O pasáčkovi

O pasáčkovi

Před stovkami let žil na Šumavě nedaleko města Volary pasáček ovcí Johan. Od jara do podzimu pásl na svazích hor se svými psy ovce lidí z okolních vesnic, a každý večer nahnal ovce do ohrady k salaši, ve které přespával.
Jednoho letního odpoledne se přihnala prudká bouře, a tak Johan musel co nejrychleji zahnat ovce do salaše. Když v salaši přepočítával ovce, zjistil, že mu chybí nejmladší jehňátko. Rychle se jehňátko vydal hledat. Veškeré stopy, které nestačil smazat déšť, ukazovaly, že se jeňátko pohybovalo směrem k lesu. Johan se vydal svižným krokem za jehňátkem. Když se blížil k lesu, přestalo pršet, oblačnost se roztrhala, ale začalo se stmívat, když Johan přišel na okraj lesa, byla již tma. Naštěstí bylo poměrně dobře vidět, protože byl právě úplněk. Johan nemohl najít v lese stopy, které by mu napověděly, kam mohlo jehňatko jít. Johan pomalu přestal věřit, že zatoulané jehně najde, a začal uvažovat o návratu do salaše, když v dálce spatřil světýlko. Napadlo ho, že to může být některá ze samot, ohniště dřevorubců nebo soumarů, kteří nestačili dojít do města. Možná, že se právě k nim jehňatko zatoulalo. A tak se pasáček Johan vydal za světlem.
Po nějaké době došel ke skále, ve které byla jeskyně, z jejíchž útrob vycházelo světlo. Před jeskyní uříznul silný klacek, opatrně vešel do jeskyně, a velmi pomalým krokem pokračoval za světlem. Jehňátko mohlo být v jeskyni, ale také tam mohli být loupežníci nebo jiní zlí pobudové. Světlo se začalo zvětšovat, a Johan začal vnímat pohyby a zvuky uvnitř jeskyně. Těsně před hlavní místností jeskyně, byl velký balvan, za který se Johan přikrčil, aby zjistil, kdo v jeskyni přebývá.
Co ale uviděl, mu vyrazilo dech a roztřáslo kolena! U ohně se jako v křečích kroutila divná bytost, tělo měla lidské, ale hlavu to mělo vlčí, a místo rukou tlapy jako rys. Po jehňátku tam nebyla ani stopa. Ve chvíli kdy se chtěl Johan pomalu obrátit a vyplížit se z jeskyně, se podivná bytost přestala kroutit a hrozivým hlasem zařvala: „Vylez! Ty bídný lidský červe, jak ses mohl opovážit vetřít se do mého doupěte?! Naposledy ti říkám vylez!“
Johan na víc nečekal, na patě se otočil a jako o život běžel ke vchodu jeskyně. Během krátké chvíle za sebou uslyšel hluboké dýchání a ucítil na svých spocených zádech horký dech. Ač běžel jako jelen, cítil, že se obluda stále více přibližuje jeho zádům. Už byl téměř u východu jeskyně! Už vybíhal ze vchodu jeskyně, když ucítil strašlivou bolest, která proběhla jeho zády. Bolestí upadl do mdlob a zůstal ležet před jeskyní. Vlkodlak nedokázal Johana srazit k zemi ještě v jeskyni, ale stačil se mu zakousnout do zad svými vlčími zuby, a stačil do jeho zad zatnout své rysí drápy.
Johana probrala bolest a ranní rosa, jeskyně ve skále zmizela, a pasáček se nemohl pořádně udržet na nohou. Vše kolem sebe viděl v rozmazané, a v nepřirozených barvách, vše jej děsilo, vše mu nahánělo strach. Jed z povrchu vlkodlačích zubů, mu otrávil krev, z jedu a bolesti se pasáček Johan docela pomátl. Pobíhal po lese, naháněl jeleny a laně, které považoval za své ovce. Zapoměl mluvit a jen vydával zvuky, podobné zvukům, které vydávají zvířata. Bál se přímého světla a proto neopouštěl les, živil se houbami, lišejníky, lesními plody, chytal si k jídlu brouky, housenky, červy a myši. Pil vodu ze studánek. Postupně z něj opadaly šaty, porostl mechem a lišejníky, narostly mu dlouhé vlasy a vousy. Zdivočelý Johan se bál i lidí, kterým se vyhýbal. Občas ho ale zahledli dřevorubci, nebo babky, které šly do lesa sbírat dříví, jak nahání jeleny a laně. Po jedné zimě ho lidé přestali vídat, postupně na něj začali zapomína až jednou jeden adjunkt našel u jedné skály lidké tělo okousané od lišek, z lebky byly oči vyklovány lesními ptáky, pusa se skaženými zuby byla otevřená a uvnitř ní byla pavučina, ze zbytků těla lezli červi. Na lebce byly rozcuchané dlouhé šedivé vousy a vlasy. Tělo bylo bez šatů. To naznačovalo, že se jedná o Johana. Lidé z Volar tělo Johana přenesli do města, a pohřbili ho u hřbitovní zdi do neoznačeného hrobu.
Pokud se někdy v létě dostanete do Volar, a při úplňku o teplé letní noci půjdete kolem hřbitova, uslyšíte od hřbitovní zdi sténání a zvířecí zvuky, to svolává své ovce duch zdivočelého pasáčka Johana.