Začarovaný les

Za sedmero horami a řekami se nacházela malá vesnice, za kterou se rozkládal neproniknutelný černý les, ze kterého se o půlnoci ozývalo zvláštní houkání. Houkání, které ohlašovalo proměnu lesa na neobyčejný ráj. Tento les totiž nebyl obyčejný, byl začarovaný. Byli v něm kouzelná zvířata, květiny neuvěřitelných tvarů a barev a nahé lesní víly, které tančili na trávě měkké jako peřinka. Přes den les vypadal jako to nejstrašnější místo na zemi, byla to, ale jen zástěrka, kterou se les chránil před prozrazením. Ve vedlejší vesnici, byl ale zvídavý kluk, který chtěl přijít na to, co les skrývá za tajemství. Jednoho dne, když už se začalo stmívat, vydal se polní cestičkou do lesa. Když došel na pokraj lesa, byla už tma. Péťa, tak se klučina jmenoval, chtěl překročit pomyslnou čárou oddělující les a cestičku, a v té chvíli se výrazně se ochladilo. Jen se ohlédl kolem sebe a šel dál. Poté, co došel doprostřed lesa, hledal nejlepší místo, kde by se schoval. Ohlédl se napravo poté nalevo a až když se ohlédl za sebe, uviděl keř.
„To by bylo dobré místo na schování,“ pomyslel si Péťa a schoval se do křoví.
Otočil se za každým zvukem, který v lese zaslechl. Jeho únava, ho ale rychle přemohla a Péťa upadl do říše snů. Probudilo ho až divoké soví houkání. Škubl sebou a nemohl uvěřit vlastním očím. Starý černý les jakoby na tom místě nikdy nebyl. Místo něho tam byl jeho vysněný ráj na zemi. Všude plno barev, zvířat, květin a různých plodů, které lidské oko nikdy nespatřilo. Poprvé také viděl nahé lesní víly tančit v rytmu větru. Péťa byl najednou jak v transu. Vyšel ze křoví, aniž by si to vůbec uvědomoval. Víly ho vzali mezi sebe, kde začal tančit, až po chvíli se otřepal a začal se jich ptát.
„Kdo jste?“ ptal se zmateně.
Víly neodpovídaly, jen tiše zpívaly vysokými hlásky. Péťa se znovu zeptal, ale teď poněkud rázněji.
„Tak kdo sakra jste a co se to tady děje?“ zařval na celý les.
Víly přestali tančit a vražedným pohledem se na něj podívali.
„Jdi odsud, dokud je čas,“ řekly a znovu začaly tančit.
„Proč mám jít odsud a jakej čas?“ začal se znovu ptát.
To už ale na víly bylo moc. Najednou začali ječet, byl to hlas jako siréna. Péťa si rychle zacpal uši, ale měl pocit, že mu snad prasknou. Les se najednou začal vracet do své původní podoby. Když si opět odkryl uši, slyšel jemné šeptání.
„Všechno si zničil.“
Péťa se rychle rozběhl domů do vesnice. Nedalo mu to a druhý den v noci se opět vydal do lesa. Čekal celou noc až do rána, ale les se už na ráj neproměnil. Péťa to zkoušel celý měsíc, ale nikdy ani náznak přeměny. Péťovi došlo, že už kouzelný les nikdy neuvidí. A tak končí pohádka o tom, že tajemství by nepravý člověk vědět neměl.