L & N, 4

„Mirko!“ vykřikla na mě Mary tak hlasitě, až jsem si musela dát reflexivně telefon dál od ucha. „No? Co tak ječíš, probůh?“ zeptala jsem se ještě napůl ohluchlá na pravé ucho.
„Mirko, Mirečko, slyšelas někdy o Nenávisti?“ udeřila na mě Mary.
Aby bylo jasno, dnes jsem byla poprvé za svůj krátký život navštívit matku do ústavu. Nebyla jsem sice nijak nadšena z této podivuhodné potřeby, ale potřebovala jsem zjistit, co se to se mnou děje. Odpoledne probíhalo asi nějak takhle:

Ten samý den, o pár hodin dříve:
Nad branou byl zavěšený kovaný nápis Psychiatrická léčebna v Nové Vsi a za ní velká kamenná budova, která vypadala jako naše škola, až na ty mříže v oknech a mrtvolně bledou barvu na zdech. Marně jsem hledala nějaké oživení v celkové pochmurné šedé krajině. Dodala jsem si odvahu a vešla jsem dovnitř.
Když jsem si nejistě stoupla k recepci, oslovil mě mladý muž se zeleným svetrem a modrými džínami: „Mohu vám nějak pomoci?“ začal dobrosrdečně.
„Och, děkuji. Já… hledám pokoj své matky. Jmenuje se Helena. Helena Vlásková.“
Recepční se na mě podíval, jeho výraz se změnil z vlídného na ohromený, jak si mě zřejmě snažil dát dohromady s mojí matkou – Nenávistí. Zalitovala jsem, že jsem sem vůbec chodila, když odpověděl:
„Tak pojďte za mnou,“ zamumlal a vedl mě dlouhými béžovými chodbami mezi úzkými béžovými dveřmi. „Helenu ještě nikdy nikdo nenavštívil,“ zjevně se mě snažil varovat. „Buďte opatrná… ona je… no tak nějak…“
„Bláznivá?“ pomohla jsem mu. On jen s rozpačitým úsměvem otevřel vypolstrované dveře malým klíčkem a předtím, než mě pustil dál, řekl: „Kdyby se cokoli stalo, stačí zavolat, jinak máte dvacet minut.“ S pohledem na hodinky opustil bílou místnost, kde na posteli seděla moje matka.
***
A tak jsem Mary řekla, co se stalo mezi mnou a mou matkou:
***
Výraz v její tváři se nezměnil, jak na mě zírala s pootevřenou pusou a sevřenými pěstmi. Naháněla mi strach i teď.
„Co chceš?“ řekla hrozně rychle, potichu, udýchaně, no… a bláznivě.
Nadechla jsem se. „Mami?“ oslovila jsem ji. „Potřebovala bych se tě na něco zeptat.“ Olízla jsem si suché rty a s obavou hleděla na bláznivou ženu. Zdálo se, že jsem konečně upoutala její pozornost, jako kdyby si až teď uvědomila, že za ní přišla její dcera. „Už jsi to zjistila?“ ujišťovala se zase stejně rychle a šepotavě jako předtím.
„Ano. A chci vědět, jak se toho mám zbavit.“
Cože?! vykřikla ONA.
Mamince se do očí nahrnuly slzy.
Pak ke mně natáhla ruku, já k ní došla a vzala do dlaně její studené prsty. Ona zavřela oči a, vypadajíc velice soustředěně, zašeptala:
„Mirečko, moje dcerko.“ Nadzvedla jsem obočí.
Neposlouchej ji, poroučela mi TA hodně nahlas, já však vnímala jen svoji matku. Ne ječící holku v mé hlavě.
Helena pustila svými studenými prsty moji dlaň a pronikavě se na mě zahleděla svýma tmavě modrýma očima. Síla hlasu TÉ byla znatelně menší. Ustal docela, když Helena řekla: „Vždycky jsem tě milovala.“
***