L & N, 2

Mary:

Milý deníčku,
myslím si, že jsem zamilovaná. Do Lukáše.
Uvědomila jsem si to, když si moje mamka našla přítele. Řekla jsem si, no proč bych nemohla s nikým chodit? Jen kdyby on mě měl rád!!
Moje matka se jmenuje Markéta, je to milá, hodná, pilná a svědomitá paní. Často mi vypráví o svých prvních láskách, o zradě z klučičí strany a o jejím tehdejším zármutku. Taky mi povídala tajemné příběhy, o kterých tvrdila, že se jí skutečně stávaly. Bylo to o osobách, které ovanulo kouzlo Lásky. Vždycky s velkým písmenem, připomínala mi důležitě.
„Byly to ženy asi jako já nebo ty,“ řekla a záhadně se usmála. „Chodí po světě a dávají lidem to, po čem nejvíc touží. Na jejich protější straně ale stojí Nenávist.“ malinko se zamračila. „Tak proč ji neporazí?“ zeptala jsem se. „To nejde. Ve světě by pak nebyla rovnováha. Láska je tu, aby tady nebylo přehršle Nenávisti. No a Nenávist je tady proto, abychom se samou láskou nezbláznili. Chápeš?“ ptala se roztomile. Něco jsem zabručela.
„Viděla jsem Lásku.“ řekla. Zvedla se a šla pro album. Chvíli jím listovala, a pak mi ukázala obrázek.
Na fotce seděla paní v dlouhé sukni, vlasy spletené do drdolu a mile se usmívala. Nekoukala se přímo do objektivu, spíš jako by si povídala sama se sebou, zrak přitom upírala na místo vedle fotografa. Vypadala úplně stejně jako mamka. Pod fotografií byl karmínový nápis Babička Elvíra, říjen rok 1953.

Mirka:

Když jsem tedy přišla o oba rodiče, musela jsem jít bydlet za strýcem do Kostomlat nad Labem. Bydlí v malém bytě v prvním poschodí nevelkého bytového domu. Nebyl moc šťastný, když mě sociálka dala do jeho péče, protože si myslel, že celá rodinka sestry Heleny je trochu praštěná, ale na druhou stranu nebyl takový parchant, aby mě dal do dětského domova. Snažila jsem se chovat slušně, abych mu nepůsobila jen samou přítěž, takže to mezi námi docela dobře fungovalo.
Do té doby, než jsem JI uslyšela poprvé.

Ten den jsem seděla na posteli, přikrytá a četla sis svůj oblíbený časopis. Právě jsem se dostávala do jádra zápletky mezi dcerou a nevlastní matkou, když v tom…
Co to čteš za kraviny? ozvalo se mi v mysli.
Hlava se mi automaticky vymrštila vzhůru od drobných písmenek, abych našla hovořícího a mohla mu říct, aby laskavě vypadnul z mýho pokoje. Nikdo tam ale nestál, neseděl ani nemluvil.
Tak jsem to nechala být.
Tady s tebou mluvím, říkal ten hlas znovu. Srdce mi začalo bušit, v hlavě se mi děsivě vybavila věta, kterou pronesl strýček, když si mylně myslel, že ho neslyším. „…jsou to blázni. Helena i celá ta její famílie….“
Polkla jsem. „Co chceš?“ zasyčela jsem a připadala si jako debil. Šepot se uchechtl. No co asi, pokračoval dál. „Nech mě, bože já jsem blázen,“ zašeptala jsem krajně rozrušeně.
Budeš mě poslouchat, děvenko, našeptávala mi ONA.
„Ani mě nehne,“ prskla jsem vzdorně do prázdného pokoje.
Ale, ale, copak maminečka vám nic neřekla, slečno?
A tak to pokračovalo celý večer. Celou noc a celý další den. Snažila jsem se JI ignorovat, ale marná práce. Když vám totiž někdo ječí do ucha, jak jste k ničemu, tak začnete protestovat. Když je ale ten NĚKDO daleko silnější než vaše chabá vůle, moc možností vám nezbude.
A tak se hlasu podvolíte.