L & N, 1

„Hele já našla kámen ve tvaru srdce,“ řekla Mary nadšeně. Kouknu na ni, v očích úžas. „Tý jo, už zas?“ ptala jsem se a hleděla na dokonale symetrické oranžové srdce z křemene. Ona Mary pořád nachází srdcové kameny. Najednou mě napadlo… „Mary, ty budeš asi zamilovaná, že je to tak? No že jo?“ žertovně ji šťouchnu loktem do žeber, zatímco ona jen stydlivě sklopila zrak k zemi a něco si pro sebe šeptala.
Věděla jsem, že je zamilovaná. Věděla jsem to, protože se poslední dobou chovala nějak divně.
„No víš, Mirko, líbí se mi Lukáš, ale to je asi beznadějný, co myslíš?“ pronesla Mary a zašklebila se do oslnivých slunečních paprsků.
„Ale to víš že ne. Myslím, že po tobě kouká,“ řekla jsem, abych ji alespoň trochu uklidnila, i když nemám ani páru, o kom je tady vlastně řeč. Ale protože je to moje nejlepší kamarádka, musím ji utěšit, no ne?

1.
Začátek

Mirka:

Jmenuju se Mirka Vlásková, je mi patnáct let a nikdy jsem s nikým nechodila. Na kluky se koukám jako na něco odporného, co má nohy a chodí. Možná proto, že má matka Helena nedokázala udržet vztah s mým otcem, ale ani se jí nedivím – bil ji. A hodně pil. Díky tomu jsem teď téměř alergická na slova pivo, rum, alkohol, hádky a výměna názorů. Vždycky, když s rodiče hádali, vyšla jsem z pokoje a dívala se na ně. Fakt nevím proč, snad proto, abych mohla zavolat polici, kdyby táta mamce ublížil. Snad.
Máma mívala obličej zkroucený nenávistí, když na něj křičela, otec měl opilecky zapadlé oči a taky na ni křičel. Po chvilce jsem se jako debil zeptala: „Vy se hádáte? Ale proč?“ říkávala jsem. Máma se na mě koukla a já jsem před jejím pohledem uhýbala. Byla jsem z něj vystrašená. „Ne, Mirečko, tohle je jenom výměna názorů,“ odpověděla matka. Odešla jsem, ale i přes zavřené dveře jsem slýchávala:
„Ty prase, aspoň kvůli tý holce bys jednou jedinkrát mohl z práce přijít střízlivej!“ ječela Helena.
„Já tě přece nebudu poslouchat!“ žblebtal otec. „Pořád seš moje ženská!“
„Vrať se do středověku, hovado. Dneska už mají ženský nějaký práva!“ štěkla matka. „Já se sbalim a vypadnu odsud i s holkou!“ vyhrožovala dál, načež jí otec odpověděl jakýmsi zabubláním. „To ne,“ vyslovil pracně mezi tím bubláním. Připomínalo mi to kotlík s bahnem. Helena se hýkavě zasmála. „Ne? Není lehký mít dítě s Nenávistí, viď? No nic, varovala jsem tě.“ A pak ječela „Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě!!!“
Odvezli ji do blázince.
Otce zavřeli do léčebny pro alkoholiky. Zanedlouho jsem si připadala jako poslední blázen, kterého samotného nechali běhat na svobodě.
O Nenávisti jsem potom pár let neslyšela…