďte dál, jak vám to sluší, jste krásný pár, jistě máš spoustu síly chlapče, znáš boj a jezdecké umění a ty krasavice, jistě jsi výborná švadlenka a tanečnice…,“ pochleboval jim, aby otupil jejich ostražitost. Jídla zde bylo připraveno pro deset a ne pro tři, a tak se pustili do připravených pochoutek. „ Kampak máte namířeno? Děti?“ „ Ale, jen tak, do světa na zkušenou, lecčemu se přiučit, království potřebuje vzdělané vladaře…“ Andrej starci nedůvěřoval, ale slušné vychování a jeho pohostinnost jej nutili odpovědět. „ To máš pravdu princi, můžete u mě na pár dní zůstat, jestli chcete. Práce je tu dost. Určitě se nebudete nudit…“ pozoroval, jak se bude Andrej tvářit, ale z jeho kamenného výrazu nic nevyčetl. „ A co bychom tu dělali?“ vložila se Hedvika do hovoru. „ Andrej může spravovat koně, mám tu krásné stáje, nebo velet armádě, nebo třeba…psát básně? Co myslíš chlapče…A ty Hedviko, máš na zahradě práce dost a večer mi budeš zpívat a hrát na klavír.“ „ Ale mi tu nemůžeme zůstat…máme jiný plán.“ Stařec se nečekaně rychle postavil. „ Ale budete muset,“ rozkázal:
„ ať se vám to líbí nebo ne! Od dnešního dne je váš domov zde, nikdy se nevrátíte do rodného kraje!“ Andrej s Hedvikou se polekali: „ Kdo vlastně jste?“ Zazářil blesk a zaduněl hrom. „ Jsem král Zvířecie“, zaskřehotal stařec a proměnil se v mocného čaroděje. Mávnutím ruky přivolal zlé duchy. „ Budou to vaši strážci, nikam jim neuniknete. A teď musím jít, dlouho jsem s vámi ztrácel čas!“ Princ s princeznou věděli, že jsou lapeni. Nezbylo nic jiného než den co den pracovat. A tak běžel čas.